Milan Paumer: Já si nemůžu naříkat na osud...

Říkalo se mu Ten třetí. Představoval se tak i sám. Milan Paumer. Spolu s bratry Ctiradem a Josefem Mašíny se v roce 1953 probil z komunistického Československa do Berlína. Další členové jejich skupiny však byli zraněni, dopadeni a nakonec popraveni. I za bratry Mašíny zůstali mrtví a tento fakt dosud českou společnost rozděluje. Pro jedny jsou hrdinové třetího odboje, pro druhé vrahy. Všichni tři po útěku z Československa odjeli do Spojených států, nejprve bojovali v americké armádě a pak jako podnikatelé prožili desítky let v americkém exilu. Bratři Mašínové dosud odmítají Českou republiku navštívit, Milan Paumer se ale vrátil a o svém boji proti komunismu mnohokrát vyprávěl na školách. Minulý čtvrtek ve věku 79 let zemřel. V rubrice Češi v zahraničí ho připomeneme rozhovorem, který s ním Milena Štráfeldová natočila na loňské konferenci zahraničních Čechů v Praze:

Milan Paumer, foto: ČTK

"Já si nemůžu opravdu naříkat na naše osudy. Jediná věc, která pro nás byla zklamáním, byl rok 1956. My jsme byli v uniformách, podepsali jsme tenkrát smlouvu s americkou armádou na pět let. A my jsme doufali, že se něco stane, nějaký konflikt mezi Východem a Západem. A my jsme byli odhodláni bojovat, dostali jsme parašutistický výcvik. Tam byla spousta mladých chlapů, jako jsme byli my, z celého východního bloku. A všichni chtěli dělat přesně to co my: naučit se vojenské řemeslo takovým způsobem, abychom mohli být vysazeni někde v naší republice a mohli jsme tu začít dělat pořádek. A bouchačky byly vždycky po ruce..."

Vy jste tedy po tomto zklamání, po maďarských událostech, pochopili, že se tam budete muset naučit žít na dlouhé desítky let, ne-li na věky. Co to znamenalo ve vašem konkrétním případě?

"Já jsem tak dalece do budoucnosti nepřemýšlel. Samozřejmě ze začátku každý emigrant musí začít s tím, co je momentálně po ruce. A potom, když se trošku rozkouká, tak se může nastěhovat třeba do jiného státu. V mém případě to byla Florida, kde jsme se v roce 1959 všichni tři sešli, protože jsme dokončovali naši knihu. Knížka vyšla pod jménem Jenom ne strach, napsal ji Ota Rambousek. A pak jsme s hrůzou zjistili, že se to tu nesmělo prodávat v knihkupectvích."

Vy jste si myslel, že by smělo?

"Samozřejmě!"

To byste odtud nemuseli utíkat, kdyby to tak bylo...

"To máte pravdu. Ale my jsme si mysleli, že se to třeba trochu změnilo. Ono se to ale nezměnilo. Bylo to pak ve skladištích levných knih a já, když jsem sem poprvé přijel, jsem to všechno zjistil a začal jsem do těch knihkupectví jezdit a kupoval jsem to po balíkách."

To už ale mluvíme o době, kdy jste se vrátil. Teď jsme přeskočili víc než třicet let. Mne by ale zajímalo, jak se vám v exilu žilo?

"Já myslím, že se mi žilo dobře. Já jsem strojař a dost dobrý mechanik a zjistil jsem, že je tam takový lukrativní kšeft - taxikaření. Já jsem tam totiž měl pár prací, ale to se mi moc nelíbilo. Já jsem si chtěl něco začít sám. Tak jsem to zkusil a ukázalo se, že je to dost výnosná věc. Já jsem například nebyl závislý na mechanicích. Ostatní chlapi ani nevěděli, kde je motor a jak to vypadá. Vždycky řekli jen, že to nejede, a mechanici je brali na hůl."

Vy jste se pak po listopadu 89 s určitým zpožděním rozhodl vrátit. Co vás k tomu vedlo?

"Já jsem slyšel v televizi, že se tu cinká klíčema. Američani měli velice dobrou coverage té situace, tak jsem to pozoroval, jak jsem měl čas. A pak jsem si říkal, sakra, já musím zavolat bráchovi! Hned druhý den jsem volal do Washingtonu na ambasádu. Tam bylo ale jenom tút, tút, a nikdo to nezvedal. Asi po pěti dnech jsem se konečně dozvěděl, že v České republice je politická změna a že služby na českém velvyslanectví budou obnoveny asi do dvou týdnů. - Tak jsem potom zavolal /bráchovi/ a samozřejmě brácha byl jak u vidění. Povídá: prosím tě, jseš to ty?! - Já povídám: a kdo myslíš, že to je? - A on se ptá: jak se jmenoval táta? - Já říkám: Václav. - Tak jseš to ty! Potom jsem se s ním stýkal, tak dvakrát do týdne jsem mu volal a pak jsem se rozhodl, že se tam pojedu podívat."

A kdy jste se tu usadil?

Bratři Mašínové a Milan Paumer

"Já jsem sem přijel 27. října 2001. Já jsem sem dřív jezdil, a to bych rád řekl, aby to každý slyšel, já jsem sem jezdil každý rok na jaře a na podzim. Pokládal jsem věnce za bratry Mašíny, Josefa a Radka, a za mne, v Dejvicích u pomníku našich letců. Já jsem dělal tyhle cesty s mým bratrem. Pak jsme jeli k Prašnému mostu, tam byl Morávek. Tam jsme položili taky věnec. Komunisti samozřejmě skákali až do stropu. Já si pamatuji, že mi pár lidí poslalo výstřižky z Haló novin, a tam bylo napsáno: Jak je to možné? Vrah se vrátil zpět na místo činu. Jak je možné, že se tu pohybuje volně? Někdo by měl vyrozumět policii, aby ho zavřeli! Já jsem z toho měl legraci, pak mne ale trošku zamrazilo, když jsem zjistil, že v roce 1994 na městském zastupitelství nějaký pan Stahl velice ohnivě v dopise říká, že se musí uvědomit policie a že musíme dostat všechny tři do České republiky. Napsat dopisy na americké velvyslanectví, aby nás Američani vydali k potrestání. Že jsme vrazi a zasluhujeme provaz!"

Tohle je právě dost velký problém. Samozřejmě výstřižky z Haló novin můžou být úsměvné. Úsměvné ovšem není, že společnost je rozdělena prakticky napůl v pohledu na celou vaši kauzu. To nejsou jenom komunisté nebo voliči komunistů, ale i spousta dalších lidí, třeba i jinak smýšlejících...

"Když jste se zmínila o tomhle poměru, tak bych na to rád reagoval. Už asi pět let dělám besedy. Jezdím po gymnáziích, vykládám jim celou tu naši anabázi a jsem velice spokojený, protože vidím na vlastní oči, jak ty děti skoro nemrkají a poslouchají. A já vím, že to vstřebávají."

Milan Paumer (vlevo) hovoří s maskovaným anarchistou na demonstraci na podporu i proti podpisu dohody o zřízení radarové základny protiraketové obrany USA v ČR, foto: ČTK

Je pravda i podle průzkumu veřejného mínění, že názor na celou vaši kauzu se zcela mění, pokud se ti tazatelé ptali na věk. Mladá generace váš případ vidí úplně jinak než generace střední nebo dokonce senioři. Možná je to důsledek vymývání mozků.

"Je to možné. A já bych rád poukázal na nový trend, který teď začíná. Už asi přes rok začínám dostávat telefonáty a bývá to skupina lidí, možná deset nebo dvanáct. Chtějí mne pozvat, že by si rádi se mnou promluvili. Jsou to tzv. noví podnikatelé, tak mezi třiceti a pětačtyřiceti let. A je to velice pozitivní. A já bych řekl, že kdyby se udělalo spravedlivé vyšetřování, tak by těch, co nás podporují, bylo takových pětašedesát procent. No a to ostatní... - No!"

Pohřeb Milana Paumera proběhne příští středu v Poděbradech. Zúčastní se ho i politická špička, například předsedkyně Poslanecké sněmovny Miroslava Němcová. Svou účast přislíbil i premiér Petr Nečas.