Polička
V dnešní rubrice se vydáme do města Polička, která je známé jako rodiště hudebního skladatele Bohuslava Martinů. Slovo má Zdeňka Kuchyňová.
Polička je městem s bohatou historií. Je to už více než 800 let, co se v prvních písemných pramenech můžeme dočíst o území, kterému se říkalo "Na políčkách". Právě tady nechal český král Přemysl Otakar II. založit město, jako jeden z opěrných bodů svého království. Jana Matouše, který mě Poličkou provázel, jsem se zeptala, jestli název města pochází právě z tohoto starého místního pojmenování - Na políčkách.
"Nikdo přesně nedokáže z badatelů říct, jaké je správné vysvětlení, takže je několik teorií. Jedna z nich je, že to je od slova políčko, další teorie je, že je to od slova pol, kdy se zde vypalovaly lesy a další je od slova police, místo, které je relativně v rovině."
Polička byla už v 2. polovině 14. století vydlážděná a uprostřed náměstí stála gotická radnice. Po návštěvě Karla IV., který zde ztrávil nejméně tři dny, se začalo i s výstavbou městského opevnění s vodním příkopem. Hradby vysoké deset metrů byly navíc zpevněny devatenácti baštami, které se dochovaly dodnes. K hradbám se váže i pověst z husitských válek. Tehdy město obléhal Jan Žižka a stále je nemohl dobýt. Rozhodl se proto obyvatele vyhladovět. V Poličce začal velký hlad a když bylo nejhůře, uchýlili se měšťané ke lsti. Poslední prase, které měli, vycpali jáhlami a hodili ho přes hradby na znamení, že mají jídla dost. Lest vyšla, husité odtáhli a město se zachránilo. Skutečnost však byla od pověsti značně odlišná. Město otevřelo brány a stalo se členem husitského městského svazu. Do osudu města výrazně zasáhl v polovině 19. století velký požár. Z 237 domů zničil kromě čtyř úplně všechny.
"Bylo to právě proto, že zde je hodně větrné počasí a ten oheň se šířil ze střech z jedné na druhou díky tomu, že byly ty hřebeny střech kolmo k ulicím. Proto potom kopletně všechny střechy byly předělané. Barokní štíty shodili dolů a ty střechy obrátili o 90 stupňů, takže ten hřeben je rovnoběžně s ulicí."
Protože byl po požáru v Poličce nedostatek domů, byla v nově postaveném kostele svatého Jakuba vybudována v jeho věži světnička. Jak uvedl průvodce Jiří Flídr, právě v ní se roku 1890 narodil později světově proslulý hudební skladatel Bohuslav Martinů.
"Sem nahoru se rodiče Bohuslava Martinů - Ferdinand a Karolína - nastěhovali roku 1889, kdy Ferdinand Martinů byl jmenován pověžným. Byla to funkce, kdy musel hlídat město před ohněm. Pokud někde zpozoroval požár, tak zatáhl tam jak je ta rukojeť a venku je zvon, na který vyhlásil poplach. Pokud hořelo v noci, tak použil červenou lucernu a dal ji na ochoz vždycky tím směrem, kde hořelo, aby lidé viděli, kam mají jít hasit."
Samotná světnička je neuvěřitelně malá. Má zhruba 17 metrů čtverečních. Přilehlá kuchyňka je ještě menší - má jen asi čtyři a půl metru.
"V této místnosti trvale pobývalo šest osob, byli to rodiče Bohuslava Martinů - Ferdinand a Karolína, potom jejich děti František, Marie a Bohuslav a ještě ševcovský pomocník, protože Ferdinand Martinů, kromě toho, že byl pověžným, tak také vykonával ševcovské řemeslo. Ten ševcovský pomocník nespal v této místnosti, ale spal v místnosti pod náma, u věžních hodin. Přes den tady ještě pobývala chůva Bohuslava Martinů a ševcovský učeň."
Nábytek ve světničce je původní a věnovala ho sem rodina Martinů. Když jsem do světničky vystoupala neuvěřitelný počet schodů, které jsem nestihla ani počítat, představila jsem si, jak muselo být strašné nosit sem nákupy a vodu. Jak dodal Jiří Flídr, právě s tou byl velký problém.
"Pitnou vodu nosili z náměstí, do poloviny věže ji vytahovali pomocí rumpálu a vodu na umývání a na praní používali dešťovou, kterou schytávali tady ze střechy. Když někdo chtěl jít na návštěvu, tak aby ta rodina Martinů nemusela chodit pořád nahoru a dolů, tak tam napravo na stěně, tam je malý zvonek, dole u vchodu byla rukojeť, tam se zatahalo, tady jim to zazvonilo a na provazu dolů spustili klíče, ta návštěva si odemkla a mohla jít nahoru. To samé dělali, když si někdo chtěl nechat opravit boty tak je dal do košíku a oni je sem vytáhli nebo pokud chtěl, tak šel sem nahoru. Bohuslav Martinů byl ve svém dětství méně tělesně zdatný a tak do jeho 12 let ho otec nosil na zádech až sem nahoru, je to 199 schodů, jestli jste někdo počítal a když mu bylo těch 12 let, tak celá rodina se odstěhovala na náměstí. Dnes je tam městský úřad."
Bohuslav Martinů se učil hrát na housle ještě v době svého dětství ve věži. První veřejné vystoupení absolvoval v roce 1905 ve svých 15-cti letech v nedaleké obci Borová. O rok později úspěšně složil zkoušky na pražskou konzervatoř, odkud byl však za čtyři roky propuštěn. Podle dobových pramenů pro svoji nenapravitelnou nedbalost. Vše se však v dobré obrátilo a v roce 1920 se stal členem České filharmonii a později získal i stipendium do Francie, kde nakonec zůstal 17 let a našel tu i svou ženu. Naposledy Poličku navštívil v roce 1938, a během války odešel z Paříže za oceán. Bohuslav Martinů zemřel při jedné z návštěv Evropy v roce 1959 a byl pochován na soukromém pozemku švýcarské rodiny Sacherů v Schönenbergu. V rodinné hrobce v Poličce byla roku 1978 pochována jeho žena Charlotta a o rok později sem byly uloženy i ostatky Bohuslava Martinů.
Polička má i dalšího slavného rodáka. Je jím sochař Vojtěch Eduard Šaf. Narodil se roku 1865 a jeho díla jsou vystavena v galerii, která je na místní barokní radnici. Jak uvedla průvodkyně Dana Chvátalová, jeho talent objevil ředitel měšťanské školy.
"Doporučil, že by bylo dobře, kdyby studoval sochařství. Po vyjití měšťanské školy s ním otec odjel do Vídně, tam ho přihlásil na vídeňskou akademii a na vídeňské akademii byl skutečně přijat. Už ve svých 18 letech vytvořil podobizny svých sourozenců, zde je máme vystaveny. Máme tady velkou sochu ledu s labutí. To vystavoval na jubilejní výstavě v Praze v roce 1891 a toto dílo bylo poctěno mistrovskou cenou a diplomem za umění."
Vojtěch Eduard Šaf vytvořil řadu soch a pomníků. Dělal i návrhy na výzdobu muzea hlavního města Prahy či návrh na výzdobu vídeňského parlamentu.
