Než přišli domů, museli zdolat 192 schodů. V Poličce je ve věži miniaturní byt, kde se narodil Bohuslav Martinů
Polička je vstupní branou do Žďárských vrchů. Pokud se odhodláte v jejím centru zdolat 192 schodů na věž kostela sv. Jakuba, ocitnete se ve světničce hudebního skladatele Bohuslava Martinů.
Místnost, či spíše miniaturní jedna a půl místnůstka sloužila pověžnému, který musel ve dne i v noci sledovat, jestli někde nehoří. A to byl tatínek slavného skladatele.
Proč byla funkce zřízená, přiblížila muzikoložka Centra Bohuslava Martinů Monika Holá.
"V roce 1845 postihl Poličku obrovský požár. Zničil celé centrum. Bylo řečeno, že už se něco takového nesmí stát. Když došlo k obnově tohoto kostela, (musel se celý vystavět, proto ten novogotický styl), tak bylo rozhodnuto, že se v té věžní prostoře vytvoří taková jedna a půl místnůstka pro pověžného, to jest člověka, který bude hlídat dnem i nocí, jestli někde nehoří. Toto místo získal tatínek Bohuslava Martinů a proto má náš skladatel tak neobvyklé místo narození."
Značně zadýchaní jsme po 192 schodech vyšli až na ochoz a vstoupili do miniaturního bytu.
Na věž nosili v ruce dřevo, jídlo i vodu
"Rodina žila tady nahoře na dnešní dobu v nepochopitelných podmínkách. Všechno museli nosit v rukou nahoru. Měli tu jen rumpál, takže si mohli některé těžké věci vytáhnout. Ale dál už rumpál není, tak to museli tahat ručně. A to se týkalo všeho. Byla to voda, která tam nebyla, byl to otop, potraviny, brambory, a tak dále."
Kam chodili na záchod?
"Nahoře jsou jedny dvířka, kde zřejmě záchod je, ale přiznám se, že od toho nemáme klíče, a já jsem tam v životě nebyla. Rozhodně to nebylo tak, že by to někam propadalo, nějaká trubka. Jinak aby si trošku ulehčili život, tak měli různé vychytávky. Třeba sbírali dešťovou vodu. Nosili jen pitnou. Měli dlouhý drát, a když někdo přišel, tak zatahal, zazvonil zvoneček, a v nějakém košíčku mohli dolů z věže spustit klíč, aby nemuseli pro dotyčného chodit."
Člověk zvyklý na dnešní pohodlí, si tu musí položit otázku, jak tu rodina Martinů mohla nejen žít, ale ještě i pracovat. Funkce pověžného by totiž rodinu neuživila, dodala Monika Holá.
"Rodina měla celkem tři děti. Bohuslav Martinů byl nejmladší. Starší byla sestra Marie a bratr František, který odešel do učení. Ještě k rodině patřil, ale už spolu nežili, nevlastní bratr Karel, který byl nemanželským dítětem maminky. Byl o dost starší, šel potom do učení. V této místnosti na věži žili čtyři, a jsou tam jen dvě postele. Když byl Bohuslav úplně malý, tak maminka otevřela šuplík, a tam mu ustlala.
Jak vidíte, ta místnost je opravdu malá na to, aby tu byli všichni. A to ještě rodiče dále pracovali. Tatínek šil boty a maminka prala. Byla tu dobová kamínka. V zimě se tu topilo a v létě se daly jinam. Vypadá to strašně romanticky, ale podle mě to bylo nevytopitelné. Myslím, že tu měli příšernou zimu. Jak tady začne foukat, tak i na tom ochozu je v létě zima. Turisté přijdou v létě v krátkých rukávech, ale my už víme, a něco si na sebe vezmeme."
Martinů vnímal okolí věže jako malířské plátno
Ve věži ještě pobýval děda Stodola. Dalo by se říct, že byl bezdomovec a pomáhal jim s těžkými pracemi. Měl postel v takovém zákoutí o patro výš. Často se také mluví o tom, že malý Bohuslav Martinů byl jako malý nemocný a tatínek ho z věže nosil na zádech.
"Až začal chodit do školy, tak se to spravilo. Nevím, jestli jste někdy viděli, jak vypadal Bohuslav Martinů. Byl vysoký a strašně vychrtlý celoživotně. Měl to v sobě geneticky dáno. Po letech vzpomínal, že ho život na věži velmi ovlivnil, i do budoucna. On byl hodně vyčleněný ze společnosti. V předškolním věku neměl žádné kamarády, potom už ano. Stal se z něho normální kluk, který dělal i různé lumpárny.
V tom předškolním věku trávil většinu času tím, že chodil po tom ochozu, a pozoroval, co se děje. Vzpomínal, že nevnímal lidi jako malinké lidičky, kteří tam chodí a něco dělají. Vnímal to jako celistvé plátno a jako různé skvrny na něm. Spíše vnímal, jak se to mění v ročním období. Jeden Američan myslel, že měl aspergerův syndrom, protože se nikdy neusmíval, a byl takový odtažitý. To všichni zavrhují, nikdo se k tomu nekloní. Ale je pravda, že na své okolí působil zvláštním způsobem, rozhodně nebyl vřelý a sdílný. Ale ve své společnosti zase ano. Když byl mezi muzikanty, tak se rozvykládal."
Rodina Martinů žila v bytě v kostelní věži třináct let. Pak otec získal jiné místo, a rodina se stěhovala ao služebního bytu ve městě.
Žádná holčička, ale Bohuslav Martinů!
V expozici ve věži najdete fotku, kde je jakási holčička v šatičkách. Ale to je omyl, na fotce je malý Bohuslav Martinů.
"Byl to normální dobový úzus, že chlapci nosili šatičky. Nejenom proto, že to bylo často děděné po sestřičkách, ale i proto, že to bylo praktické. Tehdy nebyly jednorázové plenky, a šatičky se rychle vyhrnuly. Vidíte, že měl i delší vlásky. Ty se chlapcům nechávaly delší, bylo to také běžné."
Výklenky kolem schodiště ve věži sloužily pro úschovu různých věcí. Byly tu potřeby pro domácnost, truhly se šactvem a podobně. Bohuslav Martinů svoji věž jednou přirovnal k majáku.
Z konzervatoře ho vyhodili pro nedbalost
Už ve škole se ukázal jeho velký hudební talent. Učil se hrát na housle.
"Bylo mu doporučeno, aby zkusil pražskou konzervatoř. Protože byla rodina chudá, tak si nemohla dovolit mu to platit. Tehdy proběhla sbírka, a pravidelnou roční podporu mu dalo i město Polička. Bohužel Bohuslav Martinů nebyl jedním z nejpoctivějších studentů, nakonec byl z konzervatoře odejit, neboli vyhozen. Oficiálně tam stojí: pro nenapravitelnou nedbalost.
Spočívalo to v tom, že byl tak nadšený velkoměstem, že musel chodit každý večer do divadla, na koncerty, do muzeí, prostě užívat si kulturních vymožeností Prahy. A už nestíhal tolik cvičit na housle, jak po něm jeho páni profesoři chtěli. Ale všechno špatné je pro něco dobré. On v průběhu těch let zjišťoval, že ho ty housle až tak nedrží, a stále více ho to tíhlo ke skladbě."
Bohuslav Martinů skladbu studoval soukromě u Josefa Suka. Potom získal stipendium do Paříže. Původně na tři měsíce, ale protože ho Paříž uchvátila, tak se rozhodl zůstat. Na rozdíl od jiných skladatelů, kteří například učili na školách, on žil jen ze svých skladeb. Našel si tu i manželku Charlotte.
Do rodné světničky, ani do vlasti se už nikdy nepodíval
Po válce se Bohuslav Martinů chtěl vrátit, ale do své rodné kostelní věže se už nepodíval. Kvůli válce i komunistickému převratu, dodala závěrem Monika Holá.
"Navíc se Martinů zapojil do místního, nechci říkat odboje, ale do nějakých aktivit, takže byl nakonec v hledáčku gestapa. Když byla obsazena Paříž v červnu 1940, tak pro něho začalo být nebezpečno. Jeho přítel Rudolf Firkušný, světový pianista, ho telefonicky varoval, a říkal, že jestli je mu život milý, ať okamžitě sbalí svoje věci, a co nejrychleji odcestuje z Francie, což Martinů se ženou velice rychle udělali. Opravdu mu pak někdo řekl, že když odešli, tak asi týden poté se objevilo gestapo a prohlíželo jeho byt v Paříži.
On doufal, že až se všechno zklidní, že se po válce domů dostane. Ale přišel rok 1948, komunistický převrat, a pak už to vůbec nebylo možné. On byl docela dobrý osobní přítel Jana Masaryka, a když se dozvěděl, co se mu stalo, tak řekl, že do takového státu, který takto zachází se svými občany, on se tedy nikdy nepodívá."
Do vlasti se opravdu už nepodíval, i když ze Spojených států odcestoval do Evropy, která mu byla bližší. Střídavě žili ve Francii, Itálii a ve Švýcarsku, kde Martinů zemřel.
Související
-
-
Česká fortissima ušima Lukáše Hurníka
Rok 2024 je rokem české hudby. Lukáš Hurník při této příležitosti přiblíží nejzajímavější skladatele a jejich díla.
-
Hity klasické hudby
Česká klasická hudba je nejen součástí kultury, historie národa, ale doslova české duše. V letošním roce jsme pro vás připravili cyklus známých hitů české klasické hudby.
