Politik, který se obětoval
Dne 12. července před 130 lety se narodil Emil Hácha, třetí československý prezident a posléze státní prezident Protektorátu Čechy a Morava. Toto výročí si vzal za námět své poznámky Zdeněk Vališ.
Patřil k právnickým autoritám první republiky. Byl znám jako konzervativní český vlastenec a tradicionalista, hluboce věřící katolík i přesvědčený demokrat s výrazným sociálním cítěním. Prý se moc těšil na odpočinek v důchodu. Místo toho byl v téměř sedmdesáti letech zvolen prezidentem pomnichovského okleštěného Československa. A když byl 9. května 1945 československými orgány zatčen, lpěl na něm cejch zrádce národa, trestuhodně politicky malého státníka, který obětoval stát, i když k tomu neměl ani právo, ani pověření.
Právě tato poválečná ostrakizace Emila Háchy zapustila hluboké kořeny v historickém povědomí velké části české veřejnosti a v lecčems přežívá dodnes. Nelze přitom rovněž přehlédnout, že nezřídka se Hácha stával terčem obvinění od lidí, kteří mu možná mravně nesahali ani po pás. Jak známo, přinejmenším české dějiny dvacátého století byly opakovaně poznamenány těžkou volbou mezi statečným, ale beznadějným odporem vůči hrubé síle a dočasným ústupem před takovou silou, umožňujícím pro danou dobu záchranu mnoha lidí a některých hodnot.
Tragiku tohoto dilematu si v plné míře prožil určitě nejvíc právě Emil Hácha. Mohl samozřejmě na svůj úřad rezignovat a odejít do ústraní. Čeho by tím ale dosáhl, kromě osobního klidu? Hácha zřejmě raději kvůli byť i malé možnosti pomoci národu obětoval vlastní čest. Za cenu loajálních proříšských prohlášení, o kterých věděl, že je nikdo soudný doma ani v cizině nemůže brát vážně, se pokoušel - a často s úspěchem - mírnit aroganci nacistické moci. Jeho tehdejší postup ostatně nacházel podporu i u československé vlády v Londýně a osobně u Edvarda Beneše.
Teprve heydrichiáda a těžká nemoc mu definitivně uzavřela manévrovací prostor a uvrhla do izolace. Od roku 1943 už fakticky svou funkci nevykonával. Vzhledem ke svému zdravotnímu stavu možná po svém zatčení v květnu 1945 už ani nevěděl, co se s ním děje. Je zřejmé, že nikdy nebude jednoznačně rozhodnut spor o to, zda má cenu v určitém okamžiku volit mezi menším a větším zlem, a zda od menšího zla vede vždy fatální cesta ke zlu obludných rozměrů. Emil Hácha nebyl v Československu nikdy odsouzen. Proč by tedy také v jeho případě neměla platit presumpce neviny?
