Porušování nepsaných pravidel nemá daleko k porušování psaných
Vraťme se ještě k povolební politické situaci. Nově zvolené parlamentní strany se horečnatě snaží najít východisko ze stavu, v němž nikdo nemá většinu a teoreticky nikdo nemá možnost vládnout. Uvažuje se o různých řešeních, kterými by nebyl porušen zákon. Když ale budeme na politiky přísnější, tak se nabízí otázka, zda vše co je legální, je také legitimní. O slušnosti v politice si povídáme s politologem z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Janem Burešem.
Obě rozhodnutí jsou z hlediska ústavy a zákonů jistě v pořádku. Jsou ale také slušná?
"Česká politika po listopadu 89 vlastně byla založena na mnoha nestandardních postupech. Ať už to byl způsob, jakým byli poprvé vyměňováni poslanci Federálního shromáždění v roce 1990 a podobně. Nepochybně ten princip, že se nějakým způsobem obcházejí zákony tak, aby ještě byly dodrženy, ale aby byl za každou cenu prosazen určitý politický cíl, to v české politice bohužel stále ještě je přítomno a obávám se, že ještě velmi dlouho bude. Pokud jde tady o ty konkrétní případy, tak samozřejmě je vlastně všechno v souladu se zákonem, ale myslím si, že to určitě neodpovídá nějaké vysoké politické kultuře, která by přece jen velela, aby vláda, která je vlastně ve stavu odchodu a už nemá příliš významnou legitimitu z hlediska voleb, které proběhly, tak aby prováděla taková zásadní rozhodnutí. Je sice pravda, že například to výběrové řízení na obrněné transportéry bylo řádně ukončeno a ta firma byla schválena, nicméně i z hlediska opozice byly velké výhrady jak vůči té proceduře výběru tak i vůči ceně té zakázky. A myslím si, že v tomto případě by rozhodně prospělo politické kultuře, kdyby tato vláda, ať už bude nová vláda jakákoliv, prostě přenechala tato strategická rozhodnutí nové vládě, která má prostě novou legitimitu z voleb."
Teď se uvažuje o jiné věci: že se rychle jmenuje vláda nová, která do doby, než se bude vůbec ucházet o důvěru, by mohla udělat třeba změny na čele policie, byť může ta vláda tušit, že důvěru nedostane. Zařadil byste to do stejné kategorie? Je to něco, co se nesluší?
"No nepochybně. Je to velmi nestandardní řešení a to z několika důvodů. Za prvé se to samozřejmě nesluší z hlediska té politické kultury, protože vláda, která nemá důvěru parlamentu, nemá dělat žádná zásadní rozhodnutí, stejně jako vláda, která odchází. Ale za druhé, a to já považuji za daleko důležitější, to co ODS naznačila, to znamená ty rychlé výměny v policii, vlastně znamená, že ODS sama přistupuje na logiku která říká, že o nezávislosti policie rozhodují politické strany. To znamená, že za nezávislou policii budeme považovat až teprve policii, do jejíhož čela dosadíme své lidi. Ale to je přece zásadně špatně, ta policie tím žádnou nezávislost nezíská, ta jenom získá pocit, že teď musí sloužit zájmům občanských demokratů. To si myslím, že je velmi nebezpečné a vůbec nedovedu pochopit, proč Občanská demokratická strana takový postup chce prosazovat. To je skutečně z hlediska politické kultury velký problém."
Kromě legitimity kroků vlády je tady ještě otázka legitimity postupu zákonodárné moci. Objevila se totiž úvaha, že ODS by se svými případnými spojenci mohla přijímat zákony prostřednictvím Senátu, protože ve Sněmovně by neexistovala většina, která by mohla takto schválené předlohy odmítat. Co si o tom myslíte?
"Senát má zákonodárnou iniciativu, to znamená, že jako celek může předkládat svoje nové návrhy zákonů. Jestliže v Senátu se usnesou například na revizi zákona o daních z příjmů, bude poslán do Poslanecké sněmovny. A tam, pokud Poslanecká sněmovna tento senátní návrh nezamítne 101 hlasy, tak ten zákon skutečně po podpisu prezidenta republiky začne platit. Na jedné straně se dá říct, že to je geniální taktika ze strany ODS, ale na druhé straně je to skutečně porušení takových těch zvykových pravidel, která v českém ústavním systému fungují. Totiž v tom, že primát při tom procesu projednávání nových zákonů má Poslanecká sněmovna. Dosud to tady samozřejmě takto platilo, že první, kdo se zabýval novými návrhy zákonů, byla Poslanecká sněmovna. A situace, kdy Senát přišel s nějakým vlastním zákonem, byla spíše naprosto výjimečná, i když se už několikrát stala. Pokud nová vláda v čele s ODS chce tuto metodu začít používat, tak je to prostě prolomení určitého zvyku nebo určitého pravidla, které bylo v české politice od roku 1992 realizováno. Nicméně protiústavní to opravdu není. Já bych se tam spíš bál jiné věci, tj. toho, jestli skutečně ta většina v Poslanecké sněmovně bude jednotná. To znamená, jestli třeba Strana zelených nezačne třeba uvažovat jinak, než ta většina v Senátu a nebude nakonec hlasovat se sociálními demokraty a komunisty."Proč je nutné a potřebné dodržovat třeba ústavní zvyklosti, které nemusí být zapsány přímo v zákonech a v ústavě?
"No protože samozřejmě ty ústavní zvyklosti a politické zvyklosti neprosívají jenom jedno straně, ale prospívají všem. To znamená, že dodržování těch nepsaných pravidel umožňuje, aby politika - a politický proces vůbec - byl stabilní. Aby nedocházelo k nějakým neférovým postupům, při politickém jednání. To znamená, že je to taková jistota pro každou politickou stranu, že když se ona bude chovat férově, že se takto budou chovat k ní férově i ostatní strany a to v situaci, kdy jedna strana přejde z pozice vládní strany do pozice opoziční strany. Z tohoto hlediska já to vidím jako velmi důležité, že jde o udržení jakési základní míry důvěry mezi těmi politickými stranami v Poslanecké sněmovně nebo v Senátu. Protože jakmile začnou být porušována tato nepsaná pravidla, tak může opravdu docházet ke krizovým situacím a od porušování nepsaných pravidel už potom nemusí být příliš daleko k porušování těch pravidel psaných."