Práce v hospodářství se v minulosti řídila lidovými pranostikami

prace_old2.jpg

Po čtyřech týdnech tu je opět náš folklorní cyklus Ach synku, synku. Vítá vás Milena Štráfeldová. Tentokrát si budeme s historikem, etnologem a spisovatelem Vlastimilem Vondruškou povídat o tom, jaké lidové zvyky slavili naši předkové během letních měsíců, připomeneme jednoho z největších českých světců sv. Prokopa, dostane se i na lidové pranostiky a na to, jak vlastně lidé v minulosti vnímali čas. Hezký poslech

Když jsme chystali tento díl našeho cyklu, uvědomila jsem si, že během léta vlastně není mnoho svátků, které by se v lidovém prostředí slavily. Majové a svatojánské svátky se svými zvyky minuly a do dožínek a hodů je ještě daleko. Proč je v létě málo lidových svátků?

"Protože v létě se sklízelo seno, sklízelo se obilí, mlátilo, sváželo do stodol, lidé se tudíž té své zábavě mohli věnovat podstatně méně. O to bujařeji se jí potom věnovali v tom období zimním, kdy tyhle těžké práce měli za sebou. Pro období léta jsou charakteristické různé církevní svátky, které mají spíše ráz prosby o pomoc. V létě je několik významných církevních svátků, kdy se konaly veliké mše a kdy se všichni věřící scházeli ke společné modlitbě a prosili Krista, Pannu Marii a Boha, případně některé světce jako sv. Vavřince, sv. Prokopa atd., aby jim zajistili pěkné počasí, a tudíž aby se úroda, která byla na poli, sklidila beze škod. Většina zvyků, pokud se nějaké konaly, měla velice úsporný charakter a jejich smyslem bylo zase získat boží přízeň k tomu, aby lidé zdárně dokončili ten roční hospodářský cyklus."

Jedním z typických letních obrázků z venkova v minulosti byla i církevní procesí s korouhvemi, kde zpěvák v čele předzpěvoval nekonečné litanie ke svatým. Ta procesí často mířila nejen na poutní místa, ale i do polí:

"Ta procesí se konávala jednak v určené dny světců a patronů některých kostelů a pak se samozřejmě během léta konaly poutě ad hoc podle společenské potřeby. Bylo-li sucho, konala se pouť k některému z patronů, kdy všichni vyrazili, aby ho poprosili o přízeň, aby jim dal déšť. Těch světců je v červenci několik, sv. Vavřinec, sv. Cyril, sv. Prokop. Pro nás asi nejzajímavější bude sv. Prokop. Ani ne tak proto, že by se k němu vázaly nějaké okázalé svátky, slavnosti, poutě atd., ale proto, že k sv. Prokopovi se vázala spousta pověstí a legend, které na Sázavě vždycky žily. Na Sázavu přicházeli poutníci a ty legendy se potom roznášely do celého okolí. Takže z hlediska lidové slovesnosti byl sv. Prokop významným fenoménem."

Byl tedy blažený opat Prokop, rodem Čech, jenž v slovanském písmě, od nejsvětějšího biskupa Cyrila někdy vynalezeném a od církve kanonicky schváleném, byl dokonale vzdělán. Nejprve byl zdatným knězem světským, žil počestně a byl oddán pravé a čisté službě Boží. Později jako štítem jsa ochráněn mitrou mnišského řádu bez otřesu trávil život sám s jediným Bohem v závazku víry. S plamenným zanícením svého srdce pohrdl totiž z lásky k Ježíši Kristu ničemnou marností tohoto světa, odřekl se domova, manželky, statků, příbuzných i přátel, ba zapřev se sám sobě odvrátil se ode lstného světa i jeho ubohé nádhery. Prchaje z jeho zmateného víření zatoužil po odlehlosti pustiny a vyzbrojen jsa nebeskými zbraněmi usadil se pod klenbou jedné opuštěné jeskyně, kterou obývalo tisíc ďáblů; ohradiv se tu na svou ochranu hrázemi ctností proti dorážení neřestí, útokům duchovních nepravostí a šípům pokušení, počal mužně bojovati, modlitbami, bděním a posty přirážeje své myšlenky ke skále, jenž je Kristus. /z legendy "Fuit itaque beatus abbas Procopius nacione Bohemus" přeložil Bohumil Ryba/

"Sv. Prokop byl původně poustevník, který žil v lesích u Sázavy. Traduje se o něm spousta legend. Protože byl zbožný ve víře, přidržel se slovanské liturgie. Potkal se s knížetem Oldřichem, kníže Oldřich byl zaujat jeho zbožností a povolil mu postavit na Sázavě klášter. Tento klášter na rozdíl od ostatních míst oficiálního kultu měl právo, že se zde sloužila bohoslužba staroslovansky. Tento klášter podporoval i Oldřichův syn Břetislav, teprve Břetislavův syn Spytihněv měl politiku své vlády orientovanou na posílení své moci, takže slovanské mnichy z kláštera vyhnal. A vrací je tam teprve Vratislav I., český král."

Vystavěl si pak chrámec ke cti nejsvětější Boží rodičky Marie a svatého Jana Křtitele a shromáždil u sebe několik bratří zbožných v životě a v mravech. Poněvadž se v jednomyslné lásce duchovně shodovali, ustanovil jim mnišská pravidla a posvátnou službu Boží podle vzoru dobrotivého otce Benedikta. Sám se však stal nejmenším mezi nejmenšími. Nikdo by nedovedl dost výmluvně vypověděti, jak nesmírně rozvážnou a účinnou osvědčil vůči bratřím pečlivost, přičinlivost a starostlivost, jaké bohatství vlídné lásky. Vše to se dálo nikoli bez milosti daru Boha, který je podivuhodný a slavný v svatých svých. On se také postaral konáním zázraků o to, aby lidem nezůstalo tajno, jak velikou svou láskou oplácí lásku jeho. /z legendy "Fuit itaque beatus abbas Procopius nacione Bohemus" přeložil Bohumil Ryba/

"K sv. Prokopovi se váže obrovské množství zázraků. V době, kdy už byl mrtvý, se například zjevil a pomáhal vyhnat mnichy latinského ritu. Když byl nemocen, zázračně se uzdravil, jinde on sám zázračně uzdravil jednu venkovanku. Velice známou a oblíbenou, byť velice pozdní legendou je legenda o tom, jak sv. Prokop chytil ďábla, kterého zapřáhnul do pluhu a donutil, aby oral. Ta brázda se dodnes ukazuje jako jedna z velkých atrakcí na Sázavě. A vlastně s tím zapřaženým ďáblem je sv. Prokop také zobrazován. Sv. Prokop byl také v některých krajích jedním z významných patronů a přímluvců. Byl pochopitelně také patronem české země. A hlavě sv. Prokop měl velice dlouho takový zvláštní nimbus, že byl opatem slovanského kláštera. To sv. Prokopovi zvláště v období temna přinášelo obrovský rating, hlavně v oblasti, kde přežívala tradice protestantismu. Spojení sv. Prokopa a slovanské liturgie v sobě neslo náboj protiřímskokatolické oficiální liturgie. Takže sv. Prokop byl velice oblíbeným světcem."

"Svátek sv. Prokopa byl takovým mezníkem, podle kterého se snažili odhadovat, jak vlastně v dalších dnech bude. Byla například pranostika: když prší na sv. Prokopa, promokne každá kopa. Nebo sv. Prokop, zlý okop. A taky existuje pranostika: sv. Prokopa den nešťastný den. Pokud všechny tyto pranostiky shrneme dohromady, jeho svátek byl začátek léta, tak pokud se ten začátek povedl, dalo se předpokládat, že bude celé léto dobré a bude dobrá úroda. Pokud byl na sv. Prokopa den nešťastný, pršelo, foukal vítr atd., tak se samozřejmě předpokládalo špatné léto. Takže i z tohoto hlediska byl Prokop sledovaným světcem, protože všechna výročí, ke kterým se vázaly některé důležité pranostiky, byla lidem velice sledována a hlídána."

A tím se dostáváme k dalšímu tématu našeho dnešního pořadu - lidovým pranostikám. Mám jich tu několik, které se týkají letních měsíců:

Svatý Jan z Nepomuku natahuje k létu ruku

Svatý Vít dává trávě pít

Na svatého Aloise poseč louku, neboj se

Svatý Petr sena sklízí, svatý Pavel k žitům vzhlíží

Červenec horký - dobré jsou vdolky

Na svatého Prokopa venku častá krápota

"To, co mne na nich fascinuje, je především lidová moudrost a zkušenost. Samozřejmě přístup našich předků k vědění byl trochu odlišný od našeho. Oni museli vycházet z různých pozorování, museli v podstatě dokázat odlišit racionální poznatky od iracionálních. A protože neměli noviny, neměli encyklopedie, neměli příručky, tak na druhou stranu potřebovali určité technicistní věci, aby mohli řídit chod svého hospodářství. A právě ty pranostiky jsou naprosto unikátní pokladnicí lidových zkušeností. Lidé si vždy předávali informace z generace na generaci, jak to v jednotlivých místech vypadá s počasím. Problém je v tom, že my někdy ty pranostiky přenášíme na jiná místa. Jiné mikroklima bylo v jižních Čechách a jiné na Valašsku. To znamená, že pranostiky, které platily pro Blata, nemohly platit pro severní Moravu. Ty pranostiky jsou dokonce ještě přesnější, pokud dokážeme odfiltrovat tu místní variantu. A pak ještě musíme v některých případech dávat veliký pozor na to, že některé pranostiky jsou skutečně nesmírně staré. Některé sahají do středověku, ale jiné jsou dokonce odvozeny od některých průpovídek, které jsou zaznamenány už v dílech antických spisovatelů. Tím je tudíž také dáno, že ne všechny pranostiky si vytvářel lid sám. V podstatě to byla zobecnění, mnoho z nich se objevuje například v různých klášterních naučeních. Bylo to vlastně obecné vědění dané doby.

Juliánský kalendář
Ostatně zemědělstvím se v té době zabývali nejenom lidé na venkově, ale i měšťané měli své poplužní dvory, církev měla své dvory, později i šlechta. Takže toto byl kalendář obecný, nebyl výsostným majetkem lidu. Nicméně musíme dát pozor na to, že u těch starých pranostik se mnohé z nich odkazují na kalendář juliánský. To znamená, že jsou o deset dnů dříve, než den sluneční, jak ho reformoval kalendář gregoriánský. Naprosto klasickou ukázkou, že tento posun existuje, je například adventní úsloví Lucie noci upije a dne nepřidá, neboť to je úsloví, které přesně odpovídá zimnímu slunovratu. Sv. Lucie se ale slaví 12. prosince. Pokud k tomu ale připočítáme oněch deset, jedenáct dní, pak jsme v období zimního slunovratu, pro který byl určen, neboť v době gregoriánské reformy slunovrat spadal právě na den sv. Lucie. Takže některá úsloví, že tehdy bude pršet a k tomuto světci se váže, že začínají rozkvétat květiny, ti lidé někdy samozřejmě přetransformovali. Ale pokud dnešní autoři ty pranostiky tahají ze starých renesančních rukopisů, tak často vlastně nemají pravdu, protože po té reformě to bylo trochu jinak."

"V pranostikách se objevují světci, kteří byli vždycky uctíváni v dané zemi. Lidé potřebovali mít přesné vročení pranostiky k něčemu, co si uměli zařadit v čase. A protože většina světců byla celoevropských, odkazuje se spousta pranostik právě na svátky těchto celoevropských světců. To bylo něco, co se v slavilo v kostele, lidé věděli, kdy ten světec svůj svátek má, čili ani nemuseli mít kalendář, nemuseli počítat, jestli je červen nebo červenec. Věděli ale, že dnes je sv. Vavřince, a tudíž mám dělat to nebo ono, a za deset dní bude svátek Nanebevstoupení P. Marie. Takže ty pranostiky mají skutečně nadregionální charakter. Odkazují se na systém obecně křesťanský, a k tomu se potom váží pranostiky, které se odkazují na některé místní světce, protože prostě byly svátky, které byly individualizované. Někde se slavil opat jednoho kláštera, který v jiné zemi byl bezvýznamný, a tak se tam slavil někdo jiný. A naopak, i když se zase pranostiky naše a rakouské někdy pro ten den odkazují na jiného světce, je jejich obsah často podobný. Z tohoto hlediska je vidět, že skutečně nešlo o nějaký literární útvar, nešlo ani o styl náboženské propagandy, ale ty pranostiky skutečně obsahovaly shrnutí racionálně hospodářské. Bylo to vědění dané doby, které nepodléhalo příliš ideologii, byť se tam hovoří o světcích, protože od nejstarších časů to zemědělství skutečně nebylo vázáno na ideologii, ale na to, aby lidé hospodařili racionálně."

Lidé se tedy neřídili jako my kalendářem, ale od jednoho velkého svátku k druhému. Jak vlastně vnímali naši předkové čas?

"Musíme rozlišit vnímání času denní a roční. Denní vnímání času bylo strašně jednoduché. Protože neexistovalo umělé osvětlení a osvětlení svíčkami bylo drahé, plynul v podstatě denní čas člověka v návaznosti na slunce. To znamená, že v létě trval den déle nežli v zimě. Od toho se odvíjela například pracovní doba. V dílnách řemeslníků tovaryš pracoval od slunka do slunka, což znamená, že v zimě pracoval osm hodin a v létě dvanáct. Lidé obvykle měli dvě hlavní jídla denně, to první bylo po ranní mši, zhruba kolem desáté hodiny, a večerní jídlo bylo před soumrakem. To znamená, že se jinak jedlo v létě a jinak v zimě, řídili se chodem slunce. Z hlediska toho ročního běhu byly naprosto klíčovými církevní svátky. Až do 18. století lidé prakticky neslavili narozeniny, protože oni to vůbec nepočítali a nebylo pro ně podstatné, který den se narodili. Jediné, co se slavilo, byl jejich patron, čili bylo to opět vázáno na běh liturgie. Stejně tak i většinu prací odvozovali od církevních svátků, ale i dalších povinností. Šlo například o daňové povinnosti, čili odvádění renty. Obvykle se renta odváděla na sv. Jiří a na sv. Havla. K určitým svátkům se zase vázalo přijímání a propouštění zaměstnanců. Ten roční kalendář byl skutečně striktně svázán se svátky církevními a prostí lidé si nedělali jako Robinson čárky, jestli máme květen, červen nebo červenec. To pro ně bylo naprosto nepodstatné."

A jak vnímali lidé před staletími svůj vlastní věk? Věděli přesně, kolik je jim let?

"Samozřejmě vyšší a střední vrstvy toto zaznamenáno měly, ale pro prostého člověka, zvláště pro člověka na venkově, tohle bylo naprosto nepodstatné. Ještě v soudních protokolech z Třicetileté války, pokud byl chycen nějaký lupič a byl vyslýchán, se obvykle uvádělo, že je stár asi... Protože on to prostě zjevně nevěděl. U dívek zase v případě sňatku se říkalo, že jí může být tak třináct nebo čtrnáct let, a tudíž už se může vdát. Takže čas nehrál příliš velkou roli, rozhodovala spíš fyziognomie člověka. Ve středověku, když mluvíme o dívkách, jejich zletilosti a jejich způsobilosti vstoupit do stavu manželského, bylo podle církve jediným ukazatelem to, zda již může zastávat funkci ženy, to znamená, zda se u ní už objevil její pravidelný měsíční cyklus. Tou chvílí se ona stala dospělou ženou a bylo naprosto nepodstatné, jestli jí bylo dvanáct nebo osmnáct. Čili ten faktický věk nebyl pro ně podstatný."

Dá se tedy říct, že se naši předkové místo hodinek řídili v životě kostelem...

"Význam kostela byl z hlediska informačního obrovský. Chod mší a vůbec celý liturgický rok byl vlastně kostrou času. Protože se liturgický rok pravidelně opakuje, dával vlastně lidem přesný systém a řád ročního života. A kromě tohoto řádu byl obrovský význam kostela také v tom, že se z kazatelny sdělovaly také různé aktuality z hlediska politického. Z kazatelny se také sdělovaly různé hospodářské návody. My třeba víme, že v 18. století se z kazatelny vyhlašovalo to, že by lidé měli začít pěstovat brambory v období hladomoru a podobně. Tohle všechno dohromady tvořilo určitý rytmus, který člověk měl a který padl teprve s pádem feudalismu. Proto také je třeba, hovoříme-li o tom, jak vnímat lidovou slovesnost, nemůžeme ji oddělit od určité doby, protože lidé byli formováni církví a vrchností. A v tomto rámci vznikala veškerá jejich činnost, ať už hmotná, nebo ta duchovní."


Náš dnešní pořad z cyklu Ach synku, synku končí. Příště si s dr. Vondruškou budeme povídat o letních poutích, o tom, jak lidé slavili mariánské svátky, ale také o tom, co se zpívalo při mlácení obilí. A pozveme Vás na Horňácké slavnosti. Na slyšenou zase za měsíc se těší Milena Štráfeldová.