Práce v hospodářství se v minulosti řídila lidovými pranostikami
Po čtyřech týdnech tu je opět náš folklorní cyklus Ach synku, synku. Vítá vás Milena Štráfeldová. Tentokrát si budeme s historikem, etnologem a spisovatelem Vlastimilem Vondruškou povídat o tom, jaké lidové zvyky slavili naši předkové během letních měsíců, připomeneme jednoho z největších českých světců sv. Prokopa, dostane se i na lidové pranostiky a na to, jak vlastně lidé v minulosti vnímali čas. Hezký poslech
Když jsme chystali tento díl našeho cyklu, uvědomila jsem si, že během léta vlastně není mnoho svátků, které by se v lidovém prostředí slavily. Majové a svatojánské svátky se svými zvyky minuly a do dožínek a hodů je ještě daleko. Proč je v létě málo lidových svátků?
"Protože v létě se sklízelo seno, sklízelo se obilí, mlátilo, sváželo do stodol, lidé se tudíž té své zábavě mohli věnovat podstatně méně. O to bujařeji se jí potom věnovali v tom období zimním, kdy tyhle těžké práce měli za sebou. Pro období léta jsou charakteristické různé církevní svátky, které mají spíše ráz prosby o pomoc. V létě je několik významných církevních svátků, kdy se konaly veliké mše a kdy se všichni věřící scházeli ke společné modlitbě a prosili Krista, Pannu Marii a Boha, případně některé světce jako sv. Vavřince, sv. Prokopa atd., aby jim zajistili pěkné počasí, a tudíž aby se úroda, která byla na poli, sklidila beze škod. Většina zvyků, pokud se nějaké konaly, měla velice úsporný charakter a jejich smyslem bylo zase získat boží přízeň k tomu, aby lidé zdárně dokončili ten roční hospodářský cyklus."
Jedním z typických letních obrázků z venkova v minulosti byla i církevní procesí s korouhvemi, kde zpěvák v čele předzpěvoval nekonečné litanie ke svatým. Ta procesí často mířila nejen na poutní místa, ale i do polí:
"Ta procesí se konávala jednak v určené dny světců a patronů některých kostelů a pak se samozřejmě během léta konaly poutě ad hoc podle společenské potřeby. Bylo-li sucho, konala se pouť k některému z patronů, kdy všichni vyrazili, aby ho poprosili o přízeň, aby jim dal déšť. Těch světců je v červenci několik, sv. Vavřinec, sv. Cyril, sv. Prokop. Pro nás asi nejzajímavější bude sv. Prokop. Ani ne tak proto, že by se k němu vázaly nějaké okázalé svátky, slavnosti, poutě atd., ale proto, že k sv. Prokopovi se vázala spousta pověstí a legend, které na Sázavě vždycky žily. Na Sázavu přicházeli poutníci a ty legendy se potom roznášely do celého okolí. Takže z hlediska lidové slovesnosti byl sv. Prokop významným fenoménem."
Byl tedy blažený opat Prokop, rodem Čech, jenž v slovanském písmě, od nejsvětějšího biskupa Cyrila někdy vynalezeném a od církve kanonicky schváleném, byl dokonale vzdělán. Nejprve byl zdatným knězem světským, žil počestně a byl oddán pravé a čisté službě Boží. Později jako štítem jsa ochráněn mitrou mnišského řádu bez otřesu trávil život sám s jediným Bohem v závazku víry. S plamenným zanícením svého srdce pohrdl totiž z lásky k Ježíši Kristu ničemnou marností tohoto světa, odřekl se domova, manželky, statků, příbuzných i přátel, ba zapřev se sám sobě odvrátil se ode lstného světa i jeho ubohé nádhery. Prchaje z jeho zmateného víření zatoužil po odlehlosti pustiny a vyzbrojen jsa nebeskými zbraněmi usadil se pod klenbou jedné opuštěné jeskyně, kterou obývalo tisíc ďáblů; ohradiv se tu na svou ochranu hrázemi ctností proti dorážení neřestí, útokům duchovních nepravostí a šípům pokušení, počal mužně bojovati, modlitbami, bděním a posty přirážeje své myšlenky ke skále, jenž je Kristus. /z legendy "Fuit itaque beatus abbas Procopius nacione Bohemus" přeložil Bohumil Ryba/
"Sv. Prokop byl původně poustevník, který žil v lesích u Sázavy. Traduje se o něm spousta legend. Protože byl zbožný ve víře, přidržel se slovanské liturgie. Potkal se s knížetem Oldřichem, kníže Oldřich byl zaujat jeho zbožností a povolil mu postavit na Sázavě klášter. Tento klášter na rozdíl od ostatních míst oficiálního kultu měl právo, že se zde sloužila bohoslužba staroslovansky. Tento klášter podporoval i Oldřichův syn Břetislav, teprve Břetislavův syn Spytihněv měl politiku své vlády orientovanou na posílení své moci, takže slovanské mnichy z kláštera vyhnal. A vrací je tam teprve Vratislav I., český král."
Vystavěl si pak chrámec ke cti nejsvětější Boží rodičky Marie a svatého Jana Křtitele a shromáždil u sebe několik bratří zbožných v životě a v mravech. Poněvadž se v jednomyslné lásce duchovně shodovali, ustanovil jim mnišská pravidla a posvátnou službu Boží podle vzoru dobrotivého otce Benedikta. Sám se však stal nejmenším mezi nejmenšími. Nikdo by nedovedl dost výmluvně vypověděti, jak nesmírně rozvážnou a účinnou osvědčil vůči bratřím pečlivost, přičinlivost a starostlivost, jaké bohatství vlídné lásky. Vše to se dálo nikoli bez milosti daru Boha, který je podivuhodný a slavný v svatých svých. On se také postaral konáním zázraků o to, aby lidem nezůstalo tajno, jak velikou svou láskou oplácí lásku jeho. /z legendy "Fuit itaque beatus abbas Procopius nacione Bohemus" přeložil Bohumil Ryba/
"K sv. Prokopovi se váže obrovské množství zázraků. V době, kdy už byl mrtvý, se například zjevil a pomáhal vyhnat mnichy latinského ritu. Když byl nemocen, zázračně se uzdravil, jinde on sám zázračně uzdravil jednu venkovanku. Velice známou a oblíbenou, byť velice pozdní legendou je legenda o tom, jak sv. Prokop chytil ďábla, kterého zapřáhnul do pluhu a donutil, aby oral. Ta brázda se dodnes ukazuje jako jedna z velkých atrakcí na Sázavě. A vlastně s tím zapřaženým ďáblem je sv. Prokop také zobrazován. Sv. Prokop byl také v některých krajích jedním z významných patronů a přímluvců. Byl pochopitelně také patronem české země. A hlavě sv. Prokop měl velice dlouho takový zvláštní nimbus, že byl opatem slovanského kláštera. To sv. Prokopovi zvláště v období temna přinášelo obrovský rating, hlavně v oblasti, kde přežívala tradice protestantismu. Spojení sv. Prokopa a slovanské liturgie v sobě neslo náboj protiřímskokatolické oficiální liturgie. Takže sv. Prokop byl velice oblíbeným světcem."
"Svátek sv. Prokopa byl takovým mezníkem, podle kterého se snažili odhadovat, jak vlastně v dalších dnech bude. Byla například pranostika: když prší na sv. Prokopa, promokne každá kopa. Nebo sv. Prokop, zlý okop. A taky existuje pranostika: sv. Prokopa den nešťastný den. Pokud všechny tyto pranostiky shrneme dohromady, jeho svátek byl začátek léta, tak pokud se ten začátek povedl, dalo se předpokládat, že bude celé léto dobré a bude dobrá úroda. Pokud byl na sv. Prokopa den nešťastný, pršelo, foukal vítr atd., tak se samozřejmě předpokládalo špatné léto. Takže i z tohoto hlediska byl Prokop sledovaným světcem, protože všechna výročí, ke kterým se vázaly některé důležité pranostiky, byla lidem velice sledována a hlídána."
Svatý Jan z Nepomuku natahuje k létu ruku
Svatý Vít dává trávě pít
Na svatého Aloise poseč louku, neboj se
Svatý Petr sena sklízí, svatý Pavel k žitům vzhlíží
Červenec horký - dobré jsou vdolky
Na svatého Prokopa venku častá krápota
"To, co mne na nich fascinuje, je především lidová moudrost a zkušenost. Samozřejmě přístup našich předků k vědění byl trochu odlišný od našeho. Oni museli vycházet z různých pozorování, museli v podstatě dokázat odlišit racionální poznatky od iracionálních. A protože neměli noviny, neměli encyklopedie, neměli příručky, tak na druhou stranu potřebovali určité technicistní věci, aby mohli řídit chod svého hospodářství. A právě ty pranostiky jsou naprosto unikátní pokladnicí lidových zkušeností. Lidé si vždy předávali informace z generace na generaci, jak to v jednotlivých místech vypadá s počasím. Problém je v tom, že my někdy ty pranostiky přenášíme na jiná místa. Jiné mikroklima bylo v jižních Čechách a jiné na Valašsku. To znamená, že pranostiky, které platily pro Blata, nemohly platit pro severní Moravu. Ty pranostiky jsou dokonce ještě přesnější, pokud dokážeme odfiltrovat tu místní variantu. A pak ještě musíme v některých případech dávat veliký pozor na to, že některé pranostiky jsou skutečně nesmírně staré. Některé sahají do středověku, ale jiné jsou dokonce odvozeny od některých průpovídek, které jsou zaznamenány už v dílech antických spisovatelů. Tím je tudíž také dáno, že ne všechny pranostiky si vytvářel lid sám. V podstatě to byla zobecnění, mnoho z nich se objevuje například v různých klášterních naučeních. Bylo to vlastně obecné vědění dané doby.
"V pranostikách se objevují světci, kteří byli vždycky uctíváni v dané zemi. Lidé potřebovali mít přesné vročení pranostiky k něčemu, co si uměli zařadit v čase. A protože většina světců byla celoevropských, odkazuje se spousta pranostik právě na svátky těchto celoevropských světců. To bylo něco, co se v slavilo v kostele, lidé věděli, kdy ten světec svůj svátek má, čili ani nemuseli mít kalendář, nemuseli počítat, jestli je červen nebo červenec. Věděli ale, že dnes je sv. Vavřince, a tudíž mám dělat to nebo ono, a za deset dní bude svátek Nanebevstoupení P. Marie. Takže ty pranostiky mají skutečně nadregionální charakter. Odkazují se na systém obecně křesťanský, a k tomu se potom váží pranostiky, které se odkazují na některé místní světce, protože prostě byly svátky, které byly individualizované. Někde se slavil opat jednoho kláštera, který v jiné zemi byl bezvýznamný, a tak se tam slavil někdo jiný. A naopak, i když se zase pranostiky naše a rakouské někdy pro ten den odkazují na jiného světce, je jejich obsah často podobný. Z tohoto hlediska je vidět, že skutečně nešlo o nějaký literární útvar, nešlo ani o styl náboženské propagandy, ale ty pranostiky skutečně obsahovaly shrnutí racionálně hospodářské. Bylo to vědění dané doby, které nepodléhalo příliš ideologii, byť se tam hovoří o světcích, protože od nejstarších časů to zemědělství skutečně nebylo vázáno na ideologii, ale na to, aby lidé hospodařili racionálně."
Lidé se tedy neřídili jako my kalendářem, ale od jednoho velkého svátku k druhému. Jak vlastně vnímali naši předkové čas?
A jak vnímali lidé před staletími svůj vlastní věk? Věděli přesně, kolik je jim let?
"Samozřejmě vyšší a střední vrstvy toto zaznamenáno měly, ale pro prostého člověka, zvláště pro člověka na venkově, tohle bylo naprosto nepodstatné. Ještě v soudních protokolech z Třicetileté války, pokud byl chycen nějaký lupič a byl vyslýchán, se obvykle uvádělo, že je stár asi... Protože on to prostě zjevně nevěděl. U dívek zase v případě sňatku se říkalo, že jí může být tak třináct nebo čtrnáct let, a tudíž už se může vdát. Takže čas nehrál příliš velkou roli, rozhodovala spíš fyziognomie člověka. Ve středověku, když mluvíme o dívkách, jejich zletilosti a jejich způsobilosti vstoupit do stavu manželského, bylo podle církve jediným ukazatelem to, zda již může zastávat funkci ženy, to znamená, zda se u ní už objevil její pravidelný měsíční cyklus. Tou chvílí se ona stala dospělou ženou a bylo naprosto nepodstatné, jestli jí bylo dvanáct nebo osmnáct. Čili ten faktický věk nebyl pro ně podstatný."
Dá se tedy říct, že se naši předkové místo hodinek řídili v životě kostelem...
"Význam kostela byl z hlediska informačního obrovský. Chod mší a vůbec celý liturgický rok byl vlastně kostrou času. Protože se liturgický rok pravidelně opakuje, dával vlastně lidem přesný systém a řád ročního života. A kromě tohoto řádu byl obrovský význam kostela také v tom, že se z kazatelny sdělovaly také různé aktuality z hlediska politického. Z kazatelny se také sdělovaly různé hospodářské návody. My třeba víme, že v 18. století se z kazatelny vyhlašovalo to, že by lidé měli začít pěstovat brambory v období hladomoru a podobně. Tohle všechno dohromady tvořilo určitý rytmus, který člověk měl a který padl teprve s pádem feudalismu. Proto také je třeba, hovoříme-li o tom, jak vnímat lidovou slovesnost, nemůžeme ji oddělit od určité doby, protože lidé byli formováni církví a vrchností. A v tomto rámci vznikala veškerá jejich činnost, ať už hmotná, nebo ta duchovní."
Náš dnešní pořad z cyklu Ach synku, synku končí. Příště si s dr. Vondruškou budeme povídat o letních poutích, o tom, jak lidé slavili mariánské svátky, ale také o tom, co se zpívalo při mlácení obilí. A pozveme Vás na Horňácké slavnosti. Na slyšenou zase za měsíc se těší Milena Štráfeldová.
