Pražské jaro 1968 a probuzení občanské společnosti II.

První polovina roku 1968 přinesla kromě probuzení národnostních menšin a odborů také změny v tělovýchovných a mládežnických organizacích. Na nově nastalou situaci reagovaly také strany Národní fronty. Pokračuje historická rubrika věnovaná rozvoji české a slovenské občanské společnosti během Pražského jara.

Pražské jaro 1968 a probuzení občanské společnosti II.

III. snem Junaka, 1968, Foto: CTK

Politické změny na jaře 1968 se nevyhnuly ani Československému svazu mládeže, jediné oficiální organizaci pro mladé. Latentní krize v jeho řadách se změnila v krizi reálnou a vyústila v rozpad ČSM. Nové vedení, které nastoupilo v březnu 1968, uznalo skutečný stav organizace a přetvořilo ji na federativním principu. Mládež se ale už tou dobou organizovala mimo ČSM, činnost obnovil Junák, Skaut, ustavila se Tábornická unie a mnoho dalších organizací. Podle historika Jiří Hoppeho však na troskách Československého svazu mládeže vznikla organizace další a sice:

"Svaz vysokoškolských studentů Čech a Moravy, což byla velmi vlivná organizace, která měla zčásti i politické ambice a která se vyjadřovala k jednotlivým událostem Pražského jara a své doby. Svaz vysokoškolského studentstva získal na základě iniciativy Zdeňka Mlynáře od státu - dokonce po invazi - povolení k oficiální činnosti. Ovšem v průběhu roku 1969, kdy se mládežnické organizace opět sjednocovaly, Svaz zanikl a byl zrušen jako nepotřebná organizace a jeho členové vstoupili do Svazu socialistické mládeže."

Také v dosud jednotné organizaci tělovýchovy a sportu - ČSTV - vyvrcholily na jaře 68 autonomistické tendence, přičemž dřívější úsilí o rozšíření pravomocí jednotlivých sekcí přerostlo v ustavování samostatných sportovních svazů. Nové vedení střechového Československého svazu tělesné výchovy usilovalo o udržení jednotné organizace na federativním základě, do hry však vstoupily tradiční tělovýchovné organizace jako Orel a především Sokol:

"Bývalí funkcionáři Sokola se začali hlásit o svá práva a proběhlo několik jednání s příslušnými orgány - ČSTV -, kde se jednalo hlavně o tělovýchovných zařízeních, tedy o tělocvičny, sportoviště a haly. Vznikl přípravný výbor Sokola, ale než mohla být tato jednání dovedena do konce, tak přišla invaze a Sokol byl přinucen ukončit svou činnost. Sokolové se také ve slavnostních krojích zúčastnili Prvního máje a v průvodu velmi zaujali promoskevské agenty, takže Brežněv už 4. května v Moskvě křičel na Dubčeka, kde že vzali Sokolové své kroje, kdo jim na to dal peníze a že jsou agenti Západu,"

říká magistr Hoppe z Ústavu soudobých dějin Akademie věd. Jaro osmašedesátého roku znamenalo oživení pro celou společnost, komunisty a KSČ nevyjímaje. Počátkem dubna se konalo zasedání ÚV KSČ, jemuž vedoucí představitelé komunistické strany připisovali velký význam. Nejdůležitějším dokumentem dubnové schůze byl akční program KSČ, který vymezoval základní prvky nové politické linie, a obsahoval změny, jež chtěla KSČ v následujících dvou letech uskutečnit, mimo jiné v oblasti lidských práv a politického systému. Jak ale připomíná Jiří Hoppe, Akční program byl otevřený jen pro loajální politické subjekty:

"Akční program byl program otevřený, to znamená, že do budoucna sliboval, že může dojít k otevření politického systému. Ovšem v květnu se komunisté zalekli dynamického vývoje občanských iniciativ a v podstatě prohlásili, že všechny tyto proudy mohou své politické zájmy uplatňovat v rámci KSČ. Zároveň i ústy Dubčeka prohlásili, že vedoucí úloha KSČ ve státě a ve společnosti se nemění a do budoucna ani měnit nebude. Akční program tak pro nově vzniknuvší strany uzavřeli."

Plenum UV KSC - Vasil Bilak (vpravo) v rozhovoru s Frantiskem Krieglem, duben 1968, foto: CTK

Formálním rámcem veškeré politické aktivity v Československu byla Národní fronta a i ona měla pod vedením Františka Kriegla projít demokratizací a pluralizací svého druhu. Ovšem bez vzniku legální opozice; to byla mez, kterou reformní komunisté nebyli ochotni překročit, zčásti z obav z reakce Sovětského svazu. České nekomunistické strany Národní fronty, Československá strana lidová a Československá strana socialistická, si uvědomily možnosti a výzvy nové doby a pod tlakem členské základny v březnu vyměnily stranická vedení. Aloise Neumanna v čele socialistické strany vystřídal Bohuslav Kučera a předsedou lidovců se po páterovi Josefu Plojharovi stal Antonín Pospíšil. Podle magistra Hoppeho však v těchto stranách nešlo jen o personální změny:

"Zároveň šlo o změnu programového zaměření těchto stran a dobudování členské základny. Zpočátku - někdy v březnu dubnu - o těchto stranách nebylo příliš slyšet. Dokonce na stránkách Literárních listů psal Jiří Lederer v článku 'Adresováno politickým stranám', že tyto strany nejsou nikde vidět a slyšet, že jejich tisk neinformuje o tom, co se děje uvnitř těchto stran. V průběhu května a června strany vypracovaly své nové rámcové politické programy. Lidová strana se v něm profilovala jako strana křesťanů, kteří se chtějí politicky angažovat, a socialistická strana jako nemarxistická socialistická strana. V průběhu Pražského jara také došlo k zdvojnásobení počtu členů těchto stran. U strany lidové to bylo zhruba z patnácti na třicet tisíc a u strany socialistické z deseti na dvacet tisíc."

Rámcové politické programy socialistů a lidovců sice nepřežily srpen roku 68, objevila se ale nová stranická periodika, která se na několik dalších měsíců stala místem relativně svobodné výměny názorů:

"Po invazi začala strana lidová i socialistická vydávat vlastní politické revue. ČSL vydávala Obrodu a ČSS Zítřek. Oba tyto časopisy byly vlastně opoziční, otevíraly své stránky lidem, kteří už jinde nemohli publikovat, a statečně publikovali příspěvky až do hokejových událostí v březnu 1969,"

uzavírá Jiří Hoppe z Ústavu soudobých dějin akademie věd.