Pražské jaro 1968 a probuzení občanské společnosti III.
Během Pražského jara se nekomunistické strany Národní fronty zbavily svých - servilní spoluprací s komunisty zkompromitovaných - vedoucích představitelů a začaly promýšlet cesty svého nového směřování. Na jaře 1968 přicházejí na politickou scénu také zástupci jedné ze zakládajících stran Národní fronty - sociální demokracie - a oznamují obnovení činnosti strany. Jak probíhala a jak dopadla jednání mezi sociálními demokraty a představiteli KSČ? To se dovíte v dalším díle historického seriálu Herberta Bryndy o probuzení české občanské společnosti v roce 1968.
"Pokus o obnovu sociální demokracie byl opravdovým prubířským kamenem Pražského jara, protože sociální demokracie byla zakládající stranou Národní fronty, byla to strana se stoletou tradicí v české společnosti a bylo to strana, která nebyla poznamenána tou dvacetiletou mizérií socialismu a jako organizace vlastně vznikala na zelené louce. Ovšem s tou tradicí a ideovým zázemím. Dalším faktem je, že stranu zakládali bývalí, tzv pravicoví, sociální demokraté, tedy lidé, kteří si odseděli mnohá léta v komunistických věznicích, byli nemocní a vlastně občané druhé kategorie. Ale zároveň si uvědomovali, že je obrodný proces křehký a že je ho třeba podporovat. Ve svém úsilí o obnovení sociální demokracie si vlastně hned před závorku obnovování vytkli dva zásadní postuláty; že jejich pokus o obnovu sociální demokracie nesmí ohrozit obrodný proces v Československu a že budou osobně podporovat politiku Alexandra Dubčeka a dalších reformních komunistů."
"Problém byl v tom, že sociální demokracie jako - v jistém směru - pro KSČ konkurenční strana měla ve vedení reformních komunistů nálepku heretiků, tzv sociáldemokratismus byla nejhorší hereze v komunistickém hnutí, a vznik sociální demokracie v roce 1968 v Československu by pro Moskvu znamenal důkaz, že v Československu probíhá kontrarevoluce. Proto Kriegel, Smrkovský, Dubček a další reformní komunisté vlastně ani neuvažovali, že by obnovení sociální demokracie jakýmkoliv způsobem podpořili nebo povolili. Snažili se proto - hlavně Smrkovský -, aby sociální demokraté zanechali svého úsilí o obnovu strany a aby naopak vstoupili do KSČ, v níž by mohli uplatňovat své politické a osobní ambice."
V tomto směru proběhlo 23. května 1968 jednání mezi členy přípravného výboru sociální demokracie a KSČ, kterou zastupovali Josef Smrkovský, František Kriegel a Alois Indra. Tříhodinové jednání skončilo neúspěšně, a to i přesto, že necelých devět let po godesbergském programu SPD se čs. sociální demokraté "nechtěli vrátit k soukromému kapitalismu", uznávali KSČ za vedoucí sílu a někteří se stavěli proti obnovování jiných stran. Komunisté se jednoznačně vyslovili proti obnovení činnosti ČSSD jako druhé marxistické strany, ale nabídli členům přípravného výboru zapojení do politiky v rámci KSČ. To sociální demokraté odmítli. K druhému slíbenému jednání již nedošlo, zejména v důsledku průběhu pléna ÚV KSČ 30. května. Plénum přijalo usnesení o "přechodu strany k aktivní politice vůči sociální demokracii", KSČ byla rozhodnuta "jednoznačně tyto věci řešit". V praxi to znamenalo, že počátkem června rozeslal ÚV KSČ podřízeným orgánům podrobné instrukce, jak "zamezit vzniku sociálně demokratické strany" a jak čelit "pokusům o její obnovu." Premisou těchto pokynů byla teze o nezvratitelnosti sloučení ČSSD a KSČ, z ní bylo vyvozováno, že snahy o obnovu ČSSD tříští dělnickou třídu a snaží se vrátit poměry před únor 1948. Krajským a okresním stranickým byly doporučovány různé přesvědčovací akce (tzn. i "spontánní" dělnická shromáždění), které by odradily bývalé sociální demokraty od znovuzakládání své strany. Výsledkem bylo, že PÚV ČSSD, hlavně při zakládání krajských a okresních přípravných výborů, narážel na tvrdý odpor příslušných orgánů KSČ. Přípravné výbory však vznikaly, koncem jara jich působilo na 150 a k sociální demokracii se hlásily bezmála dva tisíce lidí, především bývalých členů.
"Ovšem v červnu a v červenci došlo k tomu, že latentní politický a vojenský nátlak spojenců z Varšavské smlouvy dosáhl takového stupně, že se jich jako československých občanů nemohl nedotýkat. Proto v souladu se svými premisami - nebo postuláty, které si dali do základů svého obnovovacího úsilí - na konci července přerušili obnovovací činnost s tím, že počkají do doby než se situace vyřeší, než se situace uklidní a než skončí spojenecké zastrašování. V klidu zůstali v podstatě až do srpnové invaze a po ní samozřejmě v obnovovací činnosti nepokračovali, pak se většina členů PÚV stáhla do ústraní a úplně zanechala politické činnosti,"
říká magistr Jiří Hoppe. Okamžitě po 21. srpnu 1968 začaly být v československých denících uveřejňovány různé pamflety, senzační "odhalení" a úvahy namířené proti sociální demokracii. Strana se svého obnovení dočkala až po více než jednadvaceti letech.
