Pražské jaro 2006 - vrcholy i propady
Hudební festival Pražské jaro se blíží svému závěru. Zahájila ho 11. května Česká filharmonie netradičně nikoli Mou vlastí Bedřicha Smetany, ale rekonstrukcí původního zahajovacího koncertu prvního ročníku festivalu před 60 lety. Závěrečný koncert proběhne tuto sobotu. Jaký byl 61. ročník festivalu?
Dnes se ohlédneme za 61. Pražským jarem. Mými hosty jsou dva hudební publicisté Věra Míšková z deníku Mladá fronta Dnes a Jindřich Bálek z Českého rozhlasu. Věra Míšková je na telefonu, kolega Bálek je připraven u protějšího mikrofonu.
Pane Bálku, co bylo pro vás nejsvětlejším bodem letošního festivalu?
JB: "Pro mě by to v každém případě byl recitál Edity Gruberové, která podle očekávání přijela s dokonale připraveným programem. Byl to náročný písňový recitál, navíc program, který nezpívá zdaleka tak často. Já myslím, že ukázala právě to, co umí jenom ona. mělo to naprosto jedinečnou atmosféru a je to i pro ni návrat do Prahy po dlouhé dlouhé době. Ona tu zpívala jednou po revoluci v Národním divadle a před tím vlastně jenom v rámci hostování Vídeňské státní opery, kdy vlastně jako slovenská emigrantka měla strašné problémy se sem vůbec dostat. Takže tady se spojilo jak to hudební tak to řekněme umělecké, lidské, svým způsobem politické."
VD: "Edita Gruberová je samozřejmě veliké jméno světové opery, zaslouží hluboký respekt, že ve svém věku, není myslím tajemstvím, že letos slaví šedesátiny, tak že zpívá stále na vrcholové úrovni. Já jsem velice ráda, že jsem mohla slyšet poprvé naživo monumentální kantátu Arnolda Schönberga Písně z Gurre, která se příliš často neprovádí ani ve světě a u nás dlouho nezazněla. Navíc to provedení myslím bylo velmi dobré pod taktovkou Zdeňka Mácala a s Českou filharmonií. Byli tam někteří vynikající sólisté, především americký tenorista Jon Villars, který opravdu exceloval ve velmi náročném partu krále Valdemara. takže tento koncert bych uvedla jako vrchol pro sebe."
Jaký by potom byl váš největší propad toho letošního ročníku?
VD: "Tak Pražské jaro má vlastně takovou standardní úroveň, že nějaký vyložený propad ve smyslu naprosté katastrofy bychom asi nenašli, nicméně se přiznám, že jsem si trochu víc slibovala od toho zahajovacího koncertu, tedy od té repliky prvního koncertu Pražského jara vůbec. To byl koncert České filharmonie se Zdeňkem Mácalem 11. května, kde si myslím, že trošku zůstali dlužni a jejich výkon mě až tolik neoslnil, jako třeba pak ten výkon v Schönbergovi."
JB: mě se Pražské jaro líbí v tom, že i ta základní řada koncertů, které nejsou tak hvězdné, tak vrcholné, má svoji standardní úroveň a že člověk neodchází z koncertů vyloženě zklamán. I když to není tak hvězdný okamžik. Já možná zmíním to, že Vídeňští filharmonikové, druhý pro mě naprosto hvězdný koncert, přijeli s Leopoldem Hagerem, což není tak hvězdný dirigent, na to, že to hostování je tak výjimečné. Takže byli jsme malinko na rozpacích, jestli vídeňský Mozart byl skutečně tak jiskřivý, tak živý, jak bychom ho asi očekávali, ale to se v žádném případě nedá mluvit o propadu, to je spíš taková úvaha navíc, jestli by přece jenom tato výjimečná událost nezasloužila někoho výjimečného mezi dirigenty."
To vzbuzuje otázku, zda je Pražské jaro opravdu tak výjimečné i pro Vídeňskou filharmonii, jako ho vnímáme my tady v Praze...
JB: "Já myslím, že Pražské jaro v našem prostředí je něco naprosto výjimečného, protože sem dlouhodobě v celé své historii přiváží skutečně prvotřídní osobnosti a že jsou to v každém případě zajímavé koncerty. To že se Vídeň někdy dívá na Prahu trošku jakoby svrchu, s despektem, a také to, že samozřejmě běžná koncertní sezóna ve Vídni je do té míry hvězdná, jako je u nás Pražské jaro ty dva týdny, to bohužel je fakt. Na druhou stranu to neopravňuje nikoho, aby přijížděl na Pražské jaro nabídnout nižší kvalitu. A řekl bych, že celkově k tomu umělci tak nepřistupují, že si i ti zahraniční považují toho, že mohou vystupovat v Praze."
VD: "Já se ještě chystám v pátek na koncert dirigenta Jiřího Kouta, který je vždycky zárukou velmi vysoké úrovně, a pak na závěrečný sobotní koncert v Obecním domě. Takže mě čekají ještě dva večery, tak jsem zvědavá."
JB: "Já jsem velmi zvědavý na koncert Slovenské filharmonie, už proto že jsem ten orchestr nikdy neslyše a také proto, že připravují premiéru současné slovenské skladatelky Lubici Salomon-Čekovské a pak se hodně těším na koncert Jiřího Kouta s orchestrem FOK, který má na programu pozoruhodnou Šostakovičovu 13. symfonii Babí jar, což je symfonie z 60. let, z období tání v Rusku, která poměrně otevřeně kritizuje antisemitismus, poměry v sovvětské společnosti a tak dále. Řekl bych, že ty největší hvězdy z těch hostujících umělců už máme za sebou, ale teď nás čeká taková řekněme cílová rovinka."
