Pražská zákoutí, památky či ulice skrývají řadu příběhů. V prvním dílu nového cyklu Pražské památky s příběhem se vydáme do chrámu Panny Marie Vítězné, kde je soška Pražského Jezulátka.
Každoročně se sem vydávají tisíce věřících. Kostel sousedí s klášterem Řádu bosých karmelitánů, kteří sošku i chrám střeží. Dnes je to místo příjemných setkání. Za dobu své existence však zažilo řadu bouřlivých okamžiků, stejně jako soška Jezulátka.
Ta vznikla ve Španělsku v 16. století. Na cestě do Čech překonala tisíce kilometrů a to díky šlechtičně Marii Manrique de Lara, která se provdala za českého diplomata Vratislava z Pernštejna a sošku dostala od své matky jako svatební dar. Klášteru ji pak darovala její ovdovělá dcera Polyxena z Lobkovic.
Soška nabízí nejzranitelnější tvář Boha
Jak uvedl převor kláštera Pavel Pola, moc sošky tkví v tom, že věřícím ukazuje nejvlídnější a nejzranitelnější tvář Boha.
"Ježíš je vyobrazen jako dítě, jako malý král nebo malý princ. Drží v rukách celý svět, ale nemá to žezlo moci, tou rukou spíš žehná. Pro mnoho lidí je to vyobrazení Boha, kterého se nemusí bát, který není tím hromovládcem, který vrhá blesky, soudí a trestá, je přísný a mocný. Najednou vidí malé dítě a uvědomí si, že Bůh je velmi křehký. Je to pozvání k určité důvěře, k víře beze strachu."
Soška Pražského Jezulátka je vysoká 47 centimetrů a má kolem stovky oblečků. Mezi ty slavnostní patří většinou bílé, ale i hermelínový královský pláštík. Jezulátko, kterému je připisována řada zázračných uzdravení i z nedávné doby, má i své muzeum.
Jezulátko se na několik dní ztratilo
Soška byla mnohokrát poškozena a bylo ji nutné restaurovat. Za komunismu dokonce na několik dní zmizela, vypráví převor Pavel Pola.
"Lidé se často ptají, jestli je soška originál, jestli to není jenom pozdější kopie. Když byste ji viděli zblízka, tak byste nepochybovali o tom, že je to originál. Soška je velmi stará, opravovaná a stoprocentní originál. Nicméně za dob komunismu se jednou ztratila. Nepodařilo se vypátrat, kdo za tím stál. Jsou různé teorie, že ji někdo chtěl prodat do ciziny atd. Tu sošku z kostela opravdu odcizili a po pár dnech jí vrátili, ale na Petřín. Pachatel se nezjistil, a soška se do kostela vrátila. Prožila si tedy dramatickou chvíli, kdy to vypadalo, že se z místa ztratí, ale nakonec se neztratila."
Pod chrámem jsou největší katakomby v Praze
Stejně jako soška Pražského Jezulátka, je zajímavý i chrám, který ukrývá nejrozsáhlejší katakomby v hlavním městě. Krypta byla několikrát vyrabovaná. Poté, co se v roce 1993 karmelitáni vrátili, podařilo se jim kryptu, která vznikala postupně, vyčistit.
"Krypta vznikla nejdřív pod oltářem. Pod bočními oltáři vznikaly jednotlivé hrobky, kam byli pohřbíváni donátoři, kteří sponzorovali například stavbu kostela nebo opravy. Jak přibývaly žádosti o pohřbení, tak bratři vyhloubili pod celým kostelem chodbu a jednotlivé části propojili. Jsou tam hrobky karmelitánů až do roku 1784, kdy odsud musel řád odejít. Pak tam byli pohřbeni lidé z Malé Strany nebo již zmiňovaní donátoři. Krypta byla bohužel v průběhu času několikrát vyloupena. Když jsme přišli my, tak se navíc stalo to, že se v kryptě přestalo větrat a byla nepřístupná. Musela se vyčistit a ostatky pohřbených lidí jsme zazdili v jedné z místností. Jsou tam pietně uchovány. Krypta je přístupná jen ve výjimečných případech na žádost, ale běžně přístupná není."
Dramatická je i historie tohoto místa. Ve zdejším klášteře původně sídlili luteráni, kteří odsud byli zřejmě násilím vyhnáni.
"O 150 let později císař Josef II. zase zrušil a vyhnal karmelitány. Řád v Čechách zrušil, kláštery zabavil a udělal z nich úřední budovu. Kostel svěřil jako farnost maltézským rytířům. Ti zde byli až do roku 1950. V tomto roce zase vládnoucí komunistická strana zrušila všechny kláštery a řády. V roce 1950 kostel zůstává někomu svěřen, ale vlastně už nepatří žádnému řádu."
Můžete ochutnat 'božské kafe'
Bosí karmelitáni se mohli do Prahy vrátit až na konci 20. století. V roce 1993 je pozval z Itálie tehdejší arcibiskup kardinál Miroslav Vlk. Později se začali přidávat k Italům i Češi.
Dnes je v klášteře mezinárodní komunita. Žijí tu dva Češi, dva Indové a jeden Ital. Karmelitáni dokázali místo proměnit i v kulturní centrum. Pořádají výstavy, divadelní představení i konference.
"My se snažíme, aby byl kostel především živým místem, místem setkávání, místem, kam mohou lidé přicházet, kde možná mohou prožít vlastní duchovní zkušenost. Jezulátko pro ně často mnoho znamená, zažijí tu něco jedinečného, doslova uzdravujícího. My se snažíme pečovat nejen o kulturní dění, ale také o krásný barokní prostor, který opravujeme a restaurujeme."
ČTĚTE TAKÉ
Velkou část návštěvníků chrámu tvoří zahraniční turisté. Jak potvrzuje převor Pavel Pola, karmelitáni chtějí, aby se okolí chrámu znovu stalo místem pro setkávání Pražanů i těch, kdo jsou v hlavním městě na návštěvě.
"Projektem, který jsme rozjeli před pár týdny a ke kterému nás vybídla pandemická krize, je to, že jsme otevřeli malou pojízdnou kavárnu na prostranství před kostelem. Byl to náš sen, vyjít víc směrem k lidem a pozvat je, aby si na terase před kostelem mohli dát kafe. Město nám tam doplnilo stolky a židličky. Je to způsob jak se o něco víc otevřít lidem. Také jsme hledali, jak kompenzovat to, že sem nemohou příliš chodit zahraniční turisté a návštěvníci. Snažili jsme se nabídnout něco navíc a to je to boží kafe, jak tomu říkáme a které vaříme před kostelem."
Kostel Panny Marie Vítězné a soška Pražského Jezulátka je místem, které by lidé při návštěvě Prahy neměli vynechat. Až na toto historické místo v Praze dorazíte, budete už vědět, že jeho zdi skrývají neuvěřitelné příběhy. A že drobná soška Pražského Jezulátka, umístěná na jednom z bočních oltářů, byla skoro všech těchto událostí svědkem.
