3) Pověst o Daliborovi žije i 500 let po jeho smrti. Tajemná Daliborka zůstala zapsaná v lidové paměti
Nouze naučila Dalibora housti. Téměř každý Čech zná pověst o Daliborovi, šlechtici, který byl uvězněn ve věži Daliborce na Pražském hradě.
Ta se stala součástí českých legend a také inspirací pro operu Dalibor od Bedřicha Smetany. Podle legendy Dalibor během hraní spouštěl z věže plátěnou mošnu, do které mu milosrdní měšťané vkládali dary, aby neměl hlad a nouzi. Šlechtic Dalibor tu byl údajně první vězeň a proto věži také propůjčil své jméno.
Pražský hrad prošel velkou přestavbou za vlády Vladislava Jagellonského na přelomu 15. a 16. století. Vznikl nejen známý Vladislavský sál, ale i věž Daliborka. Měla sedm pater a víc než dva metry tlusté kamenné zdi. Měla sloužit jako dělostřelecká věž integrovaná do hradního opevnění. Místo obranné tvrze nakonec proslula jako kruté vězení, říká průvodce Stanislav Kubát.
"Už od začátku se pravděpodobně počítalo s nějakým vězením ve spodních částech Daliborky. Poté co byla dostavěna, se však stala v podstatě celá věznicí. K obranné funkci by spíše sloužila chodba, která je součástí Zlaté uličky. Ona byla původně připojena k Daliborce. Nicméně při požáru v 18. století, když Daliborka přišla o své nejvyšší dvě patra, toto propojení zaniklo."
Dalibor zřejmě nebyl tak šlechetným, jak se vypráví
A kdo byl onen legendou opředený Dalibor, kterého proslavil ve Starých pověstech českých Alois Jirásek? Pocházel ze šlechtického rodu z Kozojed, ale jak dodává Stanislav Kubát, byl zřejmě méně šlechetným mužem, než se vypráví.
"Zastal se povstalců, či rebelů svého souseda Adama Ploskovského. Dal jim ochranu, ale zároveň využil situace, aby si přisvojil některé Adamovi majetky, což bylo nelegální. Za to byl odsouzen a uvržen sem do Daliborky. Byl první vězeň v Daliborce, proto nese jeho jméno. Ta legenda, která o něm vznikla, praví, že Dalibor se asi z nudy naučil hrát na housle. Vzniklo takové rčení, že: 'nouze naučila Dalibora housti'. My už dneska víme, že to takhle určitě nebylo. Těch verzí, proč legenda takhle vznikla, je několik. Pravděpodobně se jedná o takzvané housličky, což byl mučicí nástroj podobný například pranýři. Vězňovi se připnuly ruce a krk buď před obličej nebo vedle hlavy - tím to vypadalo jako housle. No, a pravděpodobně z toho je ten název."
Pověst o Daliborovi se stala tak slavnou, že ji i zhudebnil Bedřich Smetana ve stejnojmenné opeře, která byla v 50. letech i zfilmována. Dalibor v Jiráskově pojetí, začal v temném žaláři tesknit po domově a z dlouhé chvíle si pořídil hudební nástroj.
"I pořídil si housle ze skrovné zásoby peněz, jež mu nechali a z nichž se stravoval. Jak mu žalářník housle opatřil, počal se na nich cvičiti. Nikdy neměl smyčce v rukou; nyní ho nedal téměř z ruky. Učil se sám, hrál a hrál, dlouhá chvíle se krátila, čas rychleji plynul, a hra sama byla čím dále tím lepší, umělejší, líbeznější," píše se v pověstech.
Daliborův čas ve věži nemohl být delší než dva roky, neboť byl roku 1498 popraven na nádvoří u nedaleké Černé věže.
Šlechticům se v Daliborce i topilo
V kruté věznici byli po Bílé hoře uvěznění i čeští stavové. I dnes je v ní vidět jednu z cel, kde by si dospělý člověk byl sotva schopný lehnout. Podle Stanislava Kubáta to však byly nadstandartní podmínky.
"V porovnání s věznicí pro neurozené by se dalo říci, že byly luxusní. Ono se jim tam vlastně i topilo, což byla dost neobvyklá věc. Cely v Daliborce neměly mříže, ale takovou dřevěnou stěnu s dvířky, kudy se jim podávalo jídlo. Měli tam i okna, což vždy v normálních celách nebylo. Nejdůležitější ale je, že ti urození, byli v cele sami."
Uprchlík zemřel 30 centimetrů od pomyslné svobody
Nejděsivějším místem Daliborky však byla dolní část věže, kam vedla pouze jedna cesta - takzvaná díra.
"V přízemním patře je díra v zemi, kde byli problémoví vězni. Byli spuštěni dolů pomocí kladkového stroje. Tam byly nejhorší podmínky, největší zima. Byla tam i velká tma, jelikož tam bylo pouze jedno malé okénko. Navíc tloušťka těch dolních stěn byla asi 320 centimetrů. Když tam byli vězni spuštěni, tak se víceméně počítalo s tím, že tam vyhladoví."
Traduje se, že při archeologickém průzkumu věže byl nalezen malý tunýlek vedoucí směrem do blízkého Jeleního příkopu a v něm lidské pozůstatky. Podle Stanislava Kubáta se pravděpodobně jednalo o jednoho z vězňů, který se snažil uniknout pryč. Málem se mu to podařilo. Kostra byla pouhých 30 centimetrů od příkopu a pomyslné svobody.
