Pražský hrad je největší na světě
Pražský hrad patří k nejrozsáhlejším hradním komplexům na světě. Ale dávno to není jenom hrad. Rozlehlý komplex nad Prahou v průběhu staletí zaplnily výstavné paláce a církevní stavby. Není divu, že je nejnavštěvovanější památkou u nás.
Podle archeologických průzkumů a nejstarších písemných pramenů se soudí, že Pražský hrad založil kolem roku 880 kníže Bořivoj z rodu Přemyslovců. Ale podle archeologických výzkumů se má za to, že na vysokém ostrohu nad Vltavou, ještě před příchodem prvních Slovanů, žili už Keltové.
Z nejstarší historie
Hradiště bylo opevněno jenom příkopem a valem z hlíny a kůlů. První zděnou stavbou byl až kostel Panny Marie. Její vznik se spojuje s křtem knížete Bořivoje, ke kterému došlo na dvoře Svatopluka, vládce Velké Moravy. Po návratu z Moravy se proti pokřtěnému panovníku postavili stařešinové většiny tehdy ještě pohanských kmenů. Bořivoj před domácím odporem utekl zpátky na Moravu a vrátil se do Čech se šiky Svatoplukových bojovníků. Slíbil, že když se mu podaří udržet knížecí stolec, postaví baziliku ke cti blahoslavené Matky boží. Bořivoj svůj slib splnil. Alespoň tak se to píše v Kristiánově legendě, kterou někteří odborníci považují sice za falsum a jiní zase za nejstarší pramen českých dějin. Další kostely zasvěcené svatému Jiří a svatému Vítu Přemyslovci založily v desátém století. V hlavním hradním kostele, v bazilice svatého Víta, se pak uchovávaly relikvie světců, tří zemských patronů: svatého Víta, Václava a Vojtěcha.
Doba rozkvětu
Doslova požehnáním bylo pro Pražský hrad období vlády krále a později císaře Karla IV. Pražský hrad se tehdy poprvé stal císařskou rezidencí, sídlem panovníka Svaté říše římské. Karel IV. velkoryse přebudoval královský palác a hrad obehnal mocným opevněním. Podle tehdy módního vzoru štíhlých gotických katedrál vyrůstal na hradě chrám svatého Víta. Bohužel dlouhé husitské války a následující nepokoje způsobily chátrání většiny budov i opevnění. Další příznivá doba nastala po roce 1483, kdy se na pražském hradě usadil král Vladislav z dynastie polských Jagellonců. Opevnění posílily tři pevné věže a rozšířil se i královský palác. Habsburkové, kteří přišli po Jagelloncích, zahájili přestavbu Hradu v honosné renesanční sídlo. Dobovému vkusu odpovídalo, že jako první byla založena Královská zahrada. Právě v této zahradě se vůbec poprvé objevily tulipány. Nechal je tu zasadit Ferdinand I., který cibulky, první v Evropě, dostal darem od tureckého sultána.
Zhruba v polovině 16. století tak v Praze poprvé vykvetly tulipány, které se mnohem později, až v 17. století dostaly do Holandska. Ferdinand tu nechal postavit i Míčovnu, a hlavně renesanční skvost Letohrádek královny Anny pro svou choť. Letohrádek, nebo také Belveder často také využíval Rudolf II. V patře zřídil astronomickou pozorovatelnu, kde pracovali jeho nejslavnější astronomové Tycho de Brahe a Johanes Kepler. Habsburkové postupně dali upravit také katedrálu a královský palác. Renesanční přestavba vyvrcholila za vlády Rudolfa II. Císař se na Pražském hradě natrvalo usídlil a proměnil ho ve velkolepé centrum říše. K umístění svých bohatých uměleckých a vědeckých sbírek založil severní křídlo paláce s dnešním Španělským sálem, který byl tehdy nad císařskými stájemi pro ušlechtilé španělské koně.
Druhá pražská defenestrace
Z jihozápadního rohu Vladislavského sálu vede portál do mladšího Ludvíkova křídla s místnostmi České kanceláře. Z jejich okna okna v roce 1618 vyhodili čeští stavové dva místodržící i s písařem. Hrabata Slavata a Bořita z Martinic i s písařem Fabriziem pád z druhého patra Starého paláce zázračně přežili. Martinic byl prvním, koho stavové vyhodili z okna ve výšce asi 17 metrů nad zemí. Při pádu se údajně dovolával Panny Marie, která mu, jak se domníval, skutečně pomohla. Martinicovi se totiž při pádu, kromě oděrek, skoro nic nestalo. Po něm letěl Slavata, který se zranil na hlavě, když se zachytával parapetů budovy. Kromě nich stavové vyhodili z okna ještě písaře Fabricia, který se místodržících zuřivě zastával. Fabricius nezraněn utekl k Vltavě a pak se rychle rozjel nahlásit vzpouru do Vídně. Mladší Martinic tehdy pomohl zraněnému Slavatovi dojít do sousedního Lobkovického paláce, kde je ošetřili. Oba místodržící ten den podruhé zachránila paní Polyxena z Lobkowicz, manželka nejvyššího kancléře Království českého. Když přišli později do jejího paláce představitelé stavů a žádali vydání Slavaty a Martinice, Polyxena je vyhodila. Nikdo z nich neměl odvahu se jí postavit. Lidé si pád císařských úředníků z výšky hradu začali vysvětlovat jako zázrak. Podle jiné verze se v hradním příkopu válela spousta odpadků, takže úředníci prý padali do měkkého. Ale podle všeho je zachránil strmý terén jako pod skokanským můstkem, který jejich pád zmírnil. Nejlépe dopadl sekretář Fabricius, který za svůj postoj získal šlechtický titul s přídomkem von Hohenfall, tedy z Vysokého pádu. Defenestrací začalo české stavovské povstání, které nakonec vedlo ke třicetileté válce.
Gotiky chlouba
"Chrám svatého Víta je gotiky chlouba", zpívá Václav Neckář v jedné ze svých starších písniček. V katedrále je pohřbeno pět světců a mnoho českých knížat, králů a arcibiskupů. Ve svatovítských chrámových klenotnicích se nachází velké množství vzácných relikvií. Když získal kníže Václav, jako jednu z prvních, rámě svatého Víta, dal vystavět roku 925 v místě dnešní katedrály rotundu. Právě na místě, které do té doby patřilo pohanskému Svantovítu. Vypráví se legenda, že když se začalo stavět, udeřil blesk do blízkého posvátného dubu. Kusy z jeho kmene se zazděli do základů rotundy. Po dostavění kostela dlouho žádal Václav řezenského biskupa, aby ho přijel posvětit. Když konečně přijel, na obloze se objevil stříbrný mrak a z něj začalo drobně pršet. Biskup se obrátil na Václava a pravil, „že sám Bůh svatostánek posvětil a ten tak dojde velké obliby mezi lidem a bude věčně Václava připomínat.“ Další legenda patří k největšímu zvonu v České republice. Zvon Zikmund umístěný ve věži katedrály je z poloviny šestnáctého století a váží kolem15 tun. Když má vyzvánět, obsluhuje ho šest zvoníků. Cín zvonoviny pochází ze Slavkova a měď ze středního Slovenska. Zvon vyniká i nádhernou reliéfní výzdobou. K tomuto zvonu se váže jedna krajně nepravděpodobná pověst, ale budiž. Říkalo se, že těžkého Zikmunda se nedařilo do věže zavěsit, protože žádné lano jeho tíži nevydrželo. Až napadlo dceru císaře Ferdinanda I. vplést do lana vlastní vlasy. Zřejmě je musela mít tuhé. Podle druhé pověsti, pokud srdce zvonu pukne, zemi českou postihne neštěstí. Dne 15. června 2002 při vyzvánění k svátku sv. Víta puklo srdce zvonu. Za dva měsíce, v srpnu toho roku, naši zemi postihly katastrofální stoleté povodně.
Honosné sály a paláce
S příchodem Jagellonců se na Pražském hradě začalo stavět. S novým severním opevněním vyrostly Prašná věž, Nová bílá věž a Daliborka. Jejich stavitel Benedikt Rejt nechal rozšířit i královský palác. Vystavěl honosný Vladislavský sál, který je dlouhý 62 metrů a strop je ve výšce 13 metrů. Byl sice postaven v pozdně gotickém stylu, ale jsou v něm i první prvky renesance. Se starým palácem sousedí dva paláce, kdysi nejmocnějších rodů v Čechách. Lobkovický palác nechal postavit v polovině 16. století bohatý Jaroslav z Pernštejna. Po jeho předčasné smrti, bylo mu 31 let, ho získal jeho bratr Vratislava. Palác pak přešel do majetku rodiny Lobkowiczů díky sňatku jeho dcery Polyxeny se Zdeňkem Vojtěchem Popelem z Lobkowicz. Ve stejné době postavili na Hradčanech své pražské sídlo i Rožmberkové. To bylo za života vladaře Viléma. Výstavný renesanční palác, největší u nás, musel v roce 1600 poslední z rodu Petr Vok přenechat císaři Rudolfovi. Palác, tehdy ještě o jedno patro nižší, přetrval v původní podobě do poloviny 18. století, kdy byl přestavěn na klasicistní Ústav šlechtičen. Ústav založila Marie Terezie v r. 1753 a byl určen pro zaopatření několika desítek zchudlých dívek z dobrých rodů.
Související
-
Příběhy pražských paláců
Objevte s námi příběhy pražských šlechtických sídel a jejich majitelů. Nahlédněte do jejich nitra, do galerií i na unikátní sbírky, které se v nich dnes nacházejí.
