Před patnácti lety vznikla Česká republika

Před patnácti lety vznikly ve střední Evropě dva nové státy Česká republika a Slovenská republika. Rozpad Československa nebo tehdy České a Slovenské Federativní Republiky a vznik samostatné České republiky je, ač je většina obyvatel jeho přímými pamětníky, už záležitostí, o kterou se mimo jiné zajímají i historikové a učí se o ní ve školách, ať už v hodinách dějepisu nebo občanské výchovy.

Milan Uhde při novoročním projevu 1.1.1993, foto: ČTK
1. ledna 1993 se poprvé slavnostně sešla Poslanecká sněmovna nově vzniklé České republiky, jedním z bodů programu bylo také Prohlášení České národní rady k parlamentů a národům světa, které přednesl tehdejší předseda Poslanecké sněmovny Milan Uhde.

Rozpad Československa a následný vznik České republiky není jednoduchým problémem s jednoznačnými závěry pro nikoho, kdo se, ať už z jakéhokoli pohledu, této kapitole našich dějin věnuje. Historický vývoj státu je mimo jiné předmětem zájmu Ústavu pro soudobé dějiny AV České republiky, proto jsem o rozhovor na téma okolností vzniku České republiky a jejího vývoje požádala jednoho z pracovníků ústavu, historika Michala Kopečka. Historikové občas rádi dělí dějinné epochy na různá období. Michal Kopeček říká, že také éra od sametové revoluce až prakticky po dnešek by se dala dělit z různých hledisek. Rozdělení na období například podle vlád, které byly u moci, se ale trochu brání.

"Já bych to úplně nerozděloval na období vlád, i když samozřejmě ty politické reprezentace jsou většinou poměrně důležitým vodítkem. Řekl bych ale, že právě v té politické a ekonomické oblasti můžeme hovořit o tom, že už nejsme ve fázi postkomunismu, ale jsme ve fázi stabilizované, normálně fungující, standardní demokracie a mohli bychom zde v rámci toho českého postkomunismu a posléze tedy české demokracie mluvit o některých specifických obdobích. V té první fázi, tedy ve fázi těch prvních dvou let po pádu komunismu, to bylo řekněme období jakéhosi převažujícího antikomunistického konsenzu, vidíme to na volbách v roce 1990, ať už jsou to všeobecné volby parlamentní volby nebo komunální, kde vlastně hlavní starostí těch nekomunistických politických představitelů bylo, aby v rámci toho legálního a parlamentního procesu ta komunistická strana, v té době ještě KSČ později KSČM, nezískala příliš silné postavení v rámci toho systému.

Václav Klaus na kongresu Občanské demokratické strany, foto: ČTK
To se úplně dodnes zcela nepodařilo, je to takovou zvláštností českého politického systému. Nicméně posléze se ten systém zformoval poměrně standardní formou. Tento řekněme antikomunistický konsenzus se samozřejmě velice brzy rozpadá. V letech 1991-1992 dochází k formování těch hlavních občanských stran. Po rozpadu společného státu, po rozpadu federace na přelomu let 1992-93 můžeme mluvit o jakémsi kvaziliberálním společenském konsenzu, tedy převažující podpoře konzervativně - liberálních vlád ODS a také způsobu ekonomické transformace, kterou Václav Klaus a jeho vlády v té době prosazovaly. Byla to ekonomická transformace řekněme takového českého typu, pokus transformovat původně státní a centrálně řízenou komunistickou ekonomiku na soukromě - tržní ekonomiku kapitalistického typu pomocí vlastních českých sil. Byla to ta známá státem řízená kupónová privatizace a pokus,aby vlastnictví zůstalo většinově v českých rukách. Tato fáze jak politická, mluvil jsem tedy o jakémsi liberálním konsenzu, tak ekonomická skončila onou hospodářskou a politickou krizí v letech 1997-1998. Od té doby po překonání politické krize přichází další fáze, v té politické oblasti je to fáze zformování poměrně standardního politického systému, který byl do jisté míry pozdržen nebo v té době ještě mírně deformován, existencí tzv. opoziční smlouvy v letech 1998-2002, nicméně v té době už můžeme mluvit tedy o standardním politickém systému. S tou zvláštností, v porovnání s jinými zeměmi, že zatímco jinde, zejména ve střední Evropě, se většina komunistických stran transformovala na socialisty nebo na levici, tak u nás máme dvě silné levicové strany. Jednu sociální demokracii, demokratickou stranu, a druhou komunistickou, která je antisystémová, která může do budoucna být i hrozbou pro český politický systém v obdobích politické nebo ekonomické destabilizace. A v té ekonomické oblasti to bylo totéž, to období od roku 1998 je obdobím otevírání se české ekonomiky zahraničním investicím, otevírání se i přílivu zahraničního kapitálu. Je to doba, kdy ta česká verze kapitalismu je nahrazována evropskou nebo kontinentálně - evropskou verzí, tzv. koordinované tržní ekonomiky, kdy stát hraje určitou roli, nikoli jako ekonomický subjekt, ale spíše jako regulátor pracovního trhu, jako garant sociálního zákonodárství. Ovšem tato oblast je a nadále bude oblastí dalšího politického boje, politické konfrontace, politického dialogu, kam se to bude vyvíjet je otázka budoucnosti. Nicméně řekl bych, že od toho konce devadesátých let až dodneška můžeme mluvit o jakési konsolidaci české ekonomiky a vytváření řekněme evropsko - českého modelu kapitalismu."

Referendum jako jediné řešení problému rozpadu státu požadovalo asi 70 účastníků manifestace na Albertově 17.11.2002, foto: ČTK
Ožehavou otázkou, jak potvrzuje i Michal Kopeček, zůstává záležitost nikdy nekonaného referenda, v němž by měli Češi a Slováci možnost se k rozpadu společné republiky vyjádřit. Měli ale občané vůbec nějakou možnost vyjádřit svůj názor na věc? Občas se připomíná tzv. žárovková akce.

"Tato žárovková nebo rozsvěcecí akce existovala, pokusů bylo samozřejmě víc, protože většinové obyvatelstvo jak v českých zemích tak i na Slovensku bylo pocitově proti. Byla to ztráta vlasti, ztráta společného státu, do kterého se všichni ti lidé, kteří zde tehdy žili, minimálně tedy drtivá většina, narodili, ve kterém vyrostli. Referendum se nekonalo. Historici, a nejen historici, ale také právníci se přou, zda je to správně nebo ne. Je jasné, že rozpad státu nenastal, tedy jako v tomto smyslu, demokratickým procesem tzn. nebyl schválen většinou obyvatelstva, on by asi ani nebyl schválen. Nicméně zaznívají hlasy a myslím si, že je potřeba jim věnovat náležitou pozornost, že v okamžiku, kdyby k nějakému referendu došlo a kdyby většinové české i slovenské obyvatelstvo odmítlo rozpad státu, tak by se tím vlastně nic nevyřešilo. Ten politický proces by i nadále zůstal zablokován a ty nacionální vášně, které se začaly projevovat nejdříve možná na té slovenské a poměrně záhy i na té české, by se pouze stupňovaly a eskalovaly. Pak by tady byla situace, kdy tedy obyvatelstvo v referendu, tedy my historici nesmíme říkat kdyby, ale kdyby se tak skutečně stalo, tak by došlo k situaci, kdy obyvatelstvo si nepřálo rozpad státu, ale politická reprezentace a vlastně i zájmy obyvatelstva, které ta politická situace měla reprezentovat nebo zastupovat, ty české a slovenské by stály proti sobě. Tato situace by vedla do slepé uličky."

Michal Kopeček ale také upozorňuje, že je třeba brát v potaz i tehdejší mezinárodní situaci, nedávný rozpad Sovětského svazu a obzvláště krvavý konflikt v bývalé Jugoslávii, tyto případy působily na českou politiku a české elity jako odstrašující příklady, kterým je třeba se nutně vyhnout.


Na názory, týkající se referenda, jsem se ptala také v krátké anketě. Položeny byly dvě otázky.

Co si myslíte o tom, že nebylo referendum vyhlášeno?

"Mrzí mě to, protože jsme chtěli rozhodovat, jako lidi."

"V důsledku současných událostí a vztahů mezi našimi republikami si myslím, že je dobře, že nebylo referendum.

"Já si myslím, že referendum u nás nemá žádnou velkou tradici, a lidé by se stejně rozhodli pro to, aby Československo rozděleno nebylo. A já, jelikož můj názor je, že Československo rozděleno být mělo, si myslím, že bylo dobře, že nebylo referendum.

Jak byste tehdy hlasovali?

"Byla bych proti, ale teď po letech už mě to nemrzí."

"Zřejmě v tu dobu asi proti rozpadu."


Pokud byste sechtěli s námi podělit o Váš názor na téma rozpadu Československa, napište nám na cr@radio.cz. Na možný blížící se rozpad Československa reagovali v roce 1992 také písničkáři Miroslav Paleček a Michael Janík deskou Na československém rozvodu. Desku vydal Jiří Zmožek "jako memento, jako varování." "Tak dost, křičím já touto deskou na všechny herce naší politické scény, kteří si pomlčkovou válkou počínaje a rozvodovými žvásty v novinách nekonče myslí, že se z místa bezmocného diváka budeme donekonečna dívat na jejich svévolně rozehranou partii," uvádí Jiří Zmožek na přebalu desky.