Evropská unie se dohodla, že proces ratifikace lisabonské smlouvy, kterou Irové odmítli v referendu, bude pokračovat. A jaká je v této souvislosti pozice České republiky?
Alexandr Vondra, Mirek Topolánek a Karel Schwarzenberg, foto: ČTK
Premiér Mirek Topolánek odletěl do Bruselu na unijní schůzku prosazovat názor schválený i vládními partnery, že na Česko by neměl být činěn nátlak, aby rychle ratifikovalo lisabonskou smlouvu. A čeští představitelé do závěrů jednání skutečně prosadili odkaz na to, že ratifikační proces je v Praze pozastaven kvůli čekání na rozhodnutí českého ústavního soudu. Drobným paradoxem situace je, že hledání kompromisů nakonec může být hlavní rolí České republiky, která se v lednu příštího roku na šest měsíců ujme předsednického křesla v Evropské unii.
I proto si ministr zahraničí Karel Schwarzenberg přeje, aby Česko ratifikovalo smlouvu o reformě Evropské unie do konce roku, nejlépe ještě na podzim. Schwarzenberg však připouští, že vláda nemůže nařídit ústavnímu soudu, kdy má rozhodnout. Vláda samotná je však ve složité pozici. Zatímco pro podporu Lisabonské smlouvy může počítat s hlasy opoziční sociální demokracie, dokument má odpůrce v premiérově ODS, která alespoň do podzimních senátních voleb pohodlně kontroluje horní komoru. Premiér ale vyslal dovnitř vlastní strany jasný signál, kterým se mimochodem dostává do jasného rozporu se stále vlivným čestným předsedou občanských demokratů a prezidentem Václavem Klausem.
Václav Klaus, foto: ČTK
"Česká vláda schválila Lisabonskou smlouvu. Já jsem ji podepsal a ten podpis nemíním stáhnout. Přestože pro nás byla těžkým kompromisem, tak i já jsem fakticky spojil s tou smlouvou svoji politickou kariéru, protože jsem se za ni postavil, ač tam je celá řada věcí, s kterými bytostně nesouhlasím. Je na mně abych přesvědčil specielně zákonodárce z mé strany, aby ratifikační proces, pokud bude probíhat, proběhl úspěšně,"řekl premiér. Zároveň však prohlásil, že nehodlá na své spolustraníky tlačit. A také uvedl, že na podporu smlouvě, pokud by se o ní rozhodovalo nyní, by si prý nevsadil ani stokorunu. Topolánka však podle jeho slov v této situaci hlavně mrzí, že debaty o smlouvě zastiňují řadu podstatnějších problémů, které se původně na summitu měly řešit. "Státy spíše demonstrovaly to, že se tím už nechtějí dál zabývat. Samozřejmě specielně ty, které už ratifikovaly. Po těch „x“ letech diskusí už mají pocit, a ten pocit máme samozřejmě i my, že jsou důležitější témata, než je pouze institucionální reforma."
Foto: ČTK
Evropská unie doufá v to, že pokud se po ratifikaci Lisabonské smlouvy ve velké většině členských zemí připojí i dalších sedm „ano“, osamocené irské „ne“ bude možné ještě nějak překonat. Čím dříve, tím lépe. Český odklad a nejistota v tom, jakou odpověď z Prahy čekat, však dělají ze země to, čemu někteří kritici říkají zlobivé dítě Evropy. Podle politologa z mezinárodního institutu pro politiku a hospodářství v Hamburku Petra Robejška však vůbec není nutné dívat se na tuto roli negativně.
"Ten, kdo je neposlušný, tak když to dělá chytře, může ledacos dosáhnout. Když si vzpomeneme na nedávnou aféru ohledně víz, tak ta nám ukazuje na jedné straně to, co Evropská unie neumí, za prvé jednat rychle, za druhé jednat jednotně a za třetí jednat s respektem pro zájmy menších zemí. A ukazuje zároveň to, že když malá země reaguje a operuje šikovně, tak může v takové situaci získat pro sebe a dokonce i trošku pohnout tím obrovským Golemem jménem Evropská unie, ačkoli ten šém v ruce nemá," míní politolog Petr Robejšek.
