Přepsat Staré pověsti české?
"Město vidím veliké, jehož sláva hvězd se bude dotýkat..." pronesla podle známé Jiráskovy verze kněžna Libuše na adresu našeho hlavního města. Spisovatel Miloš Urban staré téma přepracoval - zcela po svém, a přitom s neobyčejným citem pro atmosféru pohanského světa a poutavost vyprávění. Jeho Libuše mluví docela jiným jazykem... O knize Pole a palisáda s ním hovořil Vilém Faltýnek.
"To je velice zvláštní. Malé skotské nakladatelství přišlo s nápadem vydávat světové mýty, jednak ty velice známé, hlavně řecké, severské... v moderních verzích převyprávěných od vybraných autorů. Nakladatelství Argo, kde vydávám a kde pracuju, na tento projekt taky přistoupilo, začalo vydávat vybrané překlady a potom oslovilo mě, jestli bych to taky nechtěl zkusit. Jestli bych nechtěl udělat nějakou českou pověst. To nebylo tak jednoduché, protože přece jenom pověst se v něčem od mýtu liší. Ale já jsem si nakonce přece jenom řekl, že ta pověst první, ta o Libuši, určité prvky mýtu nese. Je tam archetypická situace, archetypické postavy a nějaké prastaré chování mezi mužem a ženou, které můžeme pozorovat až do dneška. Takže vlastně to některé aspekty mýtu splňuje. Proto jsem si teda vybral tu Libuši."
"Udělal jsem ji mladou určitě proto, že mě mladé dívky a ženy zajímají víc než ty starší ročníky. A právě taky proto, že takový ten obraz, který jsme o Libuši měli, už třeba od dob obrození, že je to taková ta sošná žena, a ty operní pěvkyně většinou takové bývají, tak to mě nikdy příliš neuspokojovalo, to je příliš strnulé. Já potřebuju napsat postavu, která je živá a která je velice chybující. To nesmí být člověk zkušený. A když jste říkal, že je to obyčejná mladá dívka... Ona některé ty rysy obyčejných mladých dívek má, ale zároveň je velice odvážná, velice hrdá a taky má obrovský talent, má intuici, což už by mohlo být skoro to předpovídání budoucnosti."
Když se podíváme do textu, najdeme tam řadu konkrétních motivů, na které se vás musím zeptat. Opravdu se tehdy pilo víno svařené s heřmánkem a jablky? Obravdu se hrály hry s koulením cibule?
"Jsem přesvědčen, že se takovéhle hry provozovaly a že se to víno pilo, i když pan Třeštík by asi řekl, že si hodně vymýšlím. Na druhou stranu on je právě ten historik, který říká, že naše znalosti o historii jsou vždycky v podstatě fabulací. Nikdy nevíme, jak to přesně bylo. Já jsem rozhodně nekonzultoval odborné vědecké práce, jak to tenkrát ve slovanském, napůl keltském světě bylo, jsou to věci zaslechnuté, někde přečtené, ale já jsem tam tyhle pravdy, které o o té době a lidech máme, nechtěl, protože by mě to svazovalo. Takhle jsem měl možnost si mnohem více hrát. A pokud indiáni ve střední a jižní americe hráli míčové hry v našem středověku a starověku, proč by se tady nemohly hrát kuželky s cibulí?"
A ještě ti bogové. Proč jste změnil bohy v bogy?
"Já mám jednak s tím slovem bůh trošku problém, protože se tak nějak považuji za věřícího člověka a cokoliv jiného, než je ten náš velký Bůh, pro mě už není Bůh. Takže je to taková možná jazyková přecitlivělost. A potom samozřejmě bohové jsou právě v té mytologii severské nebo řecké a protože ti slovanští jsou podle mého velice málo známí, ve světě i u nás, tak jsem si říkal, že by to chtělo ještě něčím je ozvláštnit, dát jim punc výjimečnosti. Tak tam mají to g."
Nenapadlo vás zpracovat tímto způsobem další české pověsti? Neuvažoval jste o možnosti pokračovat ve stopách Aloisa Jiráska?
"Byly takové návrhy od kolegů v práci, moje redaktorka mi říkala, že by hrozně chtěla číst dívčí válku v mém podání. A já jsem prskal a bránil jsem se: To by bylo strašně krvavý, to ne, to ne... Ale v podstatě mě to potom zaujalo a řekl jsem si, vzít Staré pověsti české a přepsat je po svém by mě asi strašně bavilo. Ale nechtěl bych to dělat do šuplíku. Musela by přijít velice vážně míněná zakázka a musela by tam být určitá jistota, že se to dostane mezi lidi. Nechtěl bych to psát na maličký náklad. To by mi nestálo za to. Ale potom jsem se doslechl, že snad jsou současní autoři, kteří tohle dělají... No bylo by to ještě na důkladném zvažování."