Příliš zdvořilé školy

Vysokým školám došla trpělivost a chystají pro vládu horký podzim. Protesty odstartovalo ve středu přerušení výuky na Univerzitě Palackého v Olomouci na protest proti chybějícím financím na českých vysokých školách. Několik tisíc studentů a pedagogů žádá mimo jiné demisi ministra školství Eduarda Zemana. Nicméně, jak uvádí Zdeněk Vališ, ministr školství je za současnou situaci ten nejméně odpovědný.

Ministr udělal jedinou chybu. Na jaře neformálně slíbil vysokým školám dvě miliardy korun navíc, když od letoška přijmou do prvních ročníků více studentů než loni. Studenti tedy byli přijati nad stanovené kvóty, jenže potom se vysoké školy doslechly, že peníze prostě nejsou. A vláda školám doporučila, aby díru v rozpočtu vyspravily půjčkou. Ostatně ona to dělá také tak. Školám se samozřejmě takové jednání vůbec nelíbí a žádají po ministrovi, aby dodržel slovo, jinak mu to spočítají i s úroky.

Ale co má chudák ministr dělat? Za svůj resort se bil ve vládě jako lev. Dokonce i pěstí snad mlátil do stolu. Neuspěl. V návrhu státního rozpočtu, který vláda projednala v září, dostal sice resort školství přidáno o tři a půl miliardy korun, ovšem tato částka má být převedena do krajů a využita pro plánované zvýšení platů na základních a středních školách. Pokud by nebyla převedena, vzbouřily by se kraje.

Pravicová opozice navrhuje sebrat část peněz z tzv. politiky zaměstnanosti a předat je vysokým školám. Pak by se ale určitě vzbouřily pro změnu odbory. Možná i kraje s vysokou nezaměstnaností. Rezervy nemá vláda žádné. A opozice, což je její nezadatelné právo, může kibicovat, jak se jí zlíbí. Čtyřkoalice žádá po vládě, oby sehnala ony dvě miliardy pro vysoké školy a ještě deset miliard pro kraje. Klausova ODS chce zvýšit výdaje na armádu. Všichni dohromady ale po vládě chtějí, aby radikálně snížila výdaje.

Zemanův kabinet se může donekonečna ohánět pravdivým tvrzením, že dává na školství mnohem víc, než předchozí vlády. Veřejné vysoké školy kontrují stejně pravdivým tvrzením, že pokud mají plnit svou funkci, potřebují k tomu jakési minimální podmínky. Po pravdě řečeno české vysoké školy dostávají dnes jen polovinu toho, co je ve vyspělém zahraničí považováno za minimum. Pokud bychom sumy vydávané na veřejné vysoké školy v zahraničí a v Česku přepočetli oficiálním devizovým kurzem, byl by ten propad ještě drastičtější.

Považovat za východisko zavedení školného je zřejmý nesmysl. Těch 14 tisíc korun ročně, které navrhuje poslanec Unie svobody a vysokoškolský učitel Petr Matějů, by pomohlo zvednout ostudně nízké platy pedagogů a mnohé studenty by vedlo k odpovědnějšímu přístupu ke studiu. Ale víc už nic. Vysokému školství jako celku nepomohou desítky či stovky milionů, ale miliardy. To samozřejmě není objevování Ameriky. Vědí to všichni. Soudě alespoň podle patetických projevů politiků všech proveniencí v předvolebním období, když hovoří o vzdělání jako vůbec té nejvyšší prioritě k zabezpečení místa na slunci pro český národ, potažmo stát.

A nebudeme rovněž objevovat Ameriku konstatováním, že jde o pouhé pindy, tedy ve smyslu předkládaných slibů. V české polistopadové politice zatím vždy platilo výhradně právo fyzicky silnějšího. Zkrátka toho, kdo ukáže větší svaly. Stačí, když si jen vyhrnou rukávy železničáři či autodopravci a každá vláda se strachy sesype. Jedni si bezostyšně sáhnou na dno státní kasy, druzí si vymohou úlevy, které ve svých konečných důsledcích vedou opět k erární pokladně. Vydírání je trestných činem, ale nikoliv v případě korporací. Vysoké školy se k nějakému nedůstojnému jednání zatím nikdy nesnížily. Studenti a pedagogové ale také umí za určitých okolností vyjít do ulic. To když zdvořilost nevede k žádnému výsledku. A zkušenost ukazuje, že když vyjdou, otřásají se občas i trůny.