Relikty nedávné minulosti

Loňské Vánoce rozjasnily tváře mnoha obchodníků. Padaly všechny dosavadní obchodní rekordy. Celkový obrat se oproti předešlému roku zvýšil o více než 20 procent. Řada jiných obchodníků naopak posmutněla a jak uvádí Zdeněk Vališ, předvánoční nákupy možná potvrdily trend ústupu od jednoho fenoménu, který Česko přibližuje spíše k rozvojovému světu.

Pláčí stánkaři a vůbec lidé kolem tržnic. Odliv zákazníků je prý cítit už tři roky, ale loni to byla podle mnohých trhovců přímo katastrofa. Příčin je několik. Prodejní síť zhoustla, vznikly diskontní prodejny, supermarkety, hypermarkety. Jejich tempo růstu je v Česku největší v Evropě a podle odborníků zřejmě stále ještě nesáhly na strop svých možností. Přitom už nyní je prý i nasycenost trhu velkoplošnými obchody vyšší než v některých zemích Evropské unie.

Nakupovat v nich je velmi levné, i když to - mezi námi - přijde na pěkné prachy. Odliv zákazníků z tržnic je rovněž důsledkem toho, že lidé se nabažili té neobvyklé bezprostřednosti a dříve netušených možností. Také jim v posledních letech reálně vzrostly příjmy, ačkoliv průměrný Čech se takové tvrzení už ze zásady nepřipouští a vždy bude naříkat na tu nestydatou drahotu všeho, nač pohlédne. Znalci poměrů ovšem lehce usvědčí průměrného Čecha z pokrytectví třeba tím, že lidé dnes v daleko větší míře nakupují kvalitnější zboží a tudíž dražší zboží než dříve, kdy totéž zboží vyhledávali na tržnicích. Prostě Češi se v poslední době už začínají chovat jako normální Západoevropané.

A tak zatímco si podnikatelé v tzv. kamenných obchodech předvánoční nákupy klientů pochvalovali, lidi od stánků jímají chmury. Ten zvláštní fenomén podivných tržnic s podivným zbožím se v Česku zabydlel zhruba koncem první poloviny devadesátých let. Stovky tun druhořadého textilu, bot, hodinek, elektroniky či pirátsky zkopírovaných cédéček zaplavily nejrůznější volné plochy v Praze, stejně jako třeba okolí nádraží v Čerčanech či kolonádu v Karlově studánce v Jeseníkách. O hraničních přechodech do Německa a Rakouska nemluvě.

Pravděpodobnost, že na stáncích těchto tržnic narazíte alespoň na jeden originál firem Adidas, Nike, Philips a mnoha dalších je přirozeně asi taková, jako že v Praze u Karlova mostu vyrýžujete z Vltavy valoun ryzího zlata. Nejde samozřejmě jen o problém falsifikátů. Tržnice a stánkový prodej vůbec jsou ideálním prostředím pro daňové úniky. Ty jdou ročně do miliard. Možná by ve svém úhrnu za uplynulých jedenáct let dokázaly hravě zaplatit nejen nákup nadzvukových stíhaček pro českou armádu, ale i jejich výzbroj a provozní náklady. Ale to je jen fantazírování.

Tržnice

Tváří v tvář daňovým únikům u stánkové formy prodeje asi budou berní úřady za podnikavci vždy hodně pozadu. Hodně lidem jsou tyto tržnice, monopolizované převážně nesmírně pracovitými Vietnamci, trnem v oku. Když už ne kvůli daňovým únikům, tak alespoň z hlediska estetického. Leckde, například v historických a společenských centrech měst, působí skutečně jako pěst na oko. Leč berme je už spíše jako relikty zvláštních podmínek, doprovázejících ne vždy úspěšnou ekonomickou a společenskou transformaci v Česku. O jejich postupnou likvidaci se bezpochyby postará přirozený vývoj. Ten už dávno vyhnal z ulic překupníky, kterým po liberalizaci cen v lednu 1991 stačily improvizované stánky ze dvou beden a pultíku, na němž nabízeli zaskočeným občanům za přijatelnější ceny převážně potraviny nakoupené přímo ve výrobě, popřípadě alkohol a cigarety získané z všelijakých podezřelých zdrojů.

Novodobými tržnicemi se stávají právě hypermarkety. Vždyť je to vlastně jedna velká tržnice pod střechou. Kultivovaná, tržnice, kde je v zimě teplo, hraje nyvá hudba a kde máte jistotu, že ovoce nebude namrzlé, potraviny prošlé a že u textilu a elektroniky vymůže člověk záruku. Zkrátka hypermarkety, ať se nám to třeba líbí nebo, dávají hodně lidem pocit svobody tržiště a jistý luxus obchodního domu. A ty příšerné tržnice u hranic? Ty prostě zmizí se vstupem Česka do Evropské unie.