S Janou Šrámkovou nejen o jobovské inspiraci

Dnes připomeneme reprezentantku nejmladší prozaické generace Janu Šrámkovou. V edici českých debutujících mladých spisovatelů Fresh v nakladatelství Labyrint se objevila novela Hruškadóttir od Jany Šrámkové a loni autorka za tuto knihu obdržela cenu Jiřího Ortena. Vilém Faltýnek ji tehdy pozval k mikrofonu a vy dnes v repríze rozhovoru uslyšíte, čím autorku inspirovala biblická kniha Job a co si myslí o Ortenově ceně.

Jana Šrámková, foto: ČTK

Kniha nabízí příběh harmonické, řeklo by se až ideální rodiny, ve které panuje vzájemná láska, tolerance, vyznávají se hodnoty umění, pěstuje se humor jako základní přístup k životu. Je to rodina se dvěma dětmi na prahu dospělosti a ty tragicky umírají při autonehodě. Vypravěčkou je dívka ve věku těchto dětí, která se stává součástí rodiny a zůstává tu jako svědek i po jejich odchodu.

Jana Šrámková na knize začala pracovat jako studentka Literární akademie Josefa Škvoreckého.

"Psala jsem ji jako ročníkovou práci ve škole pod vedením Daniely Fischerové."

Jaké bylo zadání?

"Já jsem si mohla anotovat jakoukoliv uměleckou práci, toto byl nápad, který jsem nosila v hlavě už hodně dlouho, dokonce déle, než psaní studuji. Ale trvalo mi několik let, než jsem se odhodlala pustit se do psaní, než jsem uvěřila, že se mi podaří poskládat ten text tak, aby držel dohromady a aby se mi podařilo vtělit do něj to, co chci. Tak jsem se odhodlala a anotovala text o mladé plaché dívce, která retrospektivně přetřásá 6 let svého života a uvažuje, jestli ještě někdy bude žít tak, jako žila dřív. To bylo zadání. Na jednotlivých seminářích tvůrčího psaní, které víc probíhají jako cvičiště, tam se plní zadané úkoly. Ale když jsem měla psát takhle větší práci, tak jsem věděla, že si chci zvolit něco, co bych psala stejně, co bude moje volná tvorba. Ta kniha rozhodně nevznikla proto, že jsem musela odevzdat nějaký počet stránek jako školní práci, ale proto, že jsem to stejně chtěla psát. Tak jsem to využila. Hodně lákavá byla i příležitost najít si nějakého mentora, který se mnou ten text občas projde a něco mi k tomu řekne. Zvlášť když jsem si mohla vybrat Danielu Fischerovou, které si hodně vážím."

Přepracovávala jste text po jejích připomínkách?

"Tak jsem to očekávala, když jsme se měly sejít k první konzultaci, tak jsem z toho byla strašně nervózní, měla jsem s sebou notes, tužku, čekala jsem fůru poznámek, a odehrálo se to celé chodbě, kdy kolem mě Daniela vyloženě jenom proletěla a říkala: Jano, je to výborné, těším se na pokračování, pište, pište! A to bylo všechno. na mě hodně platí pozitivní motivace, takže tímto jí dík, že mě moc nekritizovala. Hodně mě povzbuzovala a potom, když už byl ten text hotový, tak mi k němu dala asi dva tři tipy, co by ještě vytáhla. O jedné postavě mi říkala, že není úplně zřejmá její motivace, že by ji trochu projasnila, a to bylo víceméně všechno."

Daniela Fischerová o svém podílu na vzniku knihy říká:

"Tato Jana Šrámková je ještě stále studentka Literární akademie, já tam učím tvůrčí psaní a Jana mě poctila tím, že si mě vybrala jako vedoucí této kdysi dávno ještě jenom ročníkové práce, ze které pak vzešla kniha Hruškadóttir. Popravdě řečeno, když se mně poprvé ozvala e-mailem, že by u mě chtěla pracovat, a poslal mně první malinký náčrt té knížky, tak já jsem se upřímně vylekala a řekla jsem si, prokristapána, zase nějaká mladá, nevykvašená, jalová novelka o lásce, mám já tohle zapotřebí? A nevím, co mě přimělo, že jsem přece jenom odepsala: ano. A Jana mně začala posílat první kapitolky textu a od prvního momentu, kdy jsem si přečetla první stránku či dvě, jsem věděla, že mám v rukou naprosto mimořádnou záležitost. Já bych řekla, že moje zásluhy na celé věci nebyly ani tak pedagogické. Že tam byly zásluhy dvě. Jednak ta zásluha rozpoznávací a druhá spočívá v tom, že jsem to nominovala na Ortenovu cenu."

Vy jste, paní Šrámková, říkala, že text byl dokončen před dvěma lety, nějakou dobu jste ho nocila v hlavě... Vy jste ročník 1982, to se dostáváme někam, kdy vám bylo přes dvacet. Co vás v tom věku přivedlo k tomuhle námětu? Nějaká osobní zkušenost?

"Nebyla to osobní zkušenost. Já jsem před literaturou studovala teologii a během studií teologie jsem propadla literatuře. Protože teologie je také práce s textem a nějak mě ty starozákonní narativy a hebrejská poezie úplně uchvátily. A námět na Hrušku vznikl nad knihou Job. Po několikerém čtení jsem se na ni začala dívat trošku jinak. Je v ní tolik zajímavých postav, o kterých toho moc nevíme. Hlavní hrdina Job něco prožívá a jeho utrpení s ním spoluprožívá i spousta dalších lidí. A na konci knihy jsou označeni za ty, kteří to nedělali úplně dobře, a už o nich dál nic nevíme. A řekla jsem si, jak by vypadal ten příběh, kdyby byl vyprávěn z perspektivy některé téhle vedlejší postavy a jestli by takováhle vedlejší postava nemohla být v něčem zajímavější než Job samotný. To byl jenom prvotní impuls, pak jsem nějak zkonstruovala zápletku a potom dlouho žila v mé hlavě vlastním životem a oprošťovala se od těch daností jobovského příběhu."