S Janou Šrámkovou nejen o jobovské inspiraci

Jana Šrámková, foto: ČTK

Nedávno jsme v rubrice Knihovnička radia Praha přinesli rozhovor s nakladatelem Joachymem Dvořákem, který vydává edici českých debutujících mladých spisovatelů Fresh. V této řadě se objevila i novela Jany Šrámkové Hruškadóttir. Před několika dny autorka právě za tuto knihu obdžela cenu Jiřího Ortena. Vilém Faltýnek ji pozval k mikrofonu. V rozhovoru se dozvíte, jaké další texty autorka připravuje, čím ji inspirovala biblická kniha Job a co si myslí o Ortenově ceně.

Jana Šrámková, foto: ČTK
Kniha nabízí příběh harmonické, řeklo by se až ideální rodiny, ve které panuje vzájemná láska, tolerance, vyznávají se hodnoty umění, pěstuje se humor jako základní přístup k životu. Je to rodina se dvěma dětmi na prahu dospělosti a ty tragicky umírají při autonehodě. Vypravěčkou je dívka ve věku těchto dětí, která se stává součástí rodiny a zůstává tu jako svědek i po jejich odchodu.

Jana Šrámková na knize začala pracovat jako studentka Literární akademie Josefa Škvoreckého.

"Psala jsem ji jako ročníkovou práci ve škole pod vedením Daniely Fischerové."

obálka knihy
Jaké bylo zadání?

"Já jsem si mohla anotovat jakoukoliv uměleckou práci, toto byl nápad, který jsem nosila v hlavě už hodně dlouho, dokonce déle, než psaní studuji. Ale trvalo mi několik let, než jsem se odhodlala pustit se do psaní, než jsem uvěřila, že se mi podaří poskládat ten text tak, aby držel dohromady a aby se mi podařilo vtělit do něj to, co chci. Tak jsem se odhodlala a anotovala text o mladé plaché dívce, která retrospektivně přetřásá 6 let svého života a uvažuje, jestli ještě někdy bude žít tak, jako žila dřív. To bylo zadání. Na jednotlivých seminářích tvůrčího psaní, které víc probíhají jako cvičiště, tam se plní zadané úkoly. Ale když jsem měla psát takhle větší práci, tak jsem věděla, že si chci zvolit něco, co bych psala stejně, co bude moje volná tvorba. Ta kniha rozhodně nevznikla proto, že jsem musela odevzdat nějaký počet stránek jako školní práci, ale proto, že jsem to stejně chtěla psát. Tak jsem to využila. Hodně lákavá byla i příležitost najít si nějakého mentora, který se mnou ten text občas projde a něco mi k tomu řekne. Zvlášť když jsem si mohla vybrat Danielu Fischerovou, které si hodně vážím."

Přepracovávala jste text po jejích připomínkách?

"Tak jsem to očekávala, když jsme se měly sejít k první konzultaci, tak jsem z toho byla strašně nervózní, měla jsem s sebou notes, tužku, čekala jsem fůru poznámek, a odehrálo se to celé chodbě, kdy kolem mě Daniela vyloženě jenom proletěla a říkala: Jano, je to výborné, těším se na pokračování, pište, pište! A to bylo všechno. na mě hodně platí pozitivní motivace, takže tímto jí dík, že mě moc nekritizovala. Hodně mě povzbuzovala a potom, když už byl ten text hotový, tak mi k němu dala asi dva tři tipy, co by ještě vytáhla. O jedné postavě mi říkala, že není úplně zřejmá její motivace, že by ji trochu projasnila, a to bylo víceméně všechno."

Daniela Fischerová o svém podílu na vzniku knihy říká:

"Tato Jana Šrámková je ještě stále studentka Literární akademie, já tam učím tvůrčí psaní a Jana mě poctila tím, že si mě vybrala jako vedoucí této kdysi dávno ještě jenom ročníkové práce, ze které pak vzešla kniha Hruškadóttir. Popravdě řečeno, když se mně poprvé ozvala e-mailem, že by u mě chtěla pracovat, a poslal mně první malinký náčrt té knížky, tak já jsem se upřímně vylekala a řekla jsem si, prokristapána, zase nějaká mladá, nevykvašená, jalová novelka o lásce, mám já tohle zapotřebí? A nevím, co mě přimělo, že jsem přece jenom odepsala: ano. A Jana mně začala posílat první kapitolky textu a od prvního momentu, kdy jsem si přečetla první stránku či dvě, jsem věděla, že mám v rukou naprosto mimořádnou záležitost. Já bych řekla, že moje zásluhy na celé věci nebyly ani tak pedagogické. Že tam byly zásluhy dvě. Jednak ta zásluha rozpoznávací a druhá spočívá v tom, že jsem to nominovala na Ortenovu cenu."

Vy jste, paní Šrámková, říkala, že text byl dokončen před dvěma lety, nějakou dobu jste ho nocila v hlavě... Vy jste ročník 1982, to se dostáváme někam, kdy vám bylo přes dvacet. Co vás v tom věku přivedlo k tomuhle námětu? Nějaká osobní zkušenost?

"Nebyla to osobní zkušenost. Já jsem před literaturou studovala teologii a během studií teologie jsem propadla literatuře. Protože teologie je také práce s textem a nějak mě ty starozákonní narativy a hebrejská poezie úplně uchvátily. A námět na Hrušku vznikl nad knihou Job. Po několikerém čtení jsem se na ni začala dívat trošku jinak. Je v ní tolik zajímavých postav, o kterých toho moc nevíme. Hlavní hrdina Job něco prožívá a jeho utrpení s ním spoluprožívá i spousta dalších lidí. A na konci knihy jsou označeni za ty, kteří to nedělali úplně dobře, a už o nich dál nic nevíme. A řekla jsem si, jak by vypadal ten příběh, kdyby byl vyprávěn z perspektivy některé téhle vedlejší postavy a jestli by takováhle vedlejší postava nemohla být v něčem zajímavější než Job samotný. To byl jenom prvotní impuls, pak jsem nějak zkonstruovala zápletku a potom dlouho žila v mé hlavě vlastním životem a oprošťovala se od těch daností jobovského příběhu."

Mluví se tom textu také jako o milostné novele, ačkoli to téma je tam velmi skryté. S takhle jemným popisem tématu se v současné literatuře nesetkáváme...

"Možná je to právě tím, že se dneska všechno píše hodně otevřeně a na plnou hubu a už v tom nezbývá moc prostoru pro nějakou vlastní interpretaci. A hlavně už nejde říct něco, čím by člověk překvapil. Tak proto mě láká psát věci jen náznakově, aby čtenář musel trochu pátrat. A taky aby to vytvářelo nějaké napětí, protože ta kniha žádné napětí dějové nemá, to není velký příběh. Tak to napětí vzniká z různých nedořečeností, z toho, že čtenář tápe a čeká, co bude dál. A z toho taky vyplývá, že tu knihu různí lidé různě čtou, každý v ní vnímá jako dominantní něco jiného. Pro někoho je to kniha o velkém přátelství dvou dívek, pro někoho je to kniha o velké lásce, pro někoho kniha o ztrátě nejbližšího člověka, a každý si je dost jistý, že je to přesně o tom, o čem si on myslí. Tak to mě na tom baví pozorovat. A možná je to i tím, co čtu, že mě nijak zvlášť neoslovují knihy typu thriller, kde je nějaký veliký děj, který člověka pohltí a on se nemůže dočkat, co bude dál. Ale spíš právě to napětí a dynamika různých vztahů a náznaků a očekávání toho, co přijde, jak by se věci mohly vyvinout."

Já jsem tady taky suverénně předestřel jednu verzi, o čem ta kniha je, ale o čem tedy je podle vás?

"Já jsem se tam snažila vtělit všechny ty věci, takže jsem ráda, když tam každý něco z toho najde. A jedna z důležitých věcí, které jsem tam chtěla vložit, je otázka, jak je to s ideálními rodinami. jestli něco takového existuje. A moc jsem si přála, aby tam bylo vidět, že je to něco, čeho si moc vážím, že to považuji za strašně důležité a potřebné pro každého člověka. A na druhou stranu ukázat i to, že žádná ideální rodina neexistuje a že ve vztazích vždycky dochází k nedorozuměním a ke zraněním. A že tak to prostě na světě musí být a že taková je povaha vztahů. A jestli se mi to podařilo, to je samozřejmě otázka. A nejenom, že mě baví pozorovat, jak lidé knihu interpretují, ale také mě těšilo před vydáním si ji po delší odmlce zase přečíst, protože zpětně odhaluji témata, která jsem tam vložila a o kterých jsem vlastně ani v době psaní nevěděla. Protože to je přirozené, že člověk do psaní vtěluje víc, než co zamýšlí. Kdyby to tak nebylo, tak by nebylo psaní zajímavé. Nelze si dopředu říct, jak to má dopadnout. To by pak nebyla žádná krativní práce."

Pracujete na něčem dalším kromě té knihy pro děti? A mimochodem, ta je o čem?

"Dětská knížka se jmenuje Putování žabáka Filemona a je o plyšovém žabákovi, který putuje Podkrkonoším z Trutnova do Rtyně. Protože našel na svém těle cedulku, podle které zjistil, že je z nějaké továrny, a v ní doufá najít svůj skutečný domov. A kromě textu o žabákovi, který je už snad hotový, ještě plánuju jeden další dětský projekt a zkouším také psát něco osobnějšího, trochu o svojí babičce, trochu o sobě, což se má prolínat s nějakými sny. Ale právě proto, že je to tak osobní téma a má vysokou dispozici být patetické, tak to psaní nechci nijak uspěchat, musí to zrát, pořád pro to hledám nějakou ideální formu a ještě jsem ji nenašla. Nechci tlačit na pilu, takže myslím, že to nebude hned tak."

Ortenova cena je cena pro autory do 30 let, je spojena se jménem tragicky zesnulého českého básníka, což jí dává trochu melancholický rozměr.

"Skoro to vypadá, že se od laureátů očekává, že by to měli brzo zalomit... tak to samozřejmě neplánuju. Ale mám z té ceny obrovskou radost. Nejen proto, že soupis laureátů je opravdu lákavý a mám dobrý pocit z té společnosti, ale hlavně je to pro mě povzbuzení psát dál, pracovat. Ptali se mě někteří novináři, jestli to vnímám jako nějaké vyvrcholení něčeho, tak to rozhodně ne. Vnímám to právě jako start nebo začátek něčeho dalšího. A vlastě se cítím trochu nehodná, tak bych si moc přála napsat něco dalšího, čím bych tu cenu opravedlnila."