S Jiřím Kratochvilem o hledání posledního románu
Jiří Kratochvil patří k mladším příslušníkům generace 60. let. Na rozdíl od svých starších literárních kolegů už nestihl publikovat, jeho povídkový debut byl v roce 1971 zakázán. Kvůli emigraci svého otce se ocitl na seznamu nepovolených autorů. Kratochvilovo dílo se nejprve objevilo v samizdatu a oficiálně začalo vycházet až po roce 1989. Vedle povídek a rozhlasových her je to především románová tvorba: Medvědí román, Avion, Nesmrtelný příběh, Lehni, bestie, či naposledy Herec.
"Každý román musí být jiný. Já hledám vždycky novou cestu. Ještě letos se chci pustit do psaní nového románu, a to je strašně obtížné, abych se neopakoval. Čili nejde jenom o nový příbeh - nakonec píšu pořád ty samé příběhy - ale jde o to, říct to naprosto jiným způsobem, jinou formou. Takže nemám univerzální románový klíč. Ke každému románu si musím najít jiný klíč. Když máte napsaných sedm románů, tak je to čím dál tím těžší a už mám pocit, že jsem uzavřený v kleci. Proto si říkám, že tohle je poslední román, který teď budu psát. Opravdu poslední a skončím, nebudu už tomu románovému pokušení podléhat."
A je ta novost skutečně tak podstatnou hodnotou?
"Je tou základní hodnotou. Kdybych to nenašel, tak by mě to ani netěšilo psát. Protože téma mám stále stejné. Mě zajímá najít úplně jiný způsob, jak ho říct. A když ten způsob nenajdu, to by byla nádeničina, opakovat se. Mě těší právě to dobrodružství s tím novým způsobem. Romány se od sebe liší. Podívejte se na Medvědí román a Uprostřed nocí zpěv, ty dva romány po sobě. To jsou romány jakoby od někoho jiného. Všichni říkají, že ne, že je tam poznat stále můj styl, ale jsou to hodně rozdílné romány a ten postup je hodně jiný."
Je červenec roku 2004 a Jiří Kratochvil zahajuje v Brně čtení z tehdy připravovaného románu. Skutečně vyšel podle předpokladu na podzim roku 2005. Krátkou ukázkou z autorského čtení ještě naznačíme obsah románu.
Mikuláš Mazel ale není v pravém slova smyslu herec. Je obdařen mimořádným napodobovacím talentem. Dokáže na sebe brát podobu cizích lidí, takže je od nich k nerozeznání. Dokáže sehrát roli smutečních hostí, zemřelého manžela, emigrovavšího příbuzného, chodce na ulici.
"I když si myslím, že jsem spíš vypravěč než dramatik, můj zájem o divadlo se nakonec projevil v tom románě o herci. Je to tedy víc o herci než o divadle, divadlo je tam pojednáno zcela nepatrně. Ten román má dvě části, které se prostupují: část komickou, to je příběh Mikuláše mazla a jeho schopnosti převtělovat se v kohokoliv a vlastně v cokoliv. Včetně zvířat. A nakonec se stane stromem, že. A druhá část je příběh mého národa, který je tam označen tím slovem touretteův syndrom, což je zvláštní typ psychózy, při které člověk ztratí identitu a aby to nahradil, tak přijímá identity cizí. A já jsem měl pocit, že je to přesná charakteristika mého národa v 70. a 80. letech, kdy národ jako celek ztratil identitu. Protože nemohl v té zlé době mít svou identitu. A přizpůsoboval se. Soused dělal to, co dělal jiný soused, chodilo se na 1. máje, všechno se napodobovalo, všichni nosili masky. Jiní byli v soukromí, jiní byli na veřejnosti. Vyskytnou se situace, že tu masku nakonec nelze sundat. Čili oni jsou pak s tou maskou i v soukromí, v privatissimu. A že dodneška - to je tragédie tohoto národa, který povinně prošel touretteovým syndromem - že do dneška většina lidí masky nesundala.
Vy jste román Herec dedikoval prof. Ivanu Vyskočilovi. Proč právě jemu? On je reprezentantem velmi specifického přístupu k divadlu.
"Tenhle specifický přístup nejen k divadlu, ale i k literatuře mě zajímá. Všeobecně si to lidé, ani kritika neuvědomují, on je blízký Milanu Kunderovi. A sice v principu variací. Milan Kundera variace zdůrazňuje zvláště v Knize smíchu a zapomnění. To je několik povídek, které variují totéž téma. A takhle pracuje taky Ivan Vyskočil s příběhy - variuje je. Obvykle když to realizoval v Nedivadle, tak vyprávěl jeden večer jednu variantu, druhý večer další. A mě to taky zajímá. V tom je totiž uložena ta pro vyprávění důležitá věc: spontaneita. Aby to nestrnulo. Když si vymyslím příběh, tak se mi v určité fázi začne oddalovat od původní myšlenky, od původní fabule. A já se vydám tou jinou cestou. Takže ten příběh je pro mě samozřejmě stále otevřený. To je špatné vymyslet příběh přesně do detailu a pak - nemluvě o tom, že to je nádeničina. Tak v tom je mně Ivan Vyskočil blízký. To je autor, kterého obdivuji oddedávna, dokonce ještě dříve než Milana Kunderu nebo Bohumila Hrabala. Ivana Vyskočila především."
K románu Jiřího Kratochvila Herec se vrátíme v našem vysílání ještě jednou, a to v sobotním magazínu Literární naslouchátko, který uvedeme 5. května.
