S Jiřím Šlégrem nejen o hokeji
Mezi českými poslanci najdeme mnohé zástupce takových profesí, jako jsou právníci, lékaři, ekonomové, ale sportovců je tam poskrovnu. Vedle bývalého reprezentanta ve skoku na lyžích Pavla Ploce snad už jen Jiří Šlégr, který svou hrou v klubech i reprezentaci potěšil oko nejednoho fanouška ledního hokeje.
"Takže mě maminka přivedla na stadion a zkusila, jestli bych nehrál hokej. Já jsem v prvopočátcích utíkal ze stadionu, nelíbilo se mi tam. Paradoxně až když tam přišel jeden pan trenér, který kreslil postavičky z večerníčku Jen počkej, zajíci a dával je za odměnu tomu, kdo se bude na tréninku nejvíce snažit, tak mě to tam udrželo. A já jsem mu dodnes za to vděčný. Moji motivací bylo možná to, že mi dědeček říkal: 'Jiříku, ty jednou budeš lepší jak tvůj tatínek." A já jsem si to z nějakého důvodu vzal do hlavy a řekl jsem si, že udělám všechno pro to, abych byl lepší jak můj tatínek."
Hokejoví fanoušci nejen u nás si vás pamatuji jako tvrdého, nesmlouvavého obránce s poměrně tvrdou ránou. Jste takový i mimo hokej? A teď nemám zrovna na mysli tu tvrdou ránu...
"Já myslím, že lidé, kteří mě znají, by ani neřekli, že hraju hokej, protože mimo ledovou plochu jsem úplně klidný člověk, který se málo kdy rozčílí. Ale zase když už to nastane, tak to za to stojí!"
Když jsem s vámi před časem hovořil u příležitosti zahájení výstavy o Ivanu Hlinkovi v pražském Národním muzeu, řekl jste o něm mimo jiné, že pro vás byl takovým druhým tátou. Můžete zavzpomínat, jak se to především projevovalo?
"Už od útlých klukovských let, kdy jsem se přátelil s jeho synem Ivanem, jsme se potkávali nejen na stadionu, ale i u nich doma, a ta vazba v průběhu času, když jsem začal hrát za dospělé, se začala prohlubovat. Dovolím si dnes říci, že jsem ho opravdu mohl považovat za svého takového hokejového tátu. Byl jsem schopen mu naslouchat a on byl vždycky ten, který mě dokázal přesvědčit a namotivovat k tomu, abych ze sebe vydal maximum. Jsme mu do dneška a vždycky budu za to strašně vděčný."
U spoluhráčů jste si vysloužil přezdívku guma. Víte, jak jste k ní přišel?
"To vím zcela určitě. Když jsem byl ve věku žáčků, tak jsme jezdili na různé turnaje, zápasy, a já z nějakého důvodu jsem pravidelně něco zapomněl, tu to byla rukavice, tu nějaká štulpna, dokonce jednou i brusli jsem zapomněl. Tatínek Martina Ručinského po jednom takovém extempore řekl: 'To snad už není možné, ty jsi ale opravdu guma.' No a bohužel mi to zůstalo až do dneška, akorát že už své věci nezapomínám."
Hokej jste hrál nejen doma, ale i v severoamerické Národní hokejové lize či ve Švédsku. Pokuste se říct, co vám tyto ligy daly, a co naopak vzaly?
"Víte, já jsem šel poměrně mladý do kanadskoamerické NHL a nasbíral jsem tam obrovské zkušenosti, především s poznáváním lidí a jejich mentality, která byla úplně jiná než naše. Samozřejmě jsem se naučil řeč, angličtinu, která je mi dodnes velkým bonusem pro život. A to, že jsem si vyzkoušel v NHL jednotlivé systémy, jiné trénování různých trenérů. Určitě mi to strašně moc dalo do sportovního, ale i osobního života, protože NHL je soutěž opravdu na nejvyšší profesionální úrovni. Nejenom že tam hrají nejlepší hráči, ale i přístup k celé organizaci je úplně jiný. Na zápasy chodíte v saku, kravatě, když jste na cestách, tak vlastně nemůžete chodit v riflích, v tričku, musíte být společensky oblečený, protože je to tam opravdu považováno za společenskou záležitost. A to jsou ty obrovské zkušenosti, které jsem si odtamtud přivezl."
Jste jedním z mála českých členů prestižního spolku Triple Gold Club, tedy hokejistů, kteří zvítězili na mistrovství světa, na olympijských hrách a získali Stanleyův pohár. Je v něm z Česka ještě někdo kromě vás a Jaromíra Jágra?
"Zatím ne, ale předpokládám a byl bych rád, kdyby do budoucna tam někdo další z Čechů působil. Čím nás bude víc, tím je to známka, že u nás v zemi děláme něco správně. Já si myslím, že spousta dalších kluků k tomu má dobře nakročeno."
"V každém případě. My jsme před několika dny vydali naše programové prohlášení v rámci sportu především z toho důvodu, že v posledních dnech šla z Poslanecké sněmovny novela loterijního zákona, která v pozměňovacím návrhu říkala, že třetina výnosů loterijních společností půjde striktně na sport. Bohužel v Senátu se pan ministr financí Miroslav Kalousek a TOP 09 domluvili s panem senátorem Petrem Víchou z ČSSD na jakési nové dohodě. Vytvořili pozměňovací návrh, který říká: 20 procent do státního rozpočtu a 80 procent obcím, a vůbec nehovoří o sportu. Nás to samozřejmě, alespoň mně, jakožto sportovce, který v Poslanecké sněmovně chce a bojuje za sport, zklamalo i přesto, že pan ministr Kalousek načetl v rámci státního rozpočtu navýšení 800 milionů korun pro sport. Já jsem se však i médiím snažil vysvětlit jednu dost zásadní věc, že je samozřejmě příjemné získat 800 milionů navíc pro sport, ale tím, že zdaníme loterijní společnosti, které odváděly na veřejně prospěšné účely do sportu kolem dvou miliard, tak fakticky sport přijde o jednu miliardu 200 milionů korun. To se nám, národním socialistům určitě nelíbí, protože to je opět krok zpátky od sportu a ne pomoc sportu. My se budeme snažit připravit takové kroky, kdybychom někdy měli možnost něco změnit, aby sport spíše vzkvétal a nemuseli Věra Čáslavská a Jan Železný chodit do Poslanecké sněmovny a prosit o finance na to, aby mohl být český sport financován a podporovány i malé děti, aby nám rostly nové talenty."
Obraťme naposledy list. Za námi jsou Vánoce, podle mnohých nejkrásnější svátky v roce? Jste téhož názoru?
"Určitě. Já Vánoce strašně miluji, těším se vždycky na ně, na přípravu vánočních jídel, na koukání na tradiční pohádky a vůbec na takovou tu domácí pohodu."
Které okamžiky z dětství se vám v souvislosti s vánočního svátky vybavují nejčastěji, nejintenzivněji?
"Vždycky nějaké to překvapení očekáváte, a já si pamatuji, že když jsem k Vánocům dostal Rubikovu kostku, tak jsem si myslel, že jsem dostal jeden z největších diamantů na světě, to pro mně byla úplná pecka. Jak stárnete, tak už ani tak není o dárcích pro sebe nebo pro dospělé, ale spíše pro děti, protože tam je ta jiskra, tam je ta upřímnost, a na to já se vždycky strašně těším."
Jak jste trávil Vánoce jako vrcholový sportovec? O přejídání dobrotami a cukrovím to asi moc nebylo...
"Když jsem hrál v kanadskoamerické NHL, tak jsme tam měli zhruba den a půl volna, víc ne, protože se zase muselo hrát, ale i ten den vánočních svátků jsem si vždycky užil. V Americe ho slaví 25. prosince dopoledne, ale já jsem zachovával naše klasické tradice 24. prosince večer.
Před námi je skoro celý nový rok 2012. Máte do něj nějaká osobní či obecnější přání?
"Já si vždycky přeji jedno - ať všichni lidé se mají rádi a jsou především zdraví, protože zdraví nikde nekoupíte. To je to, co nás může hnát dopředu. Když budeme všichni zdraví, tak můžeme pracovat a zlepšovat věci do budoucna."
