S Viktorem Preissem o "neviditelném herectví"
Který herec je neviditelný? Ten který hraje, ale není vidět, pochopitelně. Herec za mikrofonem. Vydavatelství Českého rozhlasu Radioservis organizuje už 10 let mezi posluchači anketu o nejlepší herecký výkon v rozhlasových hrách, dokumentech a četbách na pokračování, a to proto, aby jejich práci zviditelnilo. Jednoho z letošních vítězů si pozval k mikrofonu Vilém Faltýnek. Sešli se v klubu divadla na Vinohradech, kde tento přední český herec působí.
Herec Viktor Preiss dostal hlasy posluchačů za četbu z knihy Valerie Brjusova Mozart a za roli ve hře Jeana Clauda Carriéra Normální okruh, z níž jste právě slyšeli ukázku. Jeho partnerem byl Jiří Lábus. Carriérova hra patří k mistrným ukázkám scénáristické profese, je dialogem agenta s novým šéfem, v němž se diplomatickou opatrností odhalují vzájemné mocenské vazby. K podobně dobrým textům se ani v rozhlase Preiss nedostává často.
"Rozhlas mi dává touhle formou dárky a ten Carriére je jeden z nich. Je to text, který jsem si schoval do šuplíku vedle jiných asi dvou textů, které mě zaujaly. A kupodivu ten text zaujal i posluchače, takže asi byl výjimečný."
Vybíráte si z toho, co vám rozhlas nabízí?
"Tam je to dané časovými důvody. Já teď lituju třeba věcí, které jsem nemohl v rádiu dělat, včetně Gogolových Hráčů nebo Misantropa, jsou to věci, které mi unikají, ale zkrátka je to dané tou časovou dispozicí. Mně stačí dneska už dělat jenom jednu dobrou kvalitní věc za den, třeba zkoušet v divadle a večer hrát, ale přes den udělat tu štvanici jako za mladých let, to už nedokážu."
Řekl jste, že vám rozhlas nabízí dárky jako třeba ten Normální okruh. Z hlediska hereckého typu, dostáváte v rozhlase jiné nabídky než v divadle? Na jiné typy rolí?
Co vás poprvé přivedlo do rozhlasu?
"Já jsem absolvoval divadelní fakultu v devětašedesátém roce a už kdysi v jistém předmětu, dá-li se to tak říct, což se jmenovalo herectví před mikrofonem, jsme se setkali s režisérem Jiřím Horčičkou, který nám dával první lekce, předával první rady a zkušenosti. Vím, že jsme navštívili tehdy Československý rozhlas... On byl první, se kterým jsem se setkal. A shodou okolností byl taky mým jakýmsi dlouholetým guru, protože nejenom že mě otevřel povědomí o rozhlase - vedle Josefa Červinky, Josefa Melče, Karla Weinlicha a dalších - tak on byl tím, který mi dával první úkoly, včetně Otce Goriota (1974) s Milošem Nedbalem..."J
"...to byly takové první ostruhy a byly to zásadní věci, které jsem absolvoval v té rozhlasové technice. Přicházel jsem na chuť rozhlasovému herectví, protože to je specifikum, a taky ne každý to umí."
V čem je to jádro rozhlasového pudla?
"Z dálky a z určité zkušenosti viděno si myslím, že je to skutečně otázka určité technické vyspělosti nebo zručnosti, jak člověk zachází s mikrofonem. Respektive taky jak mikrofon zachází s hercem. je to kategorie. Já nevím, k čemu by se to dalo přirovnat. Člověk dělá figuru způsobem naprosto hereckým, adekvátním tomu divadelnímu, jenže s určitými technickými předpoklady, které lety musí ovládnout. je to to takzvané "neviditelné herectví", je to technická kategorie. Člověk má k dispozici jenom hlas, určitou emoci - a teď sdělte tu emoci přes mikrofon, drátem, k jakémusi posluchači, kterého neznáte! A to uměli ti největší mistři mikrofonu jako Karel Höger, Zdeněk Štěpánek a tak dále, lidi, kteří zacházeli s touhle technickou kategorií tak dokonale, že prostě ta jejich emoce, to jejich vnitřní sdělení k tomu divákovi vždycky došlo."
V ženské kategorii získala cenu Neviditelný herec Taťjana Medvecká za účinkování v dokumentárním pořadu o Marlene Diettrichové.
