Schválený státní rozpočet pohoršil ekonomy

Na schválený státní rozpočet na rok 2010 se podíváme očima ekonomů. Jejich reakce jsou vesměs kritické, zejména kvůli 'znehodnocení' tzv. Janotova balíčku a 'skrytému' navýšení schodku. O co přesně jde?

Plánované příjmy i výdaje státu v příštím roce mají přesáhnout hranici jednoho bilionu (tedy tisíce miliard) korun. Výdaje ale mají být vyšší položkou, než příjmy, a to o 163 miliard korun. V závěrečném, třetím čtení již sněmovna nemůže změnit poměr příjmů a výdajů a tedy výši deficitu, může však vzájemně přesouvat položky příjmové a položky výdajové. Což se skutečně stalo.

Eduard Janota (vpředu) a Jan Fischer, foto: ČTK

Aby klesly povinné výdaje státu a rozpočtový deficit nebyl ještě vyšší, přijal parlament už dříve soubor úsporných opatření, který vešel ve známost jako Janotův balíček. Přesouváním položek byly ale jeho účinky fakticky zmařeny, naznačuje ekonom Poštovní spořitelny Jan Bureš: "Veškeré věci, které zbyly z Janotova úsporného balíčku, jdou na vrub vyššího zdanění. Ty hlavní úsporné kroky, jako například pokles mezd ve státní správě, nakonec v třetím rozpočtovém čtení neprošly."

Pozměňovací návrhy přesunuly dvanáct miliard korun na sociální služby, platy zaměstnanců veřejného sektoru a zemědělskou politiku například z peněz plánovaných na obsluhu státního dluhu nebo starobních důchodů. A přestože se vnější parametry rozpočtu zdánlivě nezměnily, ve skutečnosti tím vznikl vyšší skrytý schodek, tvrdí analytik společnosti Patria Finance David Marek:

"Byl použit poměrně zákeřný trik, který spočívá v tom, že se seškrtají výdaje, které jsou ovšem předepsány jinými zákony. Jde tedy o mandatorní výdaje, které bude muset vláda uhradit, ať parlament říká nebo schvaluje, co chce. A to se bohužel stalo. Takže deficit příští rok nebude schválených 163 miliard, ale pravděpodobně bude zhruba o 10-12 miliard vyšší."

K výsledné podobě rozpočtu je proto Marek velmi kritický:

"Lze bohužel hodnotit schválený rozpočet pouze negativními přívlastky, protože dá se říci, že česká politická reprezentace odmítla akceptovat aktuální situaci na finančních trzích a v ekonomice. Hlavním tématem jsou nyní pro finanční trhy veřejné dluhy. Ať už jde o rating Řecka nebo výhled ratingu Španělska. Česká republika zvyšuje rozhodnutím parlamentu o rozpočtu na příští rok svoji zranitelnost a podstupuje zbytečná rizika, kterým by česká ekonomika nemusela čelit."

Tento názor není mezi ekonomy nijak ojedinělý. I Jan Procházka ze společnosti Cyrrus volí ostrá slova:

"Schválení rozpočtu bylo pro mě osobně mimořádným vystřízlivěním a pokračováním té politické deziluze posledních let. Podle mého názoru už nám Čechům ani není moc pomoci. My máme politiky takové, jaké si zasloužíme a dnešní komfort a blahobyt jsme v klidu opět vyměnili za budoucnost a tentokrát už to není ani taková ta avizovaná budoucnost našich dětí, ale určitě je to budoucnost i naše osobní."

Nemá ale levice aspoň špetku pravdy, když říká, že přesun výdajů jde vesměs na bohulibé účely a dokonce se vrátí v podobě zvýšení spotřeby - tedy podpory domácí poptávky - a v neposlední řadě i ve vyšších příjmech státu na dani z přidané hodnoty?

"Já myslím, že se při schvalování rozpočtu a při argumentaci naplno projevila ekonomická negramotnost české společnosti. Protože všechny ty argumenty, které padly, jsou dá se říci falešné. Česká republika si nemůže dovolit bohulibé výdaje, pokud na ně zkrátka nemá. Musí akceptovat jednoduché principy, že dříve nebo později si bude muset dát své státní finance do pořádku. Nikdo nerad škrtá takové výdaje, jako jsou sociální dávky, důchody. Ale nemůže si zároveň dovolit dlouhodobě žít nad poměry. Takže si myslím, že opravdu šlo o hru se slovíčky a žádnou skutečnou ekonomickou argumentaci,"říká David Marek.

Jaká jsou podle jeho názoru tedy rizika, související s rostoucím státním dluhem?

"Rizika, která vyplývají z nezodpovědné fiskální politiky, se dají poměrně snadno ukázat, dokonce i kvantifikovat. Například Řecko, které tento týden přišlo o jeden stupeň svého ratingu, zaznamenalo zvýšení požadovaných výnosů u svých státních dluhopisů o jeden a půl procentního bodu. Pokud by se totéž dříve nebo později stalo České republice, a ratingové agentury by se rozhodly, že potrestají nezodpovědnou fiskální politiku zhoršením ratingu, pak by to znamenalo zdražení úroků ročně o dvacet miliard korun. To znamená, že my bychom jen kvůli své vlastní nezodpovědnosti zbytečně platili dvacet miliard korun navíc investorům, kteří by si kupovali české státní dluhopisy.

Pokud by situace došla až tak daleko, že bychom se museli dostat pod kuratelu Mezinárodního měnového fondu nebo jiné instituce, jako se to stalo Maďarsku, potom bychom museli provést poměrně razantní, rychlou a velmi bolestnou nápravu veřejných financí, která by znamenala nikoliv škrtání platů ve veřejné sféře o čtyři procenta, ale třeba o dvacet procent. A podobně by mohly být seškrtány důchody. Zkrátka životní úroveň mnoha obyvatel České republiky by se kvůli současné fiskální nezodpovědnosti mohla v budoucnosti případně zhoršit."

Levice riskovala, když prosadila své pozměňovací návrhy i přes náznaky premiéra, že by v případě torpédování hlavních principů sestaveného rozpočtu mohl podat demisi, a s ním by padla celá vláda. Podle Davida Marka si ale Česko nemůže politická rizika dovolit:

"Myslím si, že je dalším rizikem ve hře také politická nestabilita. Finanční trhy samozřejmě vnímají to, zda je země dostatečně civilizovaná, vyspělá a stabilní. Nyní za tuto nestabilitu například trestají Rumunsko. A Česká republika opakovaně utvrzuje o tom, že patří spíše, co se týče politické vyspělosti, na Balkán, než do západní Evropy. A to, že tady padla vláda, to, že byly problémy při předsednictví Evropské unie, při schvalování Lisabonské smlouvy, a pokud by padla znovu vláda, mohly by finanční trhy trestat Českou republiku za její politickou nestabilitu."