Sinice požírající plast. Brněnští vědci chtějí metodu použít k vyčištění oceánů
Vědci z brněnské Mendelovy univerzity zkoumají, jak vyčistit oceány od plastů a mikroplastů. Chtějí k tomu využít speciální sinice, které by ve vodě mohly plasty požírat. Díky tomu by se zmenšily takzvané odpadkové skvrny, které v oceánech tvoří plochu velkou zhruba jako Austrálie.
Odpadkové skvrny představují něco jako ostrovy plastového odpadu. Dva se nacházejí v Tichém oceánu, dva v Atlantském a jeden v Indickém.
„Zdrojem znečištění jsou podle něj vnitrozemské řeky, pobřežní oblasti, ale také rybáři, kteří odpad zahazují přímo do moře,“ upozornil Ondřej Pěnčík z Ústavu chemie a biochemie Agronomické fakulty Mendelovy univerzity na univerzitním webu. Odhozené plasty se pak vlivem proudění shlukují na jednom místě a vznikají pomyslné odpadkové ostrovy, které se nedaří zlikvidovat.
Pomoc by ale mohly sinice. Těch se v místech odpadkových skvrn vyskytuje velké množství stejně jako dalších mikroorganismů. Podle Pěnčíka je v každém mililitru vody v oceánu asi 100 tisíc buněk sinic. Právě díky jejich přirozenému a bohatému zastoupení se je odborníci rozhodli využít.
Zkoumají, jestli sinice dokážou v oceánech požírat plastový odpad. Soustřeďují se přitom na dva možné přístupy. První z nich je založený na použití geneticky modifikovaných organismů.
„Už poměrně dlouho se ví, že existují bakterie, které vylučují enzymy schopné rozkládat plastové polymery. Izolované byly například ze skládek odpadu. Problém je, že tyto bakterie ve vodním prostředí nežijí. Naopak tam ale žijí sinice,“ uvedl Pěnčík. Cílem vědců je proto přenést geny tohoto typu bakterií do sinic a ty následně introdukovat do oceánu, kde budou rozkládat plastové polymery na dílčí komponenty, až by ve vodě nezbylo prakticky nic.
Slibná technologie
Protože je ale použití genetické modifikace legislativně problematické, vědci se soustředili také na variantu využívající sinice v jejich přirozené podobě.
„Některé druhy sinic jsou charakteristické tím, že vytvářejí ohromně silné slizové vrstvy. To má zajímavý aplikační potenciál díky tomu, že by takto mohly vychytávat nejenom mikroplasty, ale i ostatní kontaminanty z vody, například různé mikročástice a nanočástice,“ popsal Pěnčík.
Slizové vrstvy sinic by se mohly používat přímo v čističkách odpadních vod, kde by odpad protékal přes bioreaktor. „Ukazuje se, že zdrojem až 80 procent plastového odpadu v oceánech jsou suchozemské řeky. Kdyby se zlepšil management čističek odpadních vod, především v zemích třetího světa, dala by se situace výrazně zlepšit,“ upozornil vědec.
Podle něj je navíc technologie cenově dostupná, protože organismy se pěstují snadno. Aplikace v rozvojových zemích by tak neměla být problematická. Podle Pěnčíka se z dosavadních měření jeví technologie slibně, protože sinice vytvářejí chumly a voda je prakticky čistá. Zatímco technologii bez geneticky modifikovaných organismů považují vědci za prevenci, přímo ve skvrnách by museli využít technologie modifikovaných sinic se schopností požírat plast rovnou ve vodě.
V přírodě se plasty rozkládají od několika stovek až po desetitisíce let. Voda se ale chová jako konzervant a přirozený rozklad zastavuje.
