Snící rebelka Toyen
Retrospektivní výstava nejznámější české avantgardní malířky ve Valdštejnské jízdárně je jednou z kulturních událostí nově otevřené sezóny.
Za pseudonymem Toyen se ukrývá nejznámější představitelka československé meziválečné avantgardy Marie Čermínová. Pseudonym zvolila, aby se zbavila koncovky -ová, aby nebyla ničí: ani dcera, ani žena. Ačkoli o sobě tvrdila, že není malířkou, výrazně ovlivnila české moderní umění a nezapomenutelnou stopu zanechala i ve Francii.
"Zásadní pro ni byla poezie, ať už ji vyjadřovala obrazem, koláží, ilustrací či vlastním životem," vysvětluje kurátorka Anna Pravdová, proč se Toyen odmítala představovat jako malířka. "To však nic nemění na tom, že dokonale vládla výtvarným médiem, pracovala s ním velmi invenčně a dokázala i prostřednictvím samotné materie barev zprostředkovávat obrazy z hloubi nevědomí a zachycovat spodní proudy propojující člověka se světem."
Utajené začátky
O dětství a dospívání Toyen se příliš neví, svůj svět si už od mládí přísně střežila. V šestnácti letech opustila rodinu a postavila se na vlastní nohy, když začala pracovat v továrně na výrobu mýdla. Toužila však po malování, a tak v roce 1919 nastoupila na Uměleckoprůmyslovou školu. Studium však po třech letech předčasně ukončila a odjela na léto k Jadranu, kde se v Dalmácii na ostrově Korčula seznámila se svým celoživotním uměleckým partnerem a přítelem Jindřichem Štýrským. Jejich blízký pracovní vztah trval až do jeho předčasné smrti za okupace v roce 1942.
Devětsil
Právě společně s malířem, básníkem a fotografem Jindřichem Štyrským se Marie Čermínová v roce 1923 připojila k avantgardnímu sdružení mladé české generace. Volný umělecký svaz Devětsil se vytvořil kolem známého výtvarníka a teoretika umění Karla Teigeho. Tato skupina podporovala levicové umění, které podle ní mělo být přístupné všem společenským vrstvám. Vedle Jaroslava Seiferta, Vladislava Vančury, Vítězslava Nezvala, Jiří Wolkera a dalších, byla Toyen jedinou ženou, která tu působila. V roce 1923, kdy v Devětsilu už probíhala jistá názorová a tvůrčí transformace, se konala i výstava Bazar moderního umění. Tam Toyen vystavovala svých sedm, převážně kubistických obrazů. Nakonec došlo mezi výraznými osobnostmi Devětsilu k názorovému rozkolu, jak potvrzuje citace z dopisu do Francie, svému příteli Péretovi, která je místěna na jednom z mnoha zajímavých panelů provázejících výstavu: „Jak víte, v roce 1938 jsem se rozešla s Nezvalem a naše roztržka stále trvá. Teď je vedoucím filmové sekce a píše hloupé oficiální básně. Karel Teige se po celou válku stáhl do ústraní a všechny ty hrůzy se mu povedlo přežít.“
Žena v sukni
Fotografie nejčastěji z cest po Francii a Itálii ve 20. let minulého století ukazují mladou umělkyni jako sebevědomou, veselou ženu v sukni a střevíčkách. Nebo v plavkách na pláži. Typický přísný zachmuřený výraz se objevuje až na pozdějších snímcích. Vždy ale Toyen působí elegantně jako například na fotografiích ve společnosti "otců" surrealistů André Bretona a Paula Éluarda, kterým dělala průvodkyni při jejich návštěvě Československa v roce 1934.
Paříž navždy
Válku přečkala Toyen v Praze. Ve svém bytě v koupelně dlouhé čtyři roky skrývala svého židovského přítele, básníka a malíře Jindřicha Heislera. Právě s ním pak v roce 1947 odjela do Paříže a už se do Československa nevrátila. André Breton jí zařídil výstavu v pařížské galerii Denise René.
Střelnice, Spící
Poslední velká retrospektivní výstava Toyen se konala před 21 lety. Od té doby se Toyen stala jedním z nejdražších českých umělců. Ceny za její obrazy vystoupaly v posledních letech na dražbách do závratných výšek. (Při poslední dražbě musel nový majitel zaplatit za obraz Cirkus 79,56 milionu korun.) Současná expozice je unikátní v tom, že představuje řadu děl z jindy nedostupných soukromých sbírek především francouzských majitelů.
Ve Valdštejnské jízdárně jsou k vidění i rané práce, naivizující obrazy z prvních pobytů v Paříži, kdy Toyen a Jindřich Štyrský propadli kouzlu kabaretů a cirkusů.
Figurální motivy střídají nepředmětné malby s barevnými plochami z konce dvacátých let, kdy dvojice v Paříži vyhlásila nový umělecký směr, který se obrací zády ke kubismu. Jsou tu obrazy středního formátu i rozměrná plátna jako Jezerní zahrada z roku 1933. Nechybí podivně srstnatá rostlina na obraze Hlas lesa, kterým Toyen podarovala surrealistu Paula Éluarda a který se potom ještě s plátnem Prométheus, věnovaným André Bretonovi, objevoval na mnohých mezinárodních surrealistických výstavách.
Kresby z cyklu Střelnice a Schovej se, válko reagující na válečné běsy. Zvláštní místo má obraz Na zámku La Coste, který Toyen malovala krátce po smrti Jindřicha Štyrského podle jeho fotografie. Štyrský na ní zachytil rozpukanou, břečťanem porostlou zeď zámku patřícího markýzovi de Sade. A nechybí ani možná její nejslavnější plátno – Spící z roku 1937, zobrazující postavu dívky se síťkou na motýly v temné, opuštěné krajině.
Výstavu Toyen: Spící rebelka pořádá Národní galerie ve spolupráci s hamburskou Kunsthalle a pařížským Muzeem moderního umění (Musée d'art moderne de la Ville de Paris). Podobu pražské výstavy, která se při reprízách v Hamburku a Paříži částečně promění, určila kurátorka Anna Pravdová ve spolupráci s Annie Le Brunovou z Paříže a Annabelle Görgen-Lammersovou z Hamburku. V Praze výstava potrvá do 15.srpna.
