Spejbl a Hurvínek si spokojeně sedí v Plzni na lavičce
Lavička se sedícími bronzovými sochami nejslavnějších českých loutek Spejbla a Hurvínka zdobí plzeňské náměstí Republiky. Autorkou soch je česko-kanadská sochařka Lea Vivot.
Vznik lavičky se sochami je aktivitou Nadačního fondu Plzeň sobě a připomíná 100 let od vzniku loutky Spejbla. Lea Vivot, pro jejíž tvorbu jsou typické bronzové sochy v životní velikosti s motivy párů milenců či rodičů s dětmi, vyrobila Spejbla a Hurvínka s pohyblivými hlavami, Hurvínkovi se navíc protáčejí oči.
Jak dodala Kristýna Švédová z nadace Plzeň sobě, loutka Spejbla vznikla v plzeňské dílně řezbáře Karla Noska, který ji vyřezal podle návrhu Josefa Skupy načrtnutého na balicím papíru právě před sto lety.
"Rozhodli jsme se už v roce 2015, že spolu s autorkou Leou Vivot sochu v nadživotní velikosti postavíme. Poprvé jsme se se sochařkou setkali před pěti lety, kdy jsme s ní začali spolupracovat na první výstavě ve Smetanových sadech v Plzni. Při vernisáži dostala od našeho předsedy Spejbla a Hurvínka a ona při této akci slíbila, že vytvoří sochu z bronzu."
Kde jsou sochy na náměstí Republiky umístěny?
"Jsou před bistrem na náměstí, které se od včerejšího dne jmenuje Bistro u Spejbla a Hurvínka. Každý, kdo se prochází po plzeňském náměstí nemůže sochu přehlédnout."
Jaké byly první reakce návštěvníků?
"Nezaznamenali jsme žádnou negativní reakci. Všichni byli ze sochy nadšeni. Na akci bylo mnoho dětí, hned sochu vyzkoušely, fotily se s ní. Máme radost, že se to tak povedlo."
Plánujete další spolupráci s paní Leou Vivot?
"Určitě. Paní Lea přislíbila, že budeme pokračovat v sochání dál a slíbila, že do dalších let připraví i sochu z bronzu Žeryka, Máničky a paní Kateřiny, abychom měli postavičky kompletní."
V Česku má Lea Vivot zhruba 10 soch. Součástí některých z nich jsou typické bronzové lavičky.
Lea Vivot nabídla po povodních prázdniny dětem ze Šumperska
Její útěk z Česka byl poměrně dramatický. Bez povolení úřadů si vzala argentinského studenta, který byl pak z Československa vyhoštěn, ale jí vycestovat nedovolili. V roce 1968 proto ilegálně emigrovala do Itálie. Se svým manželem se už nesetkala, protože zahynul při zemětřesení v Mexiku. Rozhodla se pro Kanadu, kde získala stipendium pro umělecká studia.
Přispívá na české konto Bariéry a po moravských povodních roku 1997 vzala na prázdniny na svůj ranč v Torontu několik dětí z postižených oblastí Šumperska.
