Spor o vyjednavače

Lidové noviny si v uplynulých dnech zaspekulovaly na téma, kdo obsadí v nejbližší době jeden z klíčových postů v české diplomacii, tedy velvyslance ve Spojených státech. Jedním z nejvážnějších kandidátů je podle deníku Pavel Telička, současný hlavní vyjednavač Prahy s Evropskou unií. Možná to souvisí s tím, že o Teličkovi se v poslední době spekuluje i v jiné souvislosti. Jak uvádí Zdeněk Vališ, čím více se blíží rozhodující vyjednávání, které určí, kdy a za jakých podmínek vstoupí Česko do Evropské unie, tím hlasitěji se ozývají hlasy, že by hlavním vyjednavačem s unií neměl být vysoký státní úředník, ale politik.

Především Klausova ODS projevuje obavu, zda první náměstek ministra zahraničí může v Bruselu dostatečně obhájit národní zájmy. Úředník, jakkoli schopný, prý bere vstup do Evropské unie pouze jako administrativně technickou záležitost a v určitém okamžiku začne uvažovat jako bruselští eurokrati. Domácí politici pak takové uvažování musí korigovat. Proto by nyní ve zlomové době měl být v čele vyjednávacího týmu člověk s jasně definovanou politickou odpovědností, nejlépe ústavní činitel.

Poslanci jiných stran si zase stěžují, že ministerstvo zahraničí nedostatečně informuje o jednáních s unií. V poslední době je zjevně rozhořčila údajná snaha utajit před sněmovnou rozhodnutí stáhnout při vyjednávání s Bruselem některé žádosti o přechodná období po vstupu Česka do unie. O konkrétním postupu českých vyjednavačů se toho veřejnost skutečně moc nedozví a může nabýt dojmu, že vše je jen zákulisní hrou. Jenže to byla dosti nekorektní výtka vůči Teličkovi a jeho týmu. Při jakémkoli seriózním jednání obvykle žádná strana nevytrubuje dopředu, s čím přijde, jaké má trumfy v rukávu či jakou použije taktiku. Nyní se prý například rýsují některé vyjednávací oblasti, ve kterých může česká strana dosáhnout lepší výsledek, než jaký dosáhly tři kandidátské země, které už příslušné kapitoly uzavřely.

Pokud by Brusel znal předem českou pozici, zřejmě by se očekávaný výsledek nedostavil. Jednotlivé kapitoly jsou přitom všelijak vzájemné propojené, a tak je mnohdy obtížné hovořit otevřeně i o postupu, jaký česká strana zvolila a čeho dosáhla i u kapitol, které už byly uzavřeny. O postupu samotného Pavla Teličky pronikly určité neoficiální informace přímo z Bruselu. Jde prý o obávaného partnera, známého svou buldočí zarputilostí. Celkově jsou prý čeští vyjednavači věcní, pečliví, důslední a koncentrovaní. Naproti tomu Barbara Lippertová, zástupkyně ředitele Ústavu pro evropskou politiku v Bonnu řekla Hospodářským novinám, že na základě poznatků některých německých diplomatů by neškodilo, kdyby se čeští zástupci občas postavili na zadní nebo více bouchli do stolu. V podobném duchu se nedávno vyjádřil velvyslanec unie v Praze Ramiro Cibrián. V týdeníku Euro uvedl, že Češi byli na jednáních s Bruselem zpočátku příliš opatrní. Právě k tomu ale zřejmě míří současné kritické hlasy na adresu hlavního vyjednavače. Telička a jeho tým mohou vyjednávat pouze na základě mandátu, který mu určila vláda. Ta stanoví vyjednávací pozici, i to, kde by mělo být Česko maximalistické či kde lze třeba ustoupit.

Skutečně tvrdé střety s Bruselem ale teprve přijdou, takže úvahy, že v čele vyjednávacího týmu by měl stát člověk vybavený silným politickým mandátem mají určitě opodstatnění. Otázkou je, kdo by ho tím politickým mandátem vybavil. Vláda, čtyřkoalice i Hrad mají poměrně podobnou představu o Evropské unii, Klausova ODS dosti odlišnou, o komunistech nemluvě. A která z oněch představ odpovídá nejlépe českým národním zájmům?