Srdečný pozdrav z hospody
Jsme v té a té hospodě, přijď za námi! Tak nějak může znít zpráva, kterou návštěvník odesílá z pohostinství dnes. Využije k tomu nejspíš sms a mobilní telefon. Před sto lety ale kulminovala sláva pohlednic a nebylo neobvyklé z kavárny nebo restaurace pozdravit přátele, rodinu nebo kolegy v zaměstnání. Vzkazy na pohlednicích a obrázky zaniklých míst mají své kouzlo i dnes, kdy většina pisatelů dávno dopila svůj poslední šálek kávy... Kniha Viktora Šlajchrta Srdečný pozdrav z hospody, která se objevila na pultech knihkupectví, reprodukuje pohlednice z jejich lícní i rubové strany.
„Milý strýčku! Sešli jsme se krajané. Kdybys tušil jenom, jak dobré víno zde mají. To víš, že hned při prvním šluku jsem si na Tebe vzpomněl a vychutnával lahodu perlivého moku oním známých způsobem, jejž jsem se od Tebe naučil…"
takový vzkaz například doručil kdysi pošťák na pohlednici z pražské vinárny. Sbírku pohlednic vytřídil ze svých fondů odpor památkové péče pražského magistrátu a svěřil ji do péče Viktora Šlajchrta. Jestli je někdo povolán psát o zaniklém světě restaurací, krčem, putyk a kaváren, pak je to Viktor Šlajchrt, tvrdí literární kritik Radim Kopáč. Šlajchrt je básník a novinář, k restauracím má blízký vztah, poznal osobně jejich nejrůznější tvář a působil jednu dobu i jako šéfredaktor časopisu Bar&Man.
"Myslím, že nakladatelství Paseka udělalo velmi dobře, když jako po autorovi této knihy sáhlo po Viktoru Šlajchrtovi, neboť on je autorem znalým věci z obou stran. On značnou část svého života prožil za barovým pultem, je velkým milovníkem barové literatury, výtvarného umění, které se od tohoto tématu odvíjí. Druhá fazeta osobnosti Viktora Šlajchrta, která myslím přispěla k tomu, že tato knížka je velmi pozoruhodná, je ta, že Viktor Šlajchrt je suverénní esejista, který si drží široké kontextuální vnímání při svém psaní, ale i jistou básnivost,"
říká Radim Kopáč. Kniha Srdečný pozdrav z hospody je nevelká, obsahuje 250 reprodukcí na stovce stran, Šlajchrtův vysvětlující a shrnující text zabírá zhruba pětinu knihy. Stručnost ale neubírá textu na obsažnosti. Šlajchrt například vysvětluje, jaké typy restaurací v druhé polovině 19. a na začátku 20. století v Praze existovaly. Pro posluchače shrnul:
To bylo tehdy striktněji odděleno než dnes, podléhalo to totiž rakousko-uherskému živnostenskému zákonu, který přesně přikazoval, jaká specifika má ten který podnik mít, a nemohlo dojít k tomu, co je dneska tak oblíbené a čemu i já dávám přednost, k tomu uvolnění, že kavárna je zároveň i barem a restaurací. To nebylo za Rakouska možné. Každý ten podnik měl striktně předepsáno, co bude v nabídce. A podle toho také jsme tu knihu dělili.
Jsou tam restaurace, kam spadá i kategorie hostinec. Hlavní atributy hostinců byly dobrá kuchyně a pivo od čepu. Vedle toho existovaly hostince pokleslé, kde se nevařilo, byl tam maximálně nějaký utopenec nebo zralý sýr a k tomu se lila kořelka, mnohdy ani ne to pivo. To byly výčepy. Za ty se město obvykle stydělo a snažilo se je vytlačit někam na periférie, byla to doupata neřesti.
Na druhou stranu směrem k noblese byly kavárny. Kavárna měla v tehdejší liberální kultuře naprosto nezastupitelný ráz, byla to jakási sociální burza. Tam se nejedlo, k dispozici bylo maximálně nějaké malé studené občerstvení a atributem byly noviny. Správná kavárna stála na tom, že měla k zapůjčení širokou nabídku novin. Tím že tam nebylo pivo a víno, tak tam vládla střízlivější atmosféra, nabuzená kávou k určité hektičnosti, k přemýšlení, diskusím, seznamovali se tam lidé, dojednávaly se tam kšefty. V kavárně Slavia se dojednávalo, kdo bude v které sezóně hrát v kterém divadle, byla to jakási burza herců, jinde byla burza novinářů. Někteří redaktoři trávili v kavárně v podstatě celou pracovní dobu, protože se tam nejlépe jednalo s přispěvateli.
A pochopitelně zvláštním fenoménem byly hotely. U nás dlouho hotely suplovaly zájezdní hostince, když byla Praha ještě ospalým provinčním městem, ale už v té době tu pro aristokracii existovalo několik hotelů, a obrovsky zajímavé bylo, že hotely k nám vnášely světový standard. V hotelech se třeba u nás poprvé objevil koncept amerického baru."
Pane Šlajchrte, kdybychom srovnali tehdejší hospody a restaurace s dnešními, byly taky tak hlučné a zakouřené? Můžeme o tom z těch pohlednic něco vysoudit?
Zájem o svět předválečných kaváren a hospod není nový. Za předchůdce lze považovat už Ripellinovu Prahu magickou, existuje ale také publikace Krčemné Brno, kniha Malostranské hospody a Velká kavárna Slavia. Téměř současně se Srdečným pozdravem z hospody vydalo nakladatelství Paseka druhou knihu na stejné téma. Pražské kavárny a jejich svět. V časopise Uni o ní publikoval recenzi Radim Kopáč.
"Ta knížka je napsaná kolektivem čtyř autorů věku zhruba polovičního co Viktor Šlajchrt. Sice jim nechybí zápal a znalost tématu, ale chybí jim to, o čem jsem mluvil u Šlajchrta, že to nemají tak prožité, píší spíš z nějakého vnějškového zájmu. A až na texty Evy Beránkové píší všichni texty velmi doprovodné, až zbytné. Hodnotná je u této knihy i u knihy Viktora Šlajchrta jejich část vizuální."
