Srpen 1968 a dnešek

35. výročí intervence vojsk Varšavské smlouvy do tehdejšího Československa dává příležitost k zevrubnému hodnocení významu celého období tzv. Pražského jara. I dnešní vydání pravidelné rubriky Česko v komentáři je věnováno tomuto tématu. Publicistu Petra Holuba pozval do studia Radia Praha Josef Kubeczka.

Srpen 1968 a dnešek

Už 35 let uplynulo od invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa, aby ztlumila reformní výdobytky tzv. Pražského jara. Nemáte pocit, že toto "světlejší" období komunistického éry v bývalém Československu poněkud upadá v zapomnění?

"V českém národě vždy byla vlastnost tuto velice nepříjemnou událost vytěsňovat a příliš se o ní nebavit. Je to pochopitelné. Skutečně je to ohromné trauma, navíc doprovázené pocitem jakéhosi národního selhání. Nedivím se tedy, že se o tom nemluví příliš rádo, byť je to jedna z pěti nejdůležitějších události minulého století. Z těch událostí, kromě listopadu 1989, nám nejbližší."

Ať už budeme Pražské jaro hodnotit jakkoli, prakticky vždy zřejmě dospějeme k názoru, že šlo pouze o jakési "polidštění" komunistického režimu. Má pro nás dnes toto období jiný než pouze historický význam?

Alexander Dubček

"Já myslím, že je nesmírně aktuální. Celá ta debata se vedla o tom, jestli lze polidštit komunistický režim. Levicová elita vlastně dodnes diskutuje, zda lze komunistický režim transformovat nebo reformovat, čemuž běžný člověk, včetně mne, příliš nerozumí, co se tím myslí. Já bych řekl, že se má zrušit. Tehdy ale došlo k takovému historickému okamžiku, zvláště v dnech kolem 21. srpna, který se týkal celého národa. Tehdy celý národ se nějak choval, měl všeobecně přijímané představitelé a něco se tehdy stalo, co vlastně na nějaké hlubší zhodnocení čeká. Já sám jsem o tom pár článků napsal a vždy jsem měl takovou tendenci psát o selhání českého národa, protože ono to skutečně, kromě toho týdne, kdy byl takový ten mlčenlivý odpor, nebyla žádná sláva. Představitelé národa, ať už to byli ti relativně slušnější typu Alexandra Dubčeka nebo ti relativně neslušní typu Vasila Bilaka, se vlastně chovali tak nějak podobně. Samozřejmě s jedinou světlou výjimkou Františka Kriegela. Člověk, když o tom mluvil, tak se vlastně styděl, že je Čech a chtěl si alespoň říct: Přiznám si to, že jsme tehdy selhali. Když jsem si tento názor dostatečně promyslel, tak mě napadl ještě jiný - že Češi asi mají nějaký zvláštní způsob přežití a tehdy možná zvolili dosti efektivní způsob, jak udržet poměrný klid a blahobyt v zemi. Samozřejmě za to pak zaplatili cenu té normalizace, to znamená byla to taková vláda maloměstského strachu, nedůvěry. Na druhou stranu Češi nějakým způsobem řešili historickou situaci podle svých zkušeností a zase by nějak tuto svoji další zkušenost měli zhodnotit. Nemyslím si však, že je s tímto odstupem nutné to dělat pouze kriticky, jako jsem to já dosud dělal."

Ve filmu 'Most u Remagenu' si 'zahrál' most v Davli přes Vltavu, foto: Anna Kubišta

V poslední době odhalují historici v archivech zajímavé dokumenty z konce šedesátých let. Například o tom, že do Československa tehdy přijelo několik britských vojenských dobrovolníků jako kompars amerického filmu "Most u Remagenu", kteří byli v případě intervence připraveni na žádost československé vlády operovat na našem území. Další archivní dokument říká, že československá rozvědka chystala od podzimu 1967 převrat v africké Ghaně. Nepřipadají Vám tyto plány tehdejšího vedení země jako megalomanské?

"Ani ne tak megalomanské. On to je vlastně důkaz, že tehdy celá komunistická reforma byla opravdu velkou chimérou. Ta země byla hluboce zapojena do celého komunistického systému pod vedením Moskvy a skutečně mohla vyřizovat takové drobné africké převraty typu v Ghaně. Je ale potom jasné, že když i Dubčekovo vedení takto úzce spolupracovalo s tajnou službou KGB a Stasi, tak opravdu řeči o tom, že by docházelo k nějakému přerodu, zase nelze brát tak úplně vážně. Obě dvě tyto historky jsou zajímavé a jsou střípky k historickému obrazu, na který teprve čekáme."

A ještě jedno téma, které je třeba připomenou v souvislosti s výročím Pražského jara - dosud nepotrestáni viníci vojenské intervence. Je opravdu tak složité prokázat jim alespoň morální vinu?

"Já myslím, že ta morální vina je celkem jasná. Tam skutečně šlo o to, ty lidi odsoudit k pár letům kriminálu, klidně na podmínku. Tam skutečně nejde o mstu, ale o to, že tu vinu je třeba označit před soudem. To znamená, aby reprezentant sátu, reprezentant veřejnosti, což samozřejmě každý soud je, tento verdikt vynesl. To by mělo velice očišťující efekt i pro celé období po listopadu 1989, protože vezměte si, čím tady nejvíc trpíme - tím, že nikdo v mnoha případech nedokáže pojmenovat vinu. Kdyby se podařilo správně pojmenovat vinu a trest pro ty lidi, kteří zřejmě zradili v roce 1968, tak bychom si možná dokázali určit vinu a trest i dnes a měli bychom nějaká mravní pravidla, podle kterých by se nám asi soudilo daleko lépe. Kdyby se nám podařilo překonat ve vztahu k zrádcům z roku 1968 to, že nakonec jsme všichni Češi a nějak se dohodneme, tak by nám bylo lépe."

Hostem u mikrofonu Radia Praha byl publicista Petr Holub.