Stále chybí odpovědi

Kausa Investiční a Poštovní banky má v těchto dnech první výročí. Byla největší ekonomickou událostí loňského roku. Vyvolala ostré politické přestřelky, zřízení vyšetřovací parlamentní komise, jejíž závěry mají být zveřejněny v nejbližších hodinách. Leccos přesto zůstane zahaleno tajemstvím. Nicméně, jak uvádí Zdeněk Vališ, daňoví poplatníci už vědí, že astronomickou sumu peněz, kterou od nich stát vybere, vyhodí vzápětí bez užitku oknem ven.

Loňský mocenský zásah v tehdy třetím největším peněžním ústavu v zemi a náklady s ním spojené přijdou státní finance na 95 miliard korun. Zhruba za tuto částku by bylo možné uskutečnit onen tolik diskutovaný obchod století a nakoupit nadzvukové stíhačky pro českou armádu. Nebo třeba postavit poblíž některého hraničního přechodu s Rakouskem nový Temelín. Armáda i Rakušané mohou ovšem zůstat klidní. Z radostné, respektive apokalyptické představy samozřejmě nic nebude. Peníze českých daňových poplatníků, které mohly sloužit k nějakému celorepublikovému prospěchu, si budou užívat jiní a jinde. Kdyby kvůli ničemu jinému, tak právě kvůli oněm téměř sto miliardám korun se o uvalení nucené správy na bývalou Investiční a Poštovní banku a jejím následném prodeji Československé obchodní bance bude ještě dlouho diskutovat.

Vášniví odpůrci loňského společného kroku vlády a ústřední banky budou dál tvrdit, že pro záchranu IPB existovalo levnější řešení. Zastánci toho zvoleného zase budou říkat, že volba jiného postupu by vedla k pádu IPB s dominovým efektem, a tím i k ohrožení celkového hospodářského vývoje České republiky na několik let. Základní nejasnost, která je dosud bohužel poodhalena jen velmi málo, však představuje otázka, jak vůbec mohlo ke kauze Investiční a Poštovní banky dojít. Jak je možné, že statutární orgány banky, její management a největší akcionáři, připustili, že byl spotřebován, sněden, ba sežrán nejen veškerý kapitál banky, ale také podstatná část vkladů obyvatelstva, podniků a institucí? Jak bylo vůbec fyzicky možné tak velkou ztrátu vytvořit? Jaký typ operací byl v IPB prováděn? A kdo z něj profitoval? A jak je možné, že tyto skutečnosti dokázala banka tak dlouho skrývat? Vždyť už v roce 1999 bankovní dohled České národní banky zjistil při hloubkové kontrole v IPB alarmující nesrovnalosti.

logo ČSOB

Odpovědi na tyto a jiné otázky dluží české veřejnosti především sami představitelé bývalé IPB a hlavní akcionáři, kteří nesou za krach odpovědnost. Od těchto osob se však pravdivých odpovědí sotva dočkáme. Místo nich by je ale měli veřejnosti předložit auditoři, bankovní dohled ústřední banky a orgány činné v trestním řízení, státní zástupci, vyšetřovatelé a posléze soudci. Veřejnost čeká odpověď na různé otázky i od vlády. Vždyť se souhlasem a s pomocí státu došlo loni nejprve k uvalení nucené správy na IPB a během 48 hodin i k prodeji, přičemž kupující Československé obchodní bance poskytl stát záruky, že ztráty IPB ponese v podstatě sám. Na druhé straně si ale nedělejme zase příliš velké iluze. Miliardy, které zmizely z IPB, nezmizely samozřejmě ze světa, a na ty, kdo si je dnes ve zdraví užívá, je česká i jiná spravedlnost krátká.