Všichni raději mlčí

V neděli skončí podle zákona dvouletá nucená správa ve zkrachovalé Investiční a Poštovní bance. Jak uvádí Zdeněk Vališ, uzavírá se tím zároveň dvouleté období vášnivých sporů a dohadů o tom, zda zvolený postup při zmírňování důsledků krachu byl správný.

Všichni raději mlčí

Českou politickou scénu a odborníky rozdělila kauza Investiční a Poštovní banky do dvou nesmiřitelných táborů. Šéf ODS Václav Klaus nazval zásah České národní banky proti IPB loupeží za bílého dne. Krach banky podle něj nastal teprve po uvalení nucené správy. Většina politiků a odborníků naopak tvrdila, že zásah byl nutný, protože hrozila katastrofa nedozírných rozměrů. Dvouleté spory nyní rozsoudil definitivní auditorský verdikt americké investiční banky JP Morgan. Vyplývá z něj, že v okamžiku uvalení nucené správy zela v bilanci IPB ohromná díra ve výši téměř 70 miliard korun.

logo IPB

Jinými slovy, právě tato částka by chyběla, kdyby měla banka vyplatit všechny vklady. Když tedy 16. června 2000 vtrhla do banky maskovaná a po zuby ozbrojená protiteroristická jednotka, aby v ní dosadila nuceného správce, bylo to v té chvíli jediné možné řešení, jak zachránit vklady více než tří miliónů klientů. Správce tehdy, jak známo, prodal IPB přes víkend Československé obchodní bance, která se tak ze dne na den stala největším peněžním ústavem v zemi. Bleskurychlá transakce ovšem znamenala, že IPB nebyla před prodejem rozdělena na zdravou a zbytkovou část. Nucený správce ji prodal jako celek s tím, ztrátový majetek bude postupně řešen ve spolupráci se státem. A právě tento moment vyvolal ostré sváry o tom, jaká je správná cena, kterou by měla Československá obchodní banka za IPB zaplatit.

Poté, co americký auditor vyslovil před dvěma týdny konečný verdikt, je jasno v základní věci. Potvrdilo se, že IPB měla zápornou hodnotu, takže Československá obchodní banka za ni zaplatí akcionářům pouze symbolickou jednu korunu. Až tedy akcionáři v čele s japonskou Nomurou převezmou příští týden IPB zpět z nucené správy, dostanou do rukou jen bezcennou skořápku. Dostane se jim ovšem toho, co si zasluhují. V době, kdy už situace začínala být dramatickou, nehnuli pro záchranu banky ani prstem. Mohou se sice pokusit zpeněžit alespoň bankovní licenci IPB, ale tu asi těžko někdo koupí. Bankovní sektor je už v Česku stabilizován a nasycen.

logo ČSOB

Na druhé straně celková bilance krachu IPB pro české daňové poplatníky zůstává nadále otevřená. Stát totiž uzavřel před dvěma roky s Československou obchodní bankou smlouvu, v níž vydal záruky za špatná aktiva IPB. Jejich převod má být dokončen tento měsíc. A zatím odborníci odhadují, že daňové poplatníky přijde krach IPB asi na sto miliard korun. Takovou cenu zaplatí Češi za šlendriánství svých politiků a státních úředníků. Leccos v tomto ohledu napověděla loňská zpráva parlamentní vyšetřovací komise. Příběh IPB podle ní připomíná detektivku, v níž ministři a úředníci dohazují lukrativní kšefty přátelům ze světa byznysu a ze státního rozpočtu se přelévají kamsi miliardy korun. Velký otazník nadále visí nad rokem 1993, kdy došlo k navyšování základního jmění IPB a největší vlastník - stát - u toho záhadně chyběl, takže ztratil rozhodující vliv na další vývoj banky.

Svůj díl viny nese Klausova ODS, pro níž byla IPB hlavním pilířem jejího hospodářského vlivu. Prsty si v minulosti ušpinili v bance někteří dnešní představitelé Koalice a rovněž sociální demokraté mají na hlavě pěkný kus másla. Na seznamu viníků nemůže chybět ani někdejší guvernér České národní banky Josef Tošovský. Vždyť problémy v IPB zrály řadu let a bankovní dohled tedy neměl čekat až do chvíle, kdy už hrozila bezprostřední katastrofa pro celou zemi. Také pokus Tošovského coby půlročního premiéra o závěrečnou privatizaci banky prodejem zbylého státního podílu japonské Nomuře spočíval vlastně jen v odsunutí řešení na pozdější dobu. Případ IPB mohl být velkým tématem letošní předvolební kampaně a mnozí politici loni slibovali, že se jím také stane. Nestal se. Politici moudře usoudili, že bude lepší se v případu už nehrabat. Vědí proč.