Štěpánka Hilgertová: "Na vodním slalomu je nejhezčí jeho proměnlivost"
Štěpánka Hilgertová říká, že aspoň jednou v životě jel na vodu každý Čech. Dlouhodobé úspěchy českých sportovců ve vodních sportech přičítá nejen tradici 60. a 70. let a dostatku umělých slalomových tratí v Česku, ale i popularitě vodáctví. Vodní slalom podle ní také přitahuje individuality, které se snaží jít ve sportu vlastní cestou. O její cestě za úspěchy na divoké vodě hovořila se Štěpánkou Hilgertovou Lenka Jansová:
"Náhoda, protože v době, kdy jsem s ním začínala, v roce 1980, to u nás rozhodně nebyl jeden z nejpopulárnějších sportů. Tehdy ani nebyl v programu olympiády, takže se o něm příliš nepsalo. Maminka se snad po dvaceti letech úplnou náhodou setkala v Praze se svojí kamarádkou z mládí, se kterou rekreačně sportovaly. Slovo dalo slovo, maminka se zmínila, že má dvanáctiletou dceru, ta paní se zmínila, že je trenérkou vodního slalomu, ať dceru maminka přivede do oddílu... Otázka doma poprvé padla Chceš jezdit na lodičkách? Já na to proč ne, vodu jsem měla ráda, ale vůbec jsem netušila, jestli se v té chvíli jedná o pramičky na Vltavě, jestli to bude turistický dětský oddíl, jestli to bude veslování, rychlostní kanoistika, vodní slalom... To byly věci, které jsem si v tu chvíli vůbec neuměla představit. Protože jsem byla tradičně nesmělá, tak jsem si vzala kamarádku ze třídy, šly jsme do oddílu a dá se říct, že nás to obě dvě chytlo, nejenom čistě po sportovní stránce, i prostředí a kamarádi. Obě dvě se okolo vody pohybujeme dodnes, já na vrcholové úrovni, ale i moje kamarádka si pořád ráda zajezdí a pohybuje se na závodech."
Co je pro Vás na vodním slalomu a na sportu vůbec nejhezčí?
Jaký nejtěžší okamžik jste na vodě zažila, šlo Vám někdy o život?
"Zažila jsem několik nepříjemných okamžiků, to určitě, ale doslava o život snad nešlo. Nikdy jsem se netopila v tom smyslu, že by mě někdo křísil nebo že bych měla nějaké vážnější zranění, kterým by se musel zabývat lékař. Když jsme začínali, tak se hodně jezdilo na přírodních tratích a dost často jsme se pomlátili, třeba o kameny, ale to byly modřiny na nohou, které jsme si naopak spíš pyšně ukazovali. Jeden nepříjemný okamžik jsem ale zažila na Novém Zélandu, kdy se závodilo na hodně těžké trati. Tehdy podle pravidel byla možnost den před závodem trénovat na trati, kde nevisely žádné branky, ale existoval na papíře plánek trati. Člověk si podle toho plánku domýšlel, kde která branka bude stát, a protože jsem tu trať dobře neznala a neorintovala se na ní, tak jsem si prostě ty branky vymyslela jinde, než by ve skutečnosti měly být. Najela jsem do velmi špatného místa, kde bylo mělko, vypadlo mi pádlo z ruky, pak jsem se převrhla a proplavala jsem tam takový největší nejstrmější úsek, kdy jsem skutečně byla víc pod vodou než nad vodou. Loď byla zničená... Ale většinou po takovémhle úseku je vždycky zas nějaký klidnější. Je okolo Vás spousta lidí, jak na vodě, tak trenérů na břehu, takže mě nakonec dotáhli závodníci, kteří trénovali vedle mě, ke břehu a pak už mi pomohli zase trenéři. Bylo to hodně nepříjemné, ale nedá se vlastně říct, že by tam šlo o život."
Takže se svými zkušenostmi už se při závodech nebojíte nikdy?
"Při závodech se skutečně nebojím, protože když člověk někde má závodit, tak je potřeba, aby se soustředil na trať, na to, co tam chce dělat a jak branky projet. Ten strach by byl v tu chvíli rušivý element. Strach si občas prožiju, když přijedu na nějakou hodně těžkou, a ne úplně známou trať. První tréninky před závodem si třeba netroufám jet ty nejtěžší kombinace, pak se postupně jakoby osměluji a jezdím těžší a těžší věci..."
