Strakonické dudy
Dnes se v naší pravidelné rubrice vydáme na jih Čech do Strakonic - města, které je proslulé dudáckou tradicí. A právě o historii i současnosti tohoto pozoruhodného nástroje si budeme dnes povídat. Slovo má Zdeňka Kuchyňová.
Strakonice leží na soutoku řeky Volyňky a zlatonosné Otavy. Nejvýznamněji do vývoje města zasáhl šlechtický rod Bavorů, který založil zdejší raně gotický hrad. A právě na jeho nádvoří se pravidelně, už od roku 1967 konají dudácké festivaly, neboť Strakonice a dudy k sobě prostě patří, jak uvedla ředitelka zdejšího muzea Ivana Říhová.
"Velice nám pomohl Josef Kajetán Tyl a lidová báchorka o Švandovi Dudákovi, který byl mistr ve hře na dudy a hrál na nedalekém šibeničním vrchu těm divým ženám a láska jeho matky Rosavy a jeho milé Dorotky ho zachránila, že nepropadl tomu ďáblu. Ta tradice je skutečně velice dlouhá. Kromě této mystické postavy tady byla celá řada skutečných dudáků - Jarda Formánek, Jan Matásek a řada dalších. Pověsti a i ty skutečné postavy dudáků přispěly k tomu, že se tady vytvořila ohromná dudácká tradice a od roku 1967 se tady konají dudácké festivaly."
Ty se konaly nejdříve jednou za pět let, později jednou za dva roky. Letos se konal jubilejní 15. ročník, na který přijely soubory například z Anglie, Francie, Španělska, Skotska, Německa a Rakouska a dokonce z Nového Zélandu. Českou republiku reprezentovaly soubory z jižních Čech. Dudy mají v Čechách skutečně dlouhou tradici. Objevují se už v záznamech ze 16. a 17. století, kdy přišel do Strakonic pěší pluk, které byl doprovázen dudákem.
"Zřejmě ty dudy byly typickým nástrojem pro jižní a jihozápadní Čechy. Dudáckou tradicí žijí nejenom Strakonice, ale i Chodsko a Domažlicko, kde je množství folklórních dudáckých souborů."
Dudám je věnována i specializovaná expozice zdejšího muzea. Jak uvedla jeho ředitelka Ivana Říhová, návštěvníci tu najdou například řemeslně nejzdařilejší a nejzajímavější dudácké nástroje, které se zachovaly v některých českých muzeích.
"V letošním roce se nám dokonce podařilo získat peníze i na dotykovou obrazovku, takže návštěvník nejenom, že se bude moci na dudy podívat, ale může si z toho menu vybrat, zda chce vidět dudácké festivaly, když ano, tak které, zda chce slyšet nějaké dudy, zrovna tak soubory a tak dále. Je udělána i anglická mutace, takže se cizinec může dozvědět vše, co ho zajímá."
Díky tomu, že se ve Strakonicích festival pořádá, mají zdejší hudebníci postaráno i o své nástupce. Jedním z nich je dudák Martin Berka, který na festival přišel v prácheňském kroji a jak řekl, na dudy začal hrát ještě jako chlapec.
"Já hraju na dudy od roku 1986. Učil jsem se v Lidové škole umění u pana učitele Vojtěcha Hrubého. K dudám jsem se dostal právě přes pravidelně pořádaný dudácký festival ve Strakonicích, kdy jsem se účastnil společně se svými rodiči pravidelného závěrečného koncertu a učaroval mě samozřejmě zvuk dud a jednotlivé lidové kroje. Chtěl jsem to vyzkoušet i sám, protože když už jsem se narodil ve Strakonicích, tak jsem taky chtěl vyzkoušet hrát na lidový nástroj, který Strakonice ve světě nejvíce proslavil. Pochopitelně zkoušení na dudy je dlouhodobá záležitost. Nejdříve se člověk musí učit udržet ten měch nafouknutý tak, aby tón zůstal hrát konstantně, to znamená, aby to bylo bez kolísání, protože pochopitelně člověk nemá dostatečně vyvinuté svaly v pažích tak, aby udržel ten měch permanentně stále nafouknutý při stálém tlaku vzduchu. Takže to jsou právě ty začátky, kdy se člověk učí hrát jenom jeden jediný tón a udržovat ho tak, aby se nechvěl."
A že je na dudy opravdu těžké zahrát, jsem se přesvědčila u jednoho ze stánků v podhradí. Abych pravdu řekla, vůbec se mi nepovedlo nafouknout měch, natož vydat nějaký líbezný tón. Mým učitelem byl výrobce dud, který přijel až ze Slovenska a spolu s ním i dva přátelé, vynikající dudáci. Tibor Kobliček byl ve Strakonicích už po páté. Jak sám řekl, k dudám se dostal až když mu bylo 35 let, tehdy totiž poznal kamaráda, který dělal píšťaly a odtud už nebylo daleko k dudám. Své první představil na soutěži výrobců hudebních nástrojů v Detve.
"Nejdříve jsem chodil po muzeích a po starých mistrech výrobcích, a od nich jsem odpozoroval, jak dudy vypadají. Takže teď si udělám dudy sám. To znamená, že musím jít někde za sousedkou, která chová kozy. Musím si ji zařezat, takže jsem řezník, potom vyrobím kůži, jsem i soustružník, což je moje původní profese, potom dělám s mosazí, tak jsem klempíř, dělám trochu s cínem, takže jsem slévač. A je třeba být i trochu hudebník. U nás se říká, že kdo chce udělat dudy, že by měl ovládat alespoň pět či šest řemesel.
A jak dlouho trvá výroba těch jedněch dud?
Když na nich chceme vydělat, tak bychom to měli umět do dvou měsíců, ale s tím, že už něco umíme. Protože kdybych to neuměl, tak bych to mohl dělat i rok a ještě nemusí hrát."
Strakonice však nejsou známé jen svojí dudáckou tradicí. Jsou proslulé i výrobou fezů, mají zajímavou historii i pověsti. Ale o tom všem si budeme povídat příště.
