Strany v předvolebním období
Volba prezidenta České republiky zaměstnávala parlamentní strany několik měsíců. Jejich mimořádný zájem o volbu hlavy státu nebyl dán jen tím, že voliteli jsou právě poslanci a senátoři. Právě o tom jsem hovořil s politologem Petrem Justem z Metropolitní univerzity Praha.
Zkuste zhodnotit přístup stran zastoupených v obou parlamentních komorách k volbě prezidenta republiky. Začněme stranou vítěznou v posledních sněmovních i senátních volbách, tedy Občanskou demokratickou stranou. Její kandidát byl jasný - Václav Klaus. Proč ale podle Vás tak jednoznačně trvala na tajné volbě?
"Je to docela překvapivé protože, se objevovaly spekulace, že Jan Švejnar by mohl získat některé hlasy občanských demokratů, k čemuž by právě bylo blíže díky tajné volbě. Pokud by byla volba veřejná, nedokážu si představit, že by byť jeden jediný občanský demokrat nedal svůj hlas Václavu Klausovi. Veřejná volba by tedy byla v zájmu ODS a Václava Klause.
"Jejich situace byla komplikovaná od momentu, kdy Václav Klaus oznámil, že se bude ucházet o druhé funkční období a kdy tím jakoby odstartoval 'předvolební kampaň' a hledání protikandidáta. Už tehdy se ČSSD zmítala v rozporech, koho nominovat, jestli ještě nezkusit zavést přímou volbu prezidenta. Poté, kdy se ukázalo, že volba bude nepřímá, začalo vyjednávání s ostatními stranami. Jednotliví kandidáti byli vytahováni v podstatě jak králíci z klobouku, jak to jeden z nich - Václav Pačes - sám v rozhovoru označil. Ukázalo se, že ČSSD nebyla připravena na hledání prezidentského kandidáta, Klausova protikandidáta. Je to překvapivé, pokud se jedná o jednu ze dvou nejsilnějších politických stran v zemi. U ní bych očekával, že bude mít v databázi několik naprosto vážných, silných kandidátů, kteří budou v každém okamžiku připraveni čelit stávající hlavě státu. To se nestalo a ukazovalo se, že ČSSD vlastně tápe, neví přesně, koho chce, nezná pravděpodobně ani charakteristiku, jak by měl její prezidentský kandidát vypadat, jaké by měl splňovat předpoklady. A to se vlastně projevovalo v průběhu celého období hledání tzv. Antiklause. V průběhu předvolebního období jsme byli svědky toho, že Jan Švejnar se rozhodně nemohl opírat o stoprocentní podporu ze strany sociálních demokratů. Několik z nich dávalo najevo, že Jan Švejnar není typickým sociálnědemokratických kandidátem a že budou mít problém pro něj hlasovat."
"Pozice komunistů na naši politické scéně je komplikovaná obecně a jejich postoj k prezidentské volbě byl letos neméně komplikovaný. Často tvrdili, že ještě nejsou rozhodnutí, ale podle mne se jednalo spíše o takovou trošku strategickou, taktickou hru, že rozhodnuti byli, ale chtěli do poslední chvíle napínat a tím zvyšovat svou cenu v rámci nějakého předvolebního vyjednávání. Deklarovali však, že ani Václav Klaus, ani Jan Švejnar nejsou pro ně ideálními kandidáty."
Mnoho otazníků vyvolávalo předvolební působení lidovců. Neshodli se na vlastním kandidátovi, jednotní snad byli pouze v prosazování veřejného hlasování. Proč zrovna "klidná síla" působila navenek tak neklidně?
"Je to určitě dáno její poměrně slabou pozicí v zastoupení v Poslanecké sněmovna a v Senátu v porovnání třeba se sociálními demokraty. Je to strana, která si byla vědoma toho, že se svým vlastním kandidátem by pravděpodobně neuspěla, proto řešila dilema, zda se připojit k té klausovské variantě, nebo k té antiklausovské variantě. Rozkol ve straně lidové ukázal, jaká ta strana vlastně je. Je to strana, která je uprostřed politického spektra, lavíruje doprava, doleva, lavíruje spolupráci se sociálními demokraty i s občanskými demokraty. S oběma si ostatně vyzkoušela i vládnutí. Ukazuje se, že je to strana, kde je několik názorových proudů a není identifikovatelné, který proud je dlouhodobě převažující. Ta levicovější nebo pravicovější převaha je velice krátkodobá, a to, co platí v současné době, už třeba za rok, po novém obsazení nějakých orgánů, nemusí platit. Tady bych viděl příčinu toho jejich tak trošku tápání a hledání vlastní pozice. Je to vlastní charakteristika té strany, které je k tomu předurčovala."
"Strana zelených si asi také musí být vědoma toho, že s vlastním, čistě 'zeleným' kandidátem by neuspěla, že musela navrhnout někoho, kdo by byl respektovaný. To se jim podařilo v osobě Jana Švejnara. Získali pro něj podporu u sociálních demokratů, u části lidovců a možná i u některých komunistů a nezařazených senátorů. Strana zelených se snažila najít osobu, která nebude ideologicky příliš vyhraněná, což ostatně také vyplývá z jejího zařazení v té pomyslné pravolevé škále. Ani českou Stranu zelených bychom nemohli jednoznačně identifikovat jako stranu pravicovou nebo levicovou. Ani Jan Švejnar není vyhraněně pravicový, byť spíše inklinuje doprava. Proto zelení přišli s kandidátem, který měl šanci oslovit i ostatní. Na druhou stranu v průběhu předvolebního období jakoby zapadlo, že s tímto kandidátem přišla Strana zelených. Nakonec se Jan Švejnar prezentoval spíše jako kandidát sociálních demokratů a ostatních politických stran, většinou sociální demokracie byla uváděna na prvním místě z těch, kteří ho navrhli, což je právě dáno její sílou v našem politickém systému, a že to dokázala takto navenek prezentovat. Ale skutečnost, že s ním přišla Strana zelených jako první, by samozřejmě neměla zapadnout. Situace na politické scéně je však taková, že sociální demokraté dokázali Jana Švejnara prezentoval jako převážně svého kandidáta."
