Studenti, kteří museli odejít z Běloruska, studují na lékařské fakultě Univerzity Karlovy
Kvůli účasti na protestech proti výsledkům prezidentských voleb v Bělorusku mělo mnoho studentů problémy s vedením fakult. Někteří byli ze studia rovnou vyloučeni.
Pavel a Sofija studovali v Bělorusku medicínu. Zúčastnili se demonstrací a nějakou dobu strávili ve vězení, kde se potkali. Jelikož byl Pavel ze studia vyloučen a Sofiji tato možnost hrozila, rozhodli se využít pomoci 2. LF UK, která jim nabídla možnost studia.
V současné době se oba pilně učí česky a začínají studovat. Pavel by se chtěl stát pediatrem, Sofiji zajímá onkologie.
Mohli byste přiblížit důvody, kvůli kterým jste museli Bělorusko opustit? Jak probíhala cesta do České republiky?
Pavel: „Zúčastnil jsem se protestů a 26. října i společné stávky. Byl jsem zadržen, ale nakonec mě propustili. Když jsem přišel na univerzitu, dozvěděl jsem se, že jsem byl mezitím vyloučený. Rektor, prorektoři a přednostové kateder se totiž hodně báli toho, co by se jim mohlo stát, kdyby se někteří jejich studenti zúčastnili protestů. Raději nás vyloučili.
Poté jsem se začal připravovat na přijetí na Univerzitu Karlovu, neboť jsem se dozvěděl, že je ochotná několik studentů přijmout. Za několik měsíců jsem z Běloruska odjel. Skoro žádné problémy mě nepotkaly, ale snadné to nebylo.“
Jak jste se dozvěděl o nabídce Univerzity Karlovy?
Rozhodl jsem se, že si podám žádost, protože jsem už neměl co ztratit. A vyšlo to, protože teď jsem tady, učím se česky a budu studovat.
Pavel: „Na naší univerzitě, tedy již bývalé univerzitě, máme nezávislou studentskou společnost, která se vždy o všech zprávách a nabídkách dozví jako první. Přes ni jsem se dozvěděl, že Univerzita Karlova může přijmout deset studentů, kteří byli ze své univerzity vyloučeni kvůli perzekucím nebo represím. Rozhodl jsem se, že si podám žádost, protože jsem už neměl co ztratit. A vyšlo to, protože teď jsem tady, učím se česky a budu studovat na 2. lékařské fakultě UK. Mám z toho velkou radost.“
Sofija: „Já jsem se od loňského srpna také účastnila protestů. Když byla na podzim všeobecná stávka, byla jsem zadržená a dostala se do vězení. Nebylo to pro mě jednoduché. Když jsem se vrátila na univerzitu, měla jsem hodně problémů s vedením. Zůstávat v Bělorusku nebylo moc bezpečné, protože kdybych dostala druhý trest, byl by už přísnější. Proto jsem se z Běloruska přestěhovala do České republiky."
A o možnosti studia na Univerzitě Karlově jste se dozvěděla stejně jako Pavel?
Sofija: „Ano, byli jsme spolu ve vězení, a tak jsem se dozvěděla, že se díky naší studentské společnosti mohu zúčastnit programu na UK."
Víte o dalších spolužácích, kteří odjeli studovat i do jiných zemí Evropské unie?
Pavel: „Mám spolužáka, se kterým jsem studoval ve stejném ročníku na stejné fakultě. Sice nebyl zadržen policií, ale vyloučili jej, protože se také zúčastnil protestů na univerzitě. Ještě v lednu odjel do Polska. Teď studuje polštinu, také se připravuje na lékařskou fakultu a je už v bezpečí.
Můj profesor se také zúčastnil protestů a podporoval studenty. Dostal výpověď, protože naše univerzita bohužel nepotřebuje chytré profesory.
Sofija: „Pamatuji si na jednu holku, se kterou jsme se potkaly ve vězení. Teď je také v Polsku a příští rok začne studovat na vysoké škole. Studenti jsou i v Litvě, kde pokračují ve studiu v angličtině.
Co se pro vás, nebo pro studenty obecně, po demonstracích změnilo a jakým represím jste čelili ze strany univerzity a policie?
Pavel: „Určitě se změnil vztah s vedením univerzity. Od začátku jsme všichni věděli, že naše univerzita není ideální. Rektor a další chtěli vždy všechno kontrolovat a nechtěli, aby studenti měli vlastní názor. Když začaly protesty, tak se báli, že budou mít hodně problémů a kontrolovali úplně všechno. Chystali se udělit represe skoro každému studentovi.“
Po protestech jsme cítili, jak moc jsme jednotní. Pochopili jsme však, že ze strany univerzity žádnou podporu očekávat nemůžeme. Jen trest, vyloučení nebo výhrůžky.
Sofija: „Po účasti na protestech jsme cítili, jak moc jsme jednotní. Upřímně řečeno, myslím, že k hlavnímu protestnímu hnutí došlo díky studentským aktivitám. Bylo to super, protože jsme věděli, že jsme v tom všichni spolu, a že podporujeme jeden druhého. Pochopili jsme však, že ze strany univerzity žádnou podporu očekávat nemůžeme. Jen trest, vyloučení nebo výhrůžky. Já jsem dostala dvě taková upozornění, což znamenalo, že jsem mohla být každou chvíli vyloučena. Stačilo, abych udělala něco špatného.
Ze strany policie docházelo k pohrůžkám, násilí a nespravedlnostem. Když jsem například letěla do České republiky, měla jsem problém na letištní kontrole. Předvolali mě k výslechu a ptali se, proč letím do Čech a kde budu studovat. Měla jsem velký strach, že mě nepustí do letadla. Nevím jak, ale všechno bylo nakonec v pořádku a měla jsem štěstí, že jsem se do letadla dostala.“
Měli jste někdy problém s češtinou, například, že by vám někdo nerozuměl? Nebo jste zažili situaci, kdy jste naopak vůbec nerozuměli vy?
Pavel: „Zdá se mi, že takové vtipné situace zažíváme pořád, hlavně v práci. Pracujeme totiž v nemocnicích, a když s Čechy mluvíme, často nerozumí tomu, co říkáme. Jedna Češka se mě po dvou měsících práce zeptala, jestli vůbec mluvím česky. Ale přišlo mi to vtipné.“
Sofija: „Byla jsem v práci a zrovna na naše oddělení přišla nová paní. Pracuji na infekčním. Neměla vůbec žádné oblečení a sestřička mi řekla, ať jí dám andělku. Já vůbec nevěděla, co andělka je. Když jsem pochopila, že to je košile, myslela jsem, že ta paní je strašně infekční, a že já tu košili dostala jako oblek pro mediky. Šla jsem za tou paní a ta mi říkala: „Ale ta andělka je košile pro pacienta, ne pro tebe.“
V červnu navštívila Českou republiku vůdkyně běloruské opozice Svjatlana Cichanouská. Setkala se i s rektorem Univerzity Karlovy Tomášem Zimou. Vy jste na setkání byli také?
Pavel: „Určitě, byli jsme tam. Na setkání jsme šli jako zástupci běloruských studentů v Česku. Připravili jsme si několik otázek pro pana rektora i paní Cichanouskou. Měli jsme opravdu velkou radost, že jsme mohli soukromě mluvit s naší prezidentkou. To, že jsme měli možnost si s ní popovídat, že stála metr od nás, pro mě bylo velkým překvapením. Mluvila o tom, jaké aktuální problémy řeší, cítili jsme od ní podporu. Dala nám hodně užitečných informací včetně toho, co se aktuálně v Bělorusku děje. Samozřejmě čteme zprávy na internetu, ale paní Cichanouská o některých věcech ví určitě víc.“
Sofija: „Pro mě bylo také velkým překvapením, že jsem s ní mohla mluvit, že stála vedle mě. Až jsem z toho překvapení trochu plakala. Znamenalo to pro mne velkou podporu, myslela jsem, že mám depresi, ale když jsem ji viděla, bylo mi hned líp.“
Plánujete po studiu zůstat v České republice, nebo byste se chtěli spíše vrátit do Běloruska, pokud se tamní situace změní?
Lékaři čelí spoustě represím. Dostávají výpovědi a tresty. Jsou nuceni odjíždět a nemohou pomáhat lidem, které před tím léčili.
Pavel: „Já bych se určitě chtěl vrátit jako lékař. Než odjedu zpátky, chtěl bych zde získat nějaké zkušenosti, abych byl skvělým lékařem. Ze zpráv vím, že je v Bělorusku hrozně málo lékařů. Všichni doktoři totiž odjíždí, protože skoro všichni mají jako chytří lidé svůj vlastní názor na to, co se děje, a to se nelíbí vládě. Lékaři čelí spoustě represím. Dostávají výpovědi a tresty. Jsou nuceni odjíždět a nemohou pomáhat lidem, které před tím léčili.
Například v jedné nemocnici, kde léči děti se zdravotními problémy s krví nebo nádory, je strašně málo lékařů, přestože nemocnice opravdu potřebuje chytré doktory. Daný obor je totiž velmi složitý. Vláda ale i nadále dává výpovědi všem lékařům, kteří s ní nesouhlasí.“
Sofija: „Já myslím, že když mi někdo něco dává, tak mu to musím nějak oplatit. Česká republika mi pomáhá být v bezpečí. Je zdvořilé za to nějak poděkovat. Chtěla bych nějakou dobu pracovat v Česku. Je to jeden ze způsobů, který vnímám jako poděkování za to, že mi Česká republika dala bezpečí a šanci pokračovat ve studiu.“
