Studium češtiny by mělo Francouze bavit, říká Lenka Froulíková
Češtinu ve Francii učila Lenka Froulíková téměř tři desítky let. Česky tak díky ní rozumí až tisíce Francouzů. Kromě toho na univerzitě v Nancy pořádala Týdny české kultury, na které se sjížděli zájemci z celé Francie. To vše nyní zastavila pandemie covidu.
Život mezi Prahou a Paříží, Nimes, Grenoblem nebo Nantes. I tak by se dal popsat život Lenky Froulíkové v posledních třiceti letech. Původně profesorka francouzštiny na jednom z pražských gymnázií začala učit češtinu ve Francii na počátku 90. let minulého století:
„Do Francie jsem poprvé odjela v roce 1993. Tehdy jsem působila na Gymnáziu Jana Nerudy na Malé Straně, kde v roce 1990 vznikla francouzská sekce a začalo se tam vyučovat ve francouzštině. A když jsem začala působit na francouzském gymnáziu u nás, chtěla jsem vidět, jak vypadá pravé francouzské gymnázium, kterému se říká lyceum. Přihlásila jsem se do konkurzu na českou sekci gymnázia v Nimes, protože tam vždycky s českými studentkami odjížděla česká profesorka, která tam byla jako pedagožka a jako doprovod českých studentek. A také jsem tam začala učit češtinu jako cizí jazyk,“ říká Lenka Froulíková.
Brzy také poznávala rozdíly mezi českým gymnáziem a francouzským lyceem. Studium na lyceu je tradičně náročné, přesto podle ní mají čeští gymnazisté širší vědomostní základ než Francouzi. Daleko více se také učí cizí jazyky. A pro vysokoškoláky to platí dvojnásob. Na lyceu v Nimes učila Lenka Froulíková tři roky:
„V roce 1997 jsem začala působit na Stendhalově univerzitě v Grenoblu. Tam byla situace pro mne velice příznivá, protože v Grenoblu byla jedna z prvních univerzit, která přijímala ke studiu cizince. Čeština tam už měla i určitou tradici, začala se tam učit už v roce 1946. A měla jsem tam vynikajícího kolegu, bohemistu profesora Claude Kastlera.“ Prof. Kastler je mimo jiné autorem učebnice české gramatiky. Zajímavé je, že česky se naučil jako dítě od své chůvy.
Učení má být zábavné a radostné
I Lenka Froulíková ve Francii napsala učebnici češtiny, která se jmenuje Zahrada českého jazyka – čtyři roční období. Od samého začátku svého působení ve Francii se snažila, aby výuka češtiny pro tamní studenty byla zábavná.
„Já jsem vždycky považovala vědění za něco radostného a veselého, tak jsem si řekla, že mám-li udržet svoje studenty při výuce českého jazyka, protože čeština je pro ně opravdu složitá, tak získávání vědomostí musí být pro ně radostné. Myslím si, že se mi to do jisté míry dařilo, protože jsem se vždycky snažila, aby hodiny, které jsem si velice pečlivě připravovala, byly příjemné pro mne, bavily mne, ale musí být především přínosné pro studenty. Musí je bavit a oni musejí mít pocit, že si z každé hodiny něco užitečného odnesli. Tak jsem se snažila u studentů vždycky najít něco, co by byla jejich parketa, a i v češtině najít oblast, ve které by mohli uspět.“
Podařilo se spojit výuku češtiny s poznáváním české historie a kultury
Je třeba dodat, že čeština pro studenty ve Francii nikdy nebyla jejich hlavní studijní obor. Někteří studovali i další slovanské jazyky, zejména ruštinu nebo polštinu. Byli mezi nimi však i budoucí historici, psychologové, sociologové nebo muzikologové. Přesto několik bývalých studentů Lenky Froulíkové dnes působí jako bohemisté a překládají českou literaturu do francouzštiny. Z univerzity v Grenoblu přešla Lenka Froulíková v roce 2001na Lotrinskou univerzitu v Nancy, kde studijní obor češtiny na tamní slavistice dokonce sama založila. A kromě výuky českého jazyka tu vedla i hodně navštěvované kurzy českých reálií:
„Na Lotrinské univerzitě v Nancy jsem ještě učila volitelný předmět, kde se prolínala česká historie, literatura a české reálie. A protože se tam samozřejmě také často používala čeština, přitom to bylo i pro studenty, kteří nepoužívali češtinu, bylo možné doplnit hodiny čistého jazyka hodinami kultury. A to bylo velmi důležité, protože mnoho studentů si to pak spojovalo. Ti, kteří studovali češtinu, se začali zajímat o českou kulturu, a ti, kteří se zajímali o českou kulturu, si potom třeba zapsali češtinu jako jazyk. Tento kurz byl tříletý, maximálně čtyřletý. Já jsem se ale snažila, aby od druhého ročníku studenti pokud možno jezdili do Česka na letní školy slovanských jazyků. Věděla jsem, že s tím malým počtem hodin na univerzitě se toho nemůžou tolik naučit, takže si své znalosti mohli doplnit intenzívním kurzem v českých zemích.“
Své studenty češtiny Lenka Froulíková nikdy nepočítala, odhadem jich však mohlo být i několik málo tisíc. Kromě samotné výuky češtiny na univerzitě totiž vedla i kurzy v Evropském středisku univerzitních studií v Nantes. Tam přednášela středoevropskou historii a kulturu a i v jediném kurzu bylo třeba 150 posluchačů.
Znalost češtiny se později studentům vyplatila
Její studenti později nacházeli uplatnění v různých nadnárodních společnostech, v úřadech, jako pedagogové na školách, ale i jako zaměstnanci firem, kde jim studium češtiny doslova otvíralo dveře.
„Někteří mí studenti se potom uplatnili ve francouzských sekcích gymnázií v České republice. Jedna má studentka z Nimes pak pracovala jako profesorka francouzštiny na Gymnáziu Jana Nerudy. Benjamin pracuje dodnes na Slovanském gymnáziu v Olomouci. Mimochodem je také překladatel, překládá české autory do francouzštiny. Stanislas Markiewicz pracuje na nejlepším gymnáziu v Nancy, stal se také překladatelem. Organizuje divadelní dílnu a vybírá do ní i české autory. A abychom nezůstali jen v té humanitní oblasti, v Grenoblu jsem měla už staršího studenta, který v době, kdy se přihlásil ke studiu, už pracoval. Měl soukromý podnik na výrobu elektropřístrojů a spolupracoval s nějakou českou firmou. A říkal mi, že od doby, kdy píše dopisy česky, jde všechno mnohem lépe.“
V Nancy probíhaly i populární Týdny české kultury
Od svého příchodu na Lotrinskou univerzitu začala Lenka Froulíková v Nancy spolupořádat i Týdny středoevropské kultury. Zprvu se do nich zapojovali Poláci, Chorvaté a dokonce i Maďaři, později však „odpadávali“ a každoroční akce se zredukovala na Týdny české kultury. Ty ale tradičně patřily k nejnavštěvovanějším kulturním událostem na Lotrinské univerzitě.
„Skutečně jsem je pořádala každý rok a staly se velmi populárními. Byly vždy na jaře, takže už se vědělo - a nejen v Lotrinsku, ale později i v celé Francii a pak jezdili i návštěvníci z Lucemburska a z Belgie – že vždycky na jaře budou na Lotrinské univerzitě Týdny české kultury. A že jsou otevřené všem a není potřeba nic platit. Dělala jsem jim velkou propagaci, vylepovaly se plakáty, navštěvovala jsem místní noviny, byla jsem zvána také do místní televize a rozhlasu. Takže se Týdny staly něčím velmi typickým, a protože to bylo náročné a někdy i vyčerpávající, tak i kdybych já sama chtěla přestat, už to dost dobře nešlo. Mí studenti se mne ptali: „A kdy budou letos Týdny české kultury? A co na nich bude? A jakým způsobem se jich budeme účastnit my?“ Musím totiž říct, že od začátku jsem do toho své studenty zapojovala. Dělali jsme třeba divadelní dílny, inscenovali jsme divadelní hry, zvala jsem tam české výtvarníky, součástí Týdnů bylo promítání českých filmů a samozřejmě také přednášky.
Zatím poslední Týdny české kultury se podařilo uspořádat na jaře roku 2020, letos však – poprvé po letech – se tato akce neuskuteční. Zabránila tomu pandemie covidu, kvůli které je i na Lotrinské univerzitě pouze distanční výuka. Sama Lenka Froulíková loni na podzim doslova uvízla v Praze a jen doufá, že se do Francie dostane už na jaře. Čeká ji totiž příprava další velké kulturní události – pro České centrum v Paříži chystá výstavu Joži Uprky. V příštím roce to bude právě 120 let, co tohoto malíře na Slovácku navštívil slavný francouzský sochař Auguste Rodin. Tak snad tuto mimořádnou akci koronavirus už nezhatí…
