Svědectví účastníka prlovské tragédie
Ploština, Prlov, Juříčkův mlýn v Leskovci, Vařákovy paseky...všechna tato místa spojuje stejný osud. Na sklonku druhé světové války se staly terčem útoku nacistů. Vraždění ve vesnici Prlov zažil Jaroslav Juráň, vzpomíná na ně v rozhovoru pro Historické obzory.
"Je mně 79 let. Bydlel jsem a dosud bydlím v této obci, v Prlově. Jsem asi posledním žijícím přímým účastníkem a pamětníkem tady těchto událostí," začíná Jaroslav Juráň své vyprávění o masakru, který se odehrál před 63 lety. Vesnice Prlov dnes leží ve Zlínském kraji. Za druhé světové války operovalo na jihovýchodní Moravě několik partyzánských skupin.
"Konkrétně v naší obci a blízkém okolí působila partyzánská brigáda Jana Žižky. Obyvatelé obce a okolí s partyzány spolupracovali. To nezůstalo utajeno Němcům a podnikli razii proti této obci. Stejně jako proti Ploštině a jiným místům, kde se odehrály podobné masakry. Tuto akci proti partyzánům provedla jednotka s krycím názvem Einheit Josef. Velitelem jednotky byl Pawlofski, který pocházel z Horního Benešova. Jeho zástupcem byl inženýr Werner Tutter, který pocházel z Prahy a další byl Helmut Wieneketten. Tito velitelé byli známí, ale bohužel za zločiny, které spáchali, se jim nedostalo potrestání."
Jaroslav Juráň vstal 23. dubna 1945 jako obvykle brzy ráno, aby vyrazil do blízké vesnice, kam chodil do učení. Sousedi mu ale řekli, ať se rychle vrátí domů, že je obec obklíčena německými vojáky. Obyvatelé Prlova doufali, že jde jen o běžnou kontrolu, ale brzy se ukázalo, že půjde o víc.
"Za chvíli už fašisté všechny muže od 15 let vyháněli z domu a řadili nás do skupin. Naši skupinu v počtu asi 15 občanů vedli do horní části vesnice, kde nám poručili lehnout si obličejem k zemi a natáhnout ruce před sebe. Před námi ležel voják a mířil na nás lehkým kulometem. Z boku přistoupili dva vojáci, poručili vždycky jednomu z nás, abychom vstali. Pak u nás provedli osobní prohlídku. Cennější věci jako třeba hodinky si vojáci nechávali a ostatní házeli na zem s poznámkou, že to už potřebovat nebudeme."
Někteří z vojáků, vzpomíná Jaroslav Juráň, mluvili slovensky. Skupina byla totiž složena i z příslušníků Hlinkovy gardy.
"Pak celou skupinu dovedli do místního pohostinství, kde nás třídili za pomoci místního obchodníka, který nás všechny dobře znal. Měli už vybraná jména jako Ondráškovi, Žákovi, Rúskovi, Turínovi, Hetovi, Juráňovi a další. Občany těchto jmen stavěli podél místnosti čelem ke zdi. Pak poručili vždy jedné řadě se otočit. Proti nám stáli dva vojáci se samopaly a mezi sebou měli vojáka oblečeného v německé uniformě ale beze zbraně. Většina z nás v něm poznala "partyzána" Oškeru ze Všeminy, který býval často v Prlově, protože dělal spojku mezi zlínskou skupinou a skupinou, která operovala v našem regionu. Trojice vojáků šla podél řady a zrádce Oškera, který nás některé znal, ukazoval na jednotlivé občany a když přišel k nám, tak zrozpačitěl, protože si nebyl jistý, který jsme který. Nakonec ukázal na bratra se slovy: ten byl se mnou. Oni totiž spolu dostali úkol přenést vysílačku ze Zádveřic, nedaleké vesnice. Znali tam terén a bratr rád jezdil na lyžích a ten úkol, že převezli tu vysílačku, provedli a on to naň ho tenkrát prásknul. Na koho tento Oškera ukázal, toho okamžitě odvedli do vedlejší místnosti."
Tam byli lidé označení Oškerou důstojníky brutálně vyslýcháni. Mezi vybranými byl také starší bratr Jaroslava Juráně Antonín. Antonín Juráň před válkou pracoval jako stolař u Bati. Za války byl nuceně nasazen v Německu, odkud uprchl a vrátil se domů.
"Nás, na které neukázal, shromáždili na silnici a vedli nás do vedlejší vesnice Pozděchova. Oznámili nám, že jestli se někdo pokusí utéci, tak bude deset rukojmí zastřeleno. Tím nás neustále vyhrožovali. Dovedli nás až na hřbitov v Pozděchově, který byl oplocen a tam nás hlídali. Nakonec nás shromáždili v budově školy a tam nás střežili. Oknem školy bylo vidět na silnici a my jsme z tohoto okna viděli, jak vedli dobytek z naší vesnice. Když jsme s otcem poznali i naše dvě kravičky, bylo nám jasné, že se děje něco podobného, jak se dělo na Ploštině. Vojáci, kteří nás hlídali občas někomu dovolili pak vyjít i na záchod. Protože už nebyli tak ostražití, rozhodli jsme se s bratrem Janem, že se pokusíme utéci. Pokus se nám podařil. My jsme utíkali přes pole, co jsme měli síly. Táhlo nás to dom, zjistit, co se vlastně stalo s naší matkou a bratrem. Viděli jsme, že z vesnice už vojáci odchází. Oklikami přes pole jsme se dostali až k našemu domku, který byl zcela vypálen. Nad ním stála naša matka. Snažili jsme se od ní dozvědět, co se stalo s bratrem, ona však nevěděla nic."
Antonín Juráň byl jednou ze třiadvaceti obětí prlovské tragédie, které nacisté upálili, zastřelili nebo oběsili.
"Mezi nimi bylo šest žen a matek od malých děcek a zůstalo sedm sirotků. Bylo vypáleno osm hospodářských usedlostí a obec ještě nakonec musela sesbírat patnáct metráků ovsa a starosta je musel dovézt na příští den do Vizovic, aby měli krmení pro dobytek, který tady vzali."
Jak už bylo řečeno, viníci nebyli potrestáni. Jeden z velitelů akce Kurt Werner Tutter se po válce stal špionem ve službách československé Státní bezpečnost a žil pod její ochranou. Zemřel v 80. letech v Bavorsku prý jako vážený občan. Špatně skončil jen Alois Oškera.
"Milý Oškera, který u nás několikrát přespal a takto se zlomil....Tento člověk neustál ten psychický nátlak. Němci ho při nějaké akci chytli a vzali jeho rodiče. Přitlačili ho, že když bude s nimi spolupracovat, tak že ho pustí. On v domnění, že se zachrání, tak to všechno prozradil. Ale Němci mu stejně dali odplatu. Když museli ustoupit, tak jeho rodiče i bratra i samotného Oškeru zastřelili a zakopali v parku v zámku ve Vizovicích, kde byl pak v květnu po válce nalezen. Spolu s nimi tam byl zastřelen a zakopán Jiří Turín, občan z Prlova. Já jsem tam byl koncem května identifikovat tohoto Turína, tak velmi dobře vím a mám v paměti, kdo tam tenkrát byl."
Po událostech, které valašské osady na samém konci války postihly, se do některých z nich už život nikdy nevrátil a připomínají je už jen pomníky a pamětní síně.
Poznámka: Výpověď pana Jaroslava Juráně byla záměrně ponechána bez pravopisných úprav s prvky místního nářečí.
