Terapie pro české zdravotnictví?
Neutěšený stav českého zdravotnictví si žádá řešení, které by bylo trvalejšího rázu a uspokojilo pokud možno všechny - pacienty, zdravotníky i stát. Dosavadní koncepce se ale příliš neujaly. Zdrojem inspirace by mohl být pohled odborníků, kteří zdravotnické prostředí znají nejen v Česku, ale i v zahraničí. Jedním z nich je Martin Jan Stránský, Čechoameričan, který má svou lékařskou praxi v Praze i v New Yorku. Doktor Stránský mimo jiné zdůrazňuje roli profesní komory a soudí, že by to měl být pacient, nikoli lékař či zdravotnické zařízení, kdo uzavírá smlouvu se zdravotní pojišťovnou. Hovořili jsme spolu o dalších podrobnostech.
Jste proti tomu, aby ve fázi, kdy pojišťovny uzavírají smlouvy s lékaři, právě ony volily, s kým ji podepíší a s kým ne?
"Přesně to je úplný nesmysl, poněvadž v případě, že stát má být garantem péče, tak to má být právě on, kdo se stará o to, co to přesně znamená být garantem péče, v jakém objemu a rozsahu. Na druhé straně to mají být právě lékaři, kdo se stará o kvalitu, a mají to být pacienti - voliči, kteří jsou uprostřed a mají o tom rozhodovat. Nikoliv byrokraté v pojišťovně, kteří to dělají více méně arbitrárním a politickým způsobem, bez ohledu na kvalitu, bez ohledu na jakýkoliv systémový způsob myšlení. To je alfou a omegou těch rozporů. Upřímně řečeno se strašně divím, že to doposud nikoho nenapadlo."
Pojďme na chvíli k České lékařské komoře. Vy navrhujete, aby to byli lékaři, kteří určí rozsah péče, kategorizaci nemocnic, atd. Nemůže se do toho příliš promítnout jejich osobní, profesní zájem?
"Musí se do toho promítnout jejich osobní a profesní zájem. Tady právě lékaři mají být těmi, kteří řeknou: 'Takto by to mělo být optimální pro nás i pro naše pacienty.' Tento 'jídelní lístek' mají předat státu, a stát má říct: 'Dobře, toto si můžeme dovolit pro každého, toto nikoliv, za toto se bude platit a tady se mohou pojišťovny více méně rozhodnout, zda to chtějí připojistit přes ně nebo ne.'"
"Neplní, jednoduše řečeno."
Položím ještě otázku, která je možná trochu paličská, a nevím, nakolik budete ochoten na ní odpovědět. Hodně se mluví o tom, že lékaři jsou napojeni na nejrůznější farmaceutické firmy a koncerny a nejednají tak zcela v zájmu pacientů, jako spíše v zájmu vlastních kontaktů a lobby.
"To je pravda nejen tady, ale dá se říci, že v každé zemi. Koneckonců je ale důležité upozornit, že v případě schválení návrhu, o kterém jsem hovořil, by více méně rozhodoval stát. Ten by také kontroloval ekonomické výdaje. Pak by tedy dříve nebo později přišel na to, že v určité oblasti nebo praxi se vypisují recepty na příliš drahé léky. Prostě tam, kde stát určí jim hrazenou péči, tam bude mít paralelně kontrolní mechanismy, tam mají být revizoři, kteří to budou kontrolovat, a tam se na to okamžitě přijde. Lékař se tedy může dohodnout s farmaceutickou firmou, že bude předepisovat velice drahý lék, ale stát ten lék nebude hradit, tudíž pacient se bude muset buď připojistit, nebo o ten lék přijde. Potažmo ten lékař přestane zmíněný lék předepisovat. To je další důkaz, že je tento systém velice efektivní, protože omezí prostor pro korupci. A to se týká nejen léků, ale i zdravotnické techniky, její instalace, využívání, zneužívání, atd."
"Já si myslím, že pacient ty informace, asi jako v každé jiné zemi, dostává teprve po návštěvě lékaře. V současné situaci ani lékař přesně neví, co má tomu pacientovi říct. Ke mně chodí pacienti, a já se jim snažím vysvětlit, že jejich recept může být hrazen teď, ale nemusí tomu tak být příště, a že vůbec nevím, jaké jsou alternativy. V tom je právě velký zmatek. Na druhé straně se pacienti velice rychle dovedou přes lékaře informovat, jakmile on sám ví, jaké jsou možnosti. Myslím si, že my, Češi, dovedeme velice dobře pro sebe rozhodovat, co je pro nás lepší. Jakmile tedy pacient dostane alternativu, sám se o ní bude zajímat, soudí doktor Martin Jan Stránský.
