Terezínská iniciativa

Jak jsme vás už informovali, minulý týden proběhl v pražském Národním domě sněm členů Terezínské iniciativy - bývalých židovských vězňů tábora Terezín ale i některých dalších koncentračních táborů. K osudům některých z nich se ještě vrátíme v následující rubrice, kterou připravila Eva Petržílková:

Terezínská iniciativa

Terezín

Rovných stošedesát let poté, kdy se nedaleko soutoku Labe a Ohře začalo rýsovat rozsáhlé opevnění a současně s ním i vyrůstat nové město Terezín, přijeli si v roce 1940 prohlédnout místo tři muži: šéf pražského gestapa Geschke, velitel pankrácké věznice Soppa a Heinrich Jöckel - ten měl nové služební zařazení teprve před sebou. Prošli Malou pevností a byli nadmíru spokojeni, nic lepšího si přát nemohli. S definitvní platností bylo rozhodnuto - novodobá tragedie mohla začít:

Z města po vystěhování původních obyvatel vzniklo ghetto pro tzv. nepohodlné židovské obyvatelstvo z tehdejšího protektorátu. Do blízké Malé pevnosti začaly začaly v listopadu 1941 přijíždět první transporty vězňů - především Židů....

"Když jsme přišli do Terezína, tak jsem byl v dětským domově - tam, kde dneska je Muzeum ghetta, to byla škola. Podmínky tam byly prakticky takový, že se tam učilo načerno. Dostávali jsme takou jednotnou stravu. To byl tuřín, brambory, pokud možno shnilý. Potom jsme dostávali příděly každý týden: čtvrtku plechovky paštiky, lžíci cukru a lžíci marmelády. Chleba tam vždycky nechali dýl, aby byl pěkně plesnivej, abysme ho tolik nesnědli."

... vzpomíná Jiří Šik. Jako devítiletý přijel s matkou do Terezína už v roce 1942. Jen o vlásek unikl dvěma transportům do Osvětimi.

Děti z protektorátu v koncentračním táboře

Za celou dobu existence terezínského tábora - do 8. května 1945, kdy byl osvobozen Rudou armádou, sem bylo deportováno více než 139 tisíc dětí z protektorátu i dalších zemí. Z 15ti tisíc bývalých československých občánků se osvobození dočkalo jen dvaadevadesát.

Jedním z nich byla i Judita Singrová. S bratrem do Terezína přišla jako patnáctiletá. Strávila zde 2 a půl roku...

"Byli jsme na pokoji po třiceti. Každý pokoj měl svoji "betreuerku", což byla ta opatrovnice. Chleba jsme fasovali na tři dny, takovej kousíček, já nevím kolik deka to už bylo. No a k tomu jsme si sedli, jak jsme ho vyfasovali a snědli jsme ho ze samýho konce. A pak jsme už neměli... A bylo to tam zorganizovaný tak, že děti měly lepší příděly než dospělí a staří - vyloženě na jejich úkor, protože to bylo dost tragický tam být starou osobou. Ale nikdy jsme neslyšeli slovem, že to je na náš úkor. To nikdy ne. To bylo jako samozřejmý, že děti se mají o něco líp."

Terezín byl často jen přestupní stanicí do dalších ještě horších tzv. vyhlazovacích táborů. Dagmar Lieblová prošla během tří let čtyřmi. Do nejobávanější Osvětimi byla z celou rodinou deportována po ročním pobytu v Terezíně...

Transport

"My jsme tam měli řadu příbuzných a známých. Nejhorší to bylo 8.března, když celý zbytek zážijového transportu přišel do plynu - kromě dvojčat a lidí, kteří byli zrovna v té době na marodce. Byly takové zprávy, samozřejmě nikoliv oficiální, že i my máme takou půlroční karanténní lhůtu. Nakonec, když ten náš půlrok uplynul, mezitím přijeli další transporty z Terezína, tak přišlo takové nařízení, že práceschopní mají odjet na práci. Práceschopní byli tenkrát muži od šestnácti do padesáti a ženy od šestnácti do čtyřiceti. Moji rodiče byli oba starší, my jsme byly se setrou mladší. Ale potom, když se mělo jít k selekci a vedoucí bloku četla čísla těch, kdo mají jít k selekci, tak četla moje číslo taky. Na mou námitku, že mě ještě není šestnáct řekla: Tady na tom papíře stojí, že jsi se narodila v roce 1925, takže ti je devatenáct. A byla sem vybraná mezi ty práceschopné a to je také ten důvod, že jsem dnes tady. My jsme skutečně pak odjeli z Osvětimi pryč. Byli jsme v Hamburku. Tam jsme dost těžce pracovali, ale byli jsme šťastní, že jsme z Osvětimi pryč. Samozřejmě jsme velice dobře věděli, že ti, co tam zůstali, že se s nimi už nesetkáme. Já jsem vlastně až po letech dozvěděla, že zbytek toho rodinného tábora, stejně jako zbytek cikánského tábora, byl potom zlikvidován 11. a 12.července 44, tedy krátce nato, co my jsme odjeli. Takže tam skončili moji rodiče i moje sestra."

V březnu 1944 zahynuli v Osvětimi také matka a bratr Heleny Fischlové. I ona po roce v Terezíně a několika měsících v Osvětimi unikla smrti v plynové komoře tím, že byla v roce 1944 přeřazena na práci do jiného tábora....

Terezínský hřbitov

"Kristanstadt byl v dnešním Polsku. Tam byly podzemní muniční továrny Hermann Göring Werke a do těch jsme chodili. Měli jsme na sobě dřeváky, protože nás kontrolovali, protože jsme plnili ruční granáty třaskavinama. Za tu dobu, co jsem tam byla, asi dvakrát něco vylítlo do vzduchu. Když se blížila fronta, což bylo v prvních únorových dnech 45, tak jsme vyšli na tzv. pocod smrti. Pochod smrti: Kdo nemohl dál a byl zesláblej, tak dostal kulku. A ten první týden nás vedli jako doprovod esesáci. A protže už se schylovalo ke konci války, tak je odvolali a vedla nás tzv. Heimwehr - čili domobrana. Od těch jsme oťukávali, kudy půjdem, jak půjdem. Od začátku jsme ještě se dvěma spoluvězenkyněma - češkama - byly totiž dohodnutý, že jakmile to půjde, že jak to bude trošku možný, že utečeme."

Útěk se nakonec souhrou náhod při přechodu na české území, díky pomoci zdejších obyvatel, podařil.

Ti, kteří nelidské podmínky v lágrech i pochod smrti přežili, většinou neradi na těžké roky vzpomínají. Říká po letech pan Arnošt Lederer...

"Transporty z Třebíše šly 19. a 21.května 1942. Byl jsem zařazen do druhého a v Terezíně jsem byl pak ještě s jinými poslán do koncentračního tábora, kde se stavělo bárákové město pro říšskej pracovní úřad. Strava: 20 deka chleba denně, vodová polívka. Stalo se taky kolikrát, že jsme nedostali tři dni nic k jídlu. Někteří, kteří to nevydrželi, tak sbírali bukvice, měli pochopitelně střevní potíže. Potom jsme byli přesunuti do různejch táborů. Nejhorší byl pak pochod zpátky - ten pochoďák smrti. Kdo se pro něco ohnul, tak byl zastřelenej. Mě už to bylo všechno jedno, a tam, jak utíkali německý civilisti, byly vyvrhnutý vnitřnosti z prasete. Tak mě to bylo už jedno, ohnul jsem se a ty střeva jsem si dal pod blúzu. To jsem žvýkal a to mi zachránilo život."

Terezín

Tragické příběhy lidí, kteří prošli za 2.světové války koncentračními tábory jsou mnohdy pro dnešní generace těžko uvěřitelné. Deportačními transporty do Terezína a dalších "koncentráků" bylo z protektorátního území dopraveno 73 500 židovských vězňů. Z nich tam zahynulo 6 152. V Osvětimi byly od června 1940 do 27. ledna 1945 zavražděny 4 miliony lidí - z toho 150 tisíc pocházelo z Čech a Slovenska.