Toulky po regionech

0:00
/
0:00

Dnes začínáme pořad, ve kterém se budeme toulat po regionech České republiky a navštěvovat při tom různé akce, památky, výstavy i obyvatele. Do všech koutů republiky vás společně s rozhlasovavými zpravodaji pozveme pravidelně každý měsíc. Dnes se vydáme za hudebníky na mysliveckých honech, navštívíme vykopávky i muzeum nazvané Hliníkárium. Dozvíte se, že možná v Jihlavě vznikne orloj a navštívíme ostravskou nemocnici, která se jako první připojila k projektu Celé Česko čte dětem.

Listopad je měsícem, kdy začíná myslivcům lovecká sezóna. A tak mohou návštěvníci lesů v těchto dnech slyšet tradiční myslivecké halali, střelbu a štěkot psů.

"Vážení přátelé, dovolte mi, abych vás přivítal na dnešní společné akci v honitbě Klín. Střílet se bude jelení zvěř, laň kolouch a škodná povolená zákonem. Chtěl bych vás požádat hlavně o dodržování bezpečnosti při střelbě. Přeji lovu zdar! - Zdar!"

Myslivci mají i své znělky, které se liší podle toho, jakou zvěř právě ulovili. Na hon se za muzikanty vypravila Andrea Švubová.

"To byla jedna ze znělek, jedna fanfárka a toto byl konkrétní úlovek - škodná."

Pane Procházko, v jakém okamžiku se fanfára myslivcům hraje?

"Když se uloví škodná a stojíme už u toho úlovku, tak se zahraje tato fanfára."

Co ta fanfára signalizuje pana Kohoutku?

"Má více funkcí. Jednak je to takové dodržování tradice, jednak je to vzdání holdu té zvěři a jednak je to také pro lovce jakási pocta."

Oba působíte v triu Lesních trubačů, vaši kolegyni Renatu Jeřábkovou si vyzpovídám za chvíli. Jaký vy máte vztah k myslivosti?

"My jsme ryzí amatéři a vztah k myslivosti máme takový, že se nám líbí převážně lovecká hudba, která je pevně svázaná s myslivostí. Sami nelovíme, jsme muzikanti. Dříve jsme hráli v dechovém orchestru na klasické lesní rohy. Shodnou okolností a náhod jsme se dostali k lovecké hudbě.

U mě je to podobné jako u kolegy. Já jsem klasický muzikant, kterému flinta do ruky nepatří, ale mám rád, když to má nějakou formu, když to není jen pusté střílení a chození po lese. Jednak ta lovecká hudba má něco do sebe, je to pěkná hudba a jednak to lesní hraní je úplně jiné, než jak jsme ho znali před tím."

"To byl muflon, další z úlovků."

Hony zpravidla trvají celý den, jak se vám hraje v takovémto počasí, kdy je zima a máte určitě zkřehlé prsty?

"Není to nic příjemného, ale jelikož u honů nestojíme jenom na místě, pohybujeme se také s lovci, tak se to dá snést."

Paní Jeřábková, vidím, že máte rukavice. Berete si je pravidelně?

"Velice pravidelně. Mám je v každém kabátě a v každé bundě nachystané. - Když je nám opravdu obrovská zima, tak zatroubíme to, co vám za chvíli předvedeme a to je přestávka, kdy se přestane s lovem a muzikanti, na rozdíl od myslivců, si mohou dát frťana."

Bývá zvykem, že u lesních trubačů figurují ženy? Co vy a myslivost?

"Tak já mám k myslivosti vztah už od malička, protože můj otec byl myslivec, byl i hospodářem v mysliveckém sdružení. Pamatuji si už jako dítě, že chodil s flintou po lese a někdy mě brával taky sebou. Mě se to moc líbilo, ale myslivec nejsem a nestřílím, ale tu atmosféru, les a vše kolem mám ráda."

Před chvílí jste mluvili o tradicích a zvycích spojených s hraním trubačů při lovech. Víte, kdy ta tradice vznikla?

"Tak na konci 17. století nechal hrabě Špork vyučit dva myslivce ve Francii, protože tam poprvé se s tím setkal a velice se mu líbily hony, kde se hrálo. Na konci 17. století už přišli dva jeho služebníci k nám a ti potom učili své další kolegy, pak se u nás troubilo už ve velkém."

Patronem všech hajných, fořtů a lesníků je sv. Hubert a tak se pravidelně slouží také tratiční svatohuberská mše. Tehdy je kostel vyzdoben chvojím a plný slavnostně vystrojených myslivců.


Podzimní lovy signalizují brzký nástup zimy a s ní Vánoce. V Novém Městě nad Metují přišli s unikátní nabídkou. Lidé mají možnost stát se předlohou pro postavičku v takzvaném Měšťanském betlému, který muzeum buduje od roku 2001. Vyřezávaný betlém, který je celoročně k vidění v Galerii Zázvorka, nyní obsahuje na pět desítek figurek a také část náměstí včetně novoměstského zámku. Postavičky vyrábí Jarmila Haldová ze Sedloňova, která plánuje doplnit ještě další domy a figurky podle přání zájemců. Pokud se tedy člověk neproslavil tak, aby měl sochu, může mít alespoň sošku v betlému. Více už ředitel muzea Jaroslav Resl.

Měšťanský betlém, foto: ČTK
"Paní Haldová je regionální výtvarnice, která ilustruje knížky, většinou pohádkové, odborné a přírodovědné a taky řezbářka. A nápad s betlémem vznikl někdy v roce 2001. Město mělo kdysi dva městské betlémy, ty zmizely a chtěli jsme si udělat betlém nový. Oslovili jsme paní Haldovou a ta s tím souhlasila. Město však nemělo takové prostředky, aby mohlo udělat krásný vyřezávaný betlém. Takže jsme nabídli možnost, že si beltém mohou tvořit občané sami."

Poznáváte mezi postavičkami své spoluobyvatele?

"Já je tam poznávám, protože my děláme prostředníka. Většina lidí přijde k nám a řekne jakou by chtěla vytvořit postavičku a donese fotografii. Většina postaviček byla buď dárečkem nebo překvapením. Paní Haldová podle té fotografie člověka vyřeže. Nejenže dělá podobu toho člověka, ale taky ten, kdo figurku do betléma nechává dělat, si může rozmyslet, jak chce, aby figurka vypadala nebo co má znázorňovat."

Musí být zájemce z Nového Města nad Metují nebo můžu přijít například já a nechat se vyřezat?

"Není podmínkou, aby byl zájemce z Nového Města nad Metují. Teď jsem tam měli jednoho pána až z Liberce, který nechal udělat myslivce."

Mezi postavami v betlému je tak možné nalézt malíře, fotografa, kováře či mladíky ve skautském kroji a s fotbalovým míčem. Ředitel muzea Jaroslav Resl nechal například vyrobit figurku své ženy, která je lékárnice a v betlému má podobu kořenářky. Někteří lidé nechali vyrobit také figurky inspirované malými dětmi s jejich oblíbenými hračkami, říká výtvarnice Jarmila Haldová.

"I v průběhu roku se ozvou lidi, kteří chtějí někoho z rodiny. Někdy to nemusí být ani konkrétní osoba, ale postavička, která nějakým způsobem znázorňuje jejich rodinnou profesi. Je tam taky hodně vnoučátek."

Kolik lidí zhruba do roka vyřázáváte?

"Dejme tomu, že přibude takových deset postav do roka."

Jak jsou figurky velké?

"Jsou asi 18 centimetrů vysoké. Někdy je to postavička bez složitých předmětů. Někdy je to docela složité, například kovář, který má kovadlinu a nějaké nástroje, tak to trvá déle. Někdy to dělám dva dny, někdy týden, záleží na složitosti."

Odhaduje se, že výroba betlému skončí, až bude mít přibližně stovku figurek.


Teď zamíříme na sídliště. Ne však to klasické panelákové, ale sídliště záhadné ve středních Čechách. Objevili ho archeologové v Roztokách u Prahy a je z doby, kdy Slované přicházeli do střední Evropy. Osada má několik záhad. Existovala jen 150 let a není jasné, proč ji obyvatelé opustili. Vědci nenašli ani jednu stopu po zbraních. Přitom sídliště nemělo žádné ochranné valy. Zatím se nepodařilo najít ani hroby, ani sídlo náčelníka. Přesto jde o naleziště, které je hodně unikátní. Ve své době muselo být něco jako velkoměsto. Na vykopávky se vydal Marek Janáč a k mikrofonu si pozval archeology Naďu Profantovou a Martina Kunu, kteří chtějí záhadu objasnit.

"Toto místo, ta střední a jižní část celého pásu na dně údolí není ani zemědělsky příliš výhodná. Čili museli tu existovat nějaké zvláštní důvody, které vyvstaly v tom 6. a 7. století po příchodu prvních Slovanů. Těm důvodům zatím úplně nerozumíme a to je to, co se výzkum snaží najít."

My teď stojíme na takové světle hnědé hlušině a do této plochy jsou zahloubeny jámy, archeologické sondy, ve kterých je vidět tu nějaká zeď, támhle pár děr po nějakých dřevěných kůlech. Teď stojíme u jedné z nich, co to bylo? To byl nějaký dům?

"To jsou zahloubené domy, takové zemljanky nebo polozemljanky, které zasahovaly asi tak metr pod povrch tehdejšího terénu. Zvyk budovat tyto domy si Slované přinesli sebou ze své pravlasti. Říká se, že to souvisí s tuhými zimami, které v té jejich pravlasti panují a zde v tom novém území tento zvyk ještě několik set let udržovali, než ho opustili úplně.

- Tato chata je zajímavá ještě jednou věcí. Byla na místní poměry mimořádně bohatá. Našly se tam dva bronzové předměty, které jsou unikátní - jednak zlomek náramku, ten ležel přímo mezi kameny pece, a jednak bronzová plaketka, řekli bychom nášivka, protože měla dva malé otvory, kterými se přišila na oděv."

Ale zůstaly tam ještě nádoby.

"Ano, před pecí bývají buď částečně zapuštěny do podlahy. To znamená, že tam ta nádoba je potom natrvalo jako součást vybavení a nebo stály na podlaze a potom se zřítily třeba na bok, jak to vidíme. U většiny domů je to jedna nebo dvě, ale támhle když se otočíme k druhému domu, který zdaleka není dokončen, ten dům zřejmě zhořel a proto je tam keramiky daleko více.

- Pokud ty domy skutečně shořely, máme šanci, že v nich nalezneme stopy původního vybavení."

Takže katastrofy archeologům pomáhají v objevování skutečnosti.

"Katastrofy jsou to nejdůležitější, co archeologové vždycky chtějí najít."

Slované u Prahy celkem živě obchodovali se zahraničím. Našel se tu jantar, který pochází z pobřeží Baltského moře a železné jednoduché nákončí, které se vyrábělo u tehdejších germánských kmenů. Archeologové našli také semena prosa a pšenice, hlavních pokrmů Slovanů, a dokonce i zrníčko kmínu.

"Potom se samozřejmě našly i takové vzácnější věci, jako třeba v jedné výplni chaty i divoký chmel například, který zřejmě záměrně sbírali."

Že už by tenkrát vařili pivo?

"Asi ano, ale bylo to jiné pivo, než pijeme dnes."

Ano, jídlo, na tom jsme si my Slované dali vždycky záležet. Když se s námi potkali tehdejší kronikáři okolních národů, první slovanská slova, která zapsali do kronik, byla STRAVA a MEDOS. No a MEDOS nebylo nic jiného než medovina. Stopy po ní sice archeologové nenašli, zato zjistili, že v Roztokách se pěstovala prasata, což znamená, že byli naši předkové velmi dobře živeni. Stopy po tomto pradávném rozkvětu ale brzy zmizí. Archeologové totiž zkoumají místa, kudy za pár let povede silnice.


My se z dávnověku přeneseme do moderní civilizace a spolu s ní tu máme řadu vymožeností, jako je například film, který se stal insprirací vzniku Hlinikária. To bylo nedávno otevřeno v Humpolci a je to muzeum člověka, který vlastně vůbec neexistuje. Nikdo ho neviděl, neví jak vypadá. Přesto ho skoro každý zná, tedy každý, kdo viděl film Marečku podejte mi pero a ten vidělo opravdu hodně lidí.

'Marečku, podejte mi pero'
"A nyní se přesvědčíme, zda je přítomen Hliník. - Hliník se odstěhoval do Humpolce."

Tak tahle památná věta ve filmu před 30 lety všechno odstartovala a otevřela i muzeum, které se jmenuje HLINÍKárium. Větu znají i ti, kteří film neviděli a možná ani nevědí, kde se vzala. Hliníkovi už byla v Humpolci odhalena pamětní deska, ale nyní se mu dostala pocta ještě větší. A podívat se na otevření muzea přišli i tvůrci filmu, například scénárista Zdeněk Svěrák, který si ve filmu také zahrál.

"Když jsme psali scénář k filmu Marečku podejte mi pero s Vláďou Smoljakem, tak jsme vzpomínali samozřejmě na svá školní léta a oba jsme si vzpomněli, že jsme měli spolužáka, kterého jsme nikdy neviděli, protože se ocitnul nějak na seznamu studentů a pak se někam odstěhoval. A nikdo ho nevygumoval. Pořád jsme museli říkat: chybí. A kde je? No, odstěhoval se. A tak jsme museli zvolit město, kam se odstěhoval a Humpolec jsme zvolili asi proto, že v té době jsme si společně koupili chalupu v blízkosti Humpolce."

HLINÍKárium obsahuje část, která se věnuje filmu Marečku, podejte mi pero. Další část obsahuje pohledy zaslané hliníkovi, letos jich přišlo přes 600. Podle agentury Dobrý den, která české rekordy eviduje, to je největší počet pohledů zaslaných neexistujícímu člověku. A přišly i opravdové perly. Například faktura za černý odběr elektřiny nebo série pohledů z Švejkovy restaurace v Jihlavě. Na posledním autoři připsali, že jim při placení útraty humor došel. Zdeněk Svěrák si s tímto konstatováním dovoluje nesouhlasit.

"Tady v Česku je humor pořád doma, protože představte si, vysvětlit to cizinci. Já bych to neuměl. Že člověk, který se v tom filmu ani nevyskytuje, o němž víme jedinou informaci, totiž že se odstěhoval do Humpolce, si zaslouží takové pocty. Je to prostě pocta legraci."

A co na vznik muzea řekli obyvatelé Humpolce? Do místních ulic vyrazila Věra Hájková:

1."Jsme rádi.

2.Já nejsem tady odsud, ale myslím, že je to přínos. - Říkáte, že nejste tady odsud, ale víte, co má Hliník společného s Humpolcem? - Vím, film Marečku podejte mi pero. Hliník se odstěhoval do Humpolce.

3.Je to docela populární postava, že. Taky jsem o něm napsal báseň. Přívítal jsem ho do Humpolce. Je to báseň: Náš Hliník. - Tak to já si přečtu. A jste rád, že tu má Hliník muzeum? - To víte, že jsem rád. Teď jsem vymyslel, že by měl mít taky Hliníkův park, tak nevím, jak to dopadne."


A na Vysočině ještě zůstaneme - jen se přesuneme kousek dál do Jihlavy. Ta totiž může být třetím městem v Česku s vlastním orlojem.

Jihlavský orloj by měl být v hodinové věži bývalého jezuitského areálu v centru města. Jihlava by se tak po Praze a Olomouci stala dalším městem, které by se orlojem mohlo chlubit. A co vše na orloji najdeme, ptáme se architekta Jaroslava Huňáčka.

"Jednak zodiak, což je klasický zvěrokruh, pak některé pohyblivé postavy, spojené s historií města Jihlavy jako je Přemysl Otakar II. nebo Zikmund. Takže by tam byly figury a samozřejmě velký hodinový stroj a pak místo kopule, která tam kdysi bývala, by tam byla pohyblivá zeměkoule, takže docela zajímavá věc."

Z čeho by byly vyrobeny sochy?

"Stylizované historické postavy z kujného bronzu, aby to vypadalo a bylo zároveň poznat o koho jde. Takže spíš umělecká kovařina nebo výtvarničina."

Co říkají na orloj v Jihlavě památkáři?

"Tím jezuitským areálem se zabývám jako architekt už asi 10 nebo 12 let a hned v první fázi přestavby, když to odevzdala armáda, tak jsem uvažoval, že tato hodinová věž je na něco takového připravena. Připadalo mi, že když to jezuiti stavěli, tak měli nějaký záměr tam něco dát, takže jsem měl od začátku snahu aby tam orloj byl. Až po deseti letech, letos na jaře, se mi podařilo přesvědčit národní památkový úřad, že ta myšlenka není tak úplně od věci a památkáři se postupně sžili s myšlenkou, že bychom do toho šli."

Celý areál by podle architekta Jaroslava Huňáčka měl být za přispění evropských dotací dokončen přibližně v roce 2010. A tak už za pár let možná bude nad Jihlavou znít nový orloj.


Aby čas rychle utíkal jako na orloji si určitě přejí i malí pacienti na severu Moravy, kam teď zamíříme. Ostravská nemocnice byla totiž první, která se připojila k projektu Celé Česko čte dětem. A dětským pacientům pak začali na klinice dětské urologie předčítat dobrovolníci pohádkové i dobrodružné příběhy.

Byl jednou jeden chudý truhlářský tovaryš, který se vydal do světa na vandr, aby si vydělal na živobytí. Šel a šel, až jednoho dne přišel do velkého města, kde zašel do dílny mistra truhláře a ten ho přijal do služby. Vedle té dílny byla malinká zahrádka, na které mistr truhlář odpočíval po práci......

Děti přijaly čtení s nadšením, říká vrchní sestra kliniky dětské neurologie Angelika Remová. A jak se čtení do nemocnice dostalo?

"Kontaktovala mě kantorka z ostravské konzervatoře, která u nás ležela jako doprovod s dítětem a viděla, že některé děti bývají i odpoledne bez návštěv a že by se to tady hodilo."

Na vašem oddělení určitě leží malé i větší děti. Rozlišujete nějak při čtení pohádek, aby třeba skoro osmnáctiletí neslyšeli Karkulku?

"Chodí vždy dva studenti a máme to rozdělené na stanici malých dětí a velkých dětí. Takže jeden si připraví čtení pro ty starší děti a jeden pro ty malé."

Jak na to děti reagují? Líbí se jim to?

"Malým dětem určitě. Hlavně se to líbí dětem, kterým maminky doma moc nečtou. Takže chtějí pohádky další a další. U velkých je to trošku problematické, protože někdy přijdou do jídelny s tím: no jo, to zas něco bude. Ale když je zajímavý příběh, tak je to zaujme."

Jak dlouho čtení trvá?

"Půl hodiny, tři čtvrtě hodiny. Záleží, kdy je ty malé děti chtějí pustit. Ještě škemrají o další pohádku a některé u toho i kreslí."

Že se projekt Celé Česko čte dětem dostal do nemocnic, vítá i jeho ředitelka Eva Katrušáková.

"Začalo se v Ostravě, ale všechno ukazuje na to, že bude dál pokračovat do jiných měst a do jiných nemocnic, dětských domovů, školních družin a tak dále. Celá ta myšlenka vznikla proto, aby si společnost uvědomila, jak ohromný význam má hlasité čtení dítěti pro jeho emocionální vývoj a formování návyků číst si v dospělosti."

Čtení v nemocnicích je součástí velkého projektu celostátního. Podle odborníků totiž pravidelné hlasité předčítání učí dítě jazyku a myšlení, rozvíjí paměť a obrazotvornost.

10
49.395453800000
15.590776100000
default
49.395453800000
15.590776100000
50.344135300000
16.150575600000