Třeštíková sklízí další ceny za filmařskou vytrvalost

Helena Třeštíková, foto: ČTK

Helena Třeštíková je výraznou představitelkou současného uměleckého dokumentárního filmu. Máme v čerstvé paměti její celovečerní snímek Marcela o nelehkých osudech matky dvou dětí od dob normalizace do současnosti, který uspěl i na zahraničních festivalech. V létě na karlovarském festivalu představila nový dokument s názvem René. A také ten jí v krátké době přinesl dvě mezinárodní ocenění.

Časosběrný dokument René, který sleduje osudy recidivisty Reného Plášila, získal minulý měsíc cenu Evropské filmové akademie Prix Arte jako nejlepší evropský dokument. Třeštíková je první českou laureátkou této prestižní ceny, označované za obdobu amerických Oscarů. Začátkem listopadu pak René zvítězil na festivalu dokumentárních a animovaných filmů DOK Leipzig. Představil se také na festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě.

Úspěch nespadl z nebe, je za ním skoro 20 let práce. Film René začala Třeštíková natáčet už koncem 80. let. Byl součástí projektu o mladistvých odsouzených.

"My jsme tehdy mezi lety 1989-92 točili příběh toho Reného, který byl propuštěn na amnestii prezidenta Havla v roce 1990. Velmi brzy se ale do vězení zase dostal, což se pak ještě jednou zopakovalo, protože u něj byla neschopnost žít na svobodě. Ten film měl překvapivou pointu, protože ten René nakonci natáčení vykradl můj byt. To se tak často nestává... Film jsme dokončili a měl měl docela ohlas, já jsem se pak věnovala jiným věcem a pak jsem o tom uvažovala, co s tím Reném, že taková originální osobnost by se neměla opouštět, tak jsme pak točili ještě 11 let."

Filmová publicistka Stanislava Přádná tvorbu Třeštíkové sleduje mnoho let. Připomíná, že časosběrná metoda není vynálezem Třeštíkové:

"Ta metoda je stará jako dokumentární film samotný. Ale Helena Třeštíková se v ní našla a natolik si ji osvojila, že z ní vytvořila svůj autorský výraz, svůj styl. A rozvinula ji natolik, že se do ní osobnostně obtiskla, je to pro ní dokumentaristický způsob vyjadřování, postoj, názor."

Podstatou metody je otevřená koncepce natáčení. Největší práce se proto odehrává při finálním střihu, kdy je třeba natočeným záběrům dát smysl a složit je do smyslupného celku. O to těžší je, když materiály průběžně vznikají 18 let. Třeštíková říká:

"Časosběrný film se stříhá přece jenom jinak. Běžně se filmy točí jakoby jednorázově, na začátku natáčení těch jednorázových hraných nebo i dokumentárních filmů víte, jak ten film dopadne. Nějak si ho představujete. V okamžiku natáčení máte v ruce jeho tvar. Kdežto my točíme, točíme, a vůbec nevíme, co bude dál, co se bude dít při našem dalším natáčení. Vy v tom musíte ten tvar poměrně složitě teprve hledat."

A tím ho interpretujete?

"Ano, ano, a ta interpretace je vlastně to nejsložitější. Tenhle film byl třeba složitější než Marcela. Ta byla ideově jednodušší. To je prostá žena, které život připravuje různé zkoušky, a vztah k ní je jednolitý, stálý. Kdežto tenhle člověk je daleko komplikovanější, i vztah k němu je komplikovanější. I jeho postoje a činy jsou složitější. Udělat film, aby tam tohle všechno bylo a aby to bylo zajímavé, není lehké. Je to jeden z nejtěžších filmů, jaké jsem dělala," vysvětluje dokumentaristka Helena Třeštíková.

"Pro ni je příznačné, že je ve vztahu s aktérem, vede s ním nepřímo jakýsi dialog, a vlastně je v tom filmu svým způsobem přítomná, i když s velkou vůlí po nestrannosti a objektivitě. Ale kdyby tam byla úplně neutrální nebo neviditelná, tak by její film nedostal ten tvar. Mě připadá, že časosběrné snímky Heleny Třeštíkové při všech možných výhradách jejích oponentů nebo mladé generace, která se staví k této metodě daleko razantněji a investigativněji, odkrývá různá tabu, tak ona má v sobě už něco natolik vyzrálého, že její snímky jsou jako krápníky, které v čase narůstají, přibývají a zpevňují se," uvedla Stanislava Přádná.

Helena Třeštíková, foto: ČTK
Podle filmového teoretika Víta Janečeka, který je sám aktivní dokumentarista, je hlavním přínosem Třeštíkové to, že zachycuje změny naší každodennosti. Proto na rozdíl od filmů Marcela a René, které jsou portréty spíše výjimečných situací nebo výjimečných lidí, vyzdvihuje její předchozí dílo.

"Pro mě osobně mají mnohem větší cenu než třeba film René její Manželské etudy. Které nezachycují často tak extrémní osudy jako film René, který se teď tak proslavil. Ale jsou to průhledy do toho, jak s každodenními záležitostmi zápasí normální lidé a tam se daleko víc obtiskuje, co byla normalizace, jak se žilo za socialismu v dobrém i zlém. A v tom se mi zdá, že tahle část její tvorby nese větší poznání."

Porotu Evropské filmové akademie, které udělila Pri Arte filmu René, zaujal "silný příběh a dlouhodobé sledování mimořádné lidské osobnosti z okraje společnosti". Porotu fascinovalo zkoumání vztahu mezi objektem natáčení a filmařem. Cenu Třeštíková převezme 6. prosince v Kodani.