Třeštíková: Marcele osud jako Jobovi připravuje různé zkoušky

r_2100x1400_radio_praha.png

Marcelu Havrlandovou objevila dokumentaristka Helena Třeštíková v roce 1980 mezi novomanželi, o nichž natáčela cyklus časosběrných filmů Manželské etudy. V roce 2005 Česká televize uvedla pokračování cyklu Manželské etudy po 25 letech. Příběh osamělé matky dvou dětí Marcely získal nečekaný závěr v podobě tragické smrti dcery na konci natáčení. Nyní samostatný příběh této ženy vychází v rozšířené verzi na DVD. Zásadně ho ovlivnili i televizní diváci, kteří Marcele finanční sbírkou umožnili přestěhovat se se čtrnáctiletým synem do Prahy a začít nový život.

Film režisérky Heleny Třeštíkové oslovil nejen české televizní diváky, ale také odborníky. Získal ocenění na Finále Plzeň, na mezinárodním filmovém festivalu v Seville a dokonce před několika dny režisérka převzala i hlavní cenu z jediného filmového festivalu v arabském světě v Ismailii v Egyptě. V příštích minutách dostane slovo Helena Třeštíková.

"Jednou mi cikánka předpověděla, když jsem jela z učiliště domů, že bych tady měla být do osmdesáti. A dost věcí vyšlo. Že budu mít dvě děti, o jedno z nich přijdu, a měla bych mít klidný stáří..." říká ve filmu Marcela hlavní protagonistka.

"Považuji ten film za typicky český příběh. Odehrává se tady, nemá žádné přesahy do zahraničí, a přitom funguje i pro publikum v úplně odlišných kulturních souvislostech. A to je strašně zajímavé poznání. ta situace je na všech těch rozdílných místech po projekci úplně stejná: diváci zůstávají sedět a mají spousty doplňujících otázek a já jsem vždycky kladla otázku jim. nakolik ten příběh na ně působí, i když je z našich českých reálií. A oni mi říkali, že ten příběh je univerzální. my rozumíme naprosto všemu, co ta žena prožívá, říkali, ona nás chytla tím, že je taková obyčejná, normální žena, kterých člověk vídá na ulici i tady u nás miliony."

Helena Třeštíková, foto: ČTK
Jakou roli hraje posun, který nastal dotáčením filmu, to, že jste zaznamenala reakce televizních diváků na promítání jedné z verzí filmu v televizi?

"To byl jeden z impulzů, proč ten film dotočit a proč ho uvádět do kin, to je vlastně jedinečná situace, kdy se do příběhu diváci takhle aktivně zapojí a dají, aniž by se domluvili, najevo, že chtějí příběh změnit. A pokusí se o to, seberou peníze, aby se Marcela mohla přestěhovat zpátky do Prahy. A to byl taky zajímavý moment při projekcích ve světě, to taky diváci oceňovali, že to není obvyklé, aby se diváci stali hybateli děje."

V čem je výhoda té časosběrné metody? Sledujete události v proudu času, to je ten technický popis, ale v čem je to zajímavé pro vás?

"První uvědomělý, jasný krok přišel někdy v roce 1980, kdy jsem začla dělat Manželské etudy. A pak už jsem si to všechno formulovala a stala se z toho metoda, kterou jsem si stanovila za svoji osobní filmařskou metodu. Když teď o tom tak přemýšlím, je štěstí, že mě to napadlo v době, kdy jsem byla mladá a měla jsem ten čas ještě před sebou. Kdyby na to člověk přišel třeba v sedmdesáti, tak by to byl dobrý nápad, ale trošku složitý... Mě to napadlo v pětadvaceti a to byla dobrá doba."

Z filmu Marcela (na snímku hlavní protagonistka s dcerou)
Jak odhadujete dopředu okruh otázek, které těm lidem klást, o co se zajímat, aby v jejich odpovědích byl zárodek té nitě, kterou potom můžete po desetiletí sledovat?

"Já si po každém natáčecím dni dělám takový skript toho dne, takže si můžu před každým natáčením velmi rychle zopakovat, jaké výpovědi máme, a můžu na to do jisté míry navazovat, můžu - to je jedna z fint tohoto způsobu natáčení - můžu klást stále stejné otázky, protože ti lidé na ně v průběhu času odpovídají různě. Dělám si zhruba představu témat, která bych chtěla v tom natáčecím dni probrat a zároveň člověk musí být připraven reagovat na témata, která tam vnesou ti lidé. Takže je to stálý souboj s nějakou přípravou a vaší vizí, co byste si představoval v tom dni zachytit, a připraveností na neočekávané."

Je to vlastně dialog. Člověk ví, co chce za sebe říct, a zároveň naslouchá druhému...

"Je to dialog a já když se pak dívám na ten materiál nebo na transkripty, tak vidím, kolik chyb jsem udělala, kolik impulsů, které se daly rozvinout, jsem nevyužila, protože mě to v tu chvíli nenapadlo, nedošlo. Protože jsem nebyla dost pohotová, neuvědomila jsem si souvislosti. A zajímavé je, že něco se dá naučit, ale to zásadní, jako reakce na nepřipravené věci, to se naučit nedá."

Z filmu Marcela
Jak reagujete v tak exponovaných situacích jako při natáčení Marcely, kdy se před kamerou odehrávají zásadní a třeba tragické události jejího života?

"To víte, to jsou situace, které jsou docela vyčerpávající. protože s těmi lidmi se setkáváte jako s přáteli, a zrovna jako když se setkáte s přáteli a oni vám oznamují nějaké děsivé události ze svého života, tak to s nimi taky emocionálně prožíváte a zasahuje vás to. Tak tady to je stejné, a zároveň mám povinnost, že jsem tu nejen jako přítel, ale i jako režisér, který má za povinnost tu situaci zaznamenat. Ale je to tedy často emočně šíleně náročné. Člověk po nějakém takovém vypjatém natáčecím dnu je úplně zničený. S Marcelou jsem prožila několik takových situací, kdy jsem byla úplně zničená, měla jsem pocit takového zasažení, zasažení tím příběhem, že jsem si lehla do postele a musel jsem si vzít prášek na spaní, abych vůbec usnula, jsk jsem tím byla rozhozená."