Třikrát o morálce

0:00
/
0:00

Téměř denně jsme svědky slov a činů nejen našich politiků, které si s morálními zásadami platnými v naši civilizační sféře příliš nerozumí. Nejčerstvěji lze zřejmě takovou pochybnost uplatnit u dvou poslanců, kteří se rozhodli pohnout historii sestavování české vlády. Jak je to tedy v morálkou v politice? O tom jsem si povídal s politologem Jiřím Pehe.

Miloslav Vlček (vlevo), foto: ČTK
Strážci "vyššího principu mravního" jsou v poslední době vystaveni nejedné nelehké zkoušce odolnosti. Téměř denně se na ně valí zprávy o tom, že morálka zřejmě opět dostala na frak. Podívejme se alespoň na některé z nich. Začněme u zákonodárců v Poslanecké sněmovně. Její předseda Miloslav Vlček před svým zvolením slíbil, že odstoupí v situaci, kdy by měl ve třetím pokusu o sestavení vlády navrhnout premiéra. Teď však sociální demokraté přišli s návrhem na jeho tzv. převolení, což by automaticky zmíněný slib anulovalo. Jak podle Vás takový postup koresponduje s morálkou?

"Já si myslím, že případ předsedy Poslanecké sněmovny Vlčka je takovým zajímavým střetem rádoby morálky s Ústavou, protože podle mého soudu sociální demokracie a Vlček vůbec neměli souhlasit, a spolu s ním ani ostatní politické strany, s tím, že by pan Vlček dal jakýsi mimoústavní slib, že v určitém okamžiku se vzdá své funkce, a to z jakýchsi taktických ohledů. Ústava nic takového nepředpokládá. Ústava předpokládá, že bude zvolen předseda Poslanecké sněmovny, a ten má být jakousi pojistkou v případě ústavní krize, která může nastat, že by ve třetím pokusu o jmenování vlády nebyl nikdo, kdo takovou vládu může jmenovat. Pokud tedy byl ten slib dán, tak samozřejmě můžeme mluvit v případě jeho porušení o určitém morálním selhání poslance Vlčka a sociální demokracie. Na druhé straně si myslím, že k tomu selhání došlo napříč politickým spektrem v okamžiku, kdy politické strany vůbec vymyslely toto schéma."

Miloš Melčák (vlevo) a Michal Pohanka (uprostřed) umožnili Topolánkově vládě získat důvěru sněmovny, foto: ČTK
Pro další případ nemusíme dolní parlamentní komoru opustit. Jde totiž o tzv. přeběhlíky, tedy poslance, kteří opustili svůj mateřský poslanecký klub či dokonce stranu, za kterou do sněmovny kandidovali. Je jejich postup vůči stranickým kolegům a zejména vůči voličům morální?

"Já se domnívám, že česká Ústava sice na jedné straně hovoří o tom, že se poslanci řídí pouze vlastním svědomím, ale je jasné, že v českém poměrném volebním systému jsou poslanci voleni na kandidátkách politických stran, 90 procent z nich jsou řekněme anonymní veličiny, které by se nikdy do Poslanecké sněmovny nedostaly, pokud by nekandidovaly právě za určitou politickou stranu. Čili nejsou tam jako osobnosti, a proto si myslím, že v těch rozhodujících okamžicích mají určitou morální povinnost, i když ne ústavní, řídit se názorem své strany. Jedná se o taková ta nejdůležitější hlasování, jako je hlasování o důvěře nebo nedůvěře vládě, nebo o rozpočtu. Tam si myslím, že to přeběhlictví skutečně nemá místo, tam jde o boj mezi politickými stranami, a pokud to některý poslanec nechápe nebo se s tím neztotožňuje, tak si myslím, že morální v takovém případě by bylo, aby se vzdal svého poslaneckého mandátu, pokud to je v rozporu s jeho svědomím, takové hlasování, a uvolnil místo někomu jinému."

Mirek Topolánek
Pro nikoho v Česku zřejmě nejsou tajemstvím rodinné problémy premiéra Mirka Topolánka, jeho vztah se stranickou kolegyní, s níž zřejmě čeká dítě. Přitom právě Mirek Topolánek stavěl základy své politické kariéry na fungující rodině. Může veřejně činný člověk za této situace obstát z morálního hlediska?

"Myslím si, že v některých jiných politických kulturách by pan Topolánek v politice už dávno skončil. V české politické kultuře ne. Víme, že česká společnost je poměrně tolerantní k excesům tohoto druhu. Nejde zde přitom ovšem jenom o samotný fakt nevěry, ten se dnes koneckonců toleruje dokonce i v puritánských Spojených státech, kde ještě třeba před patnácti lety politik skutečně mohl v politice skončit, pokud by se mu prokázala nevěra. Ale spíše jde o to, že skutečně Mirek Topolánek se choval velmi dvojace, to znamená, že v situaci, kdy jeho politické okolí, dokonce jeho političtí nepřátelé věděli, že udržuje nemanželský poměr, tak založil svoji volební kampaň na jakémsi obrazu harmonické rodiny a podobně. Takže to je myslím větší varování než ta samotná nevěra, a to ukazuje na jeho určitou, řekl bych, morální nepevnost."