Trochu míň vtipů, a rázem jsem div ne umělec!
Michal Viewegh od počátku svého literárního působení poutá pozornost. Na jedné straně jsou čtenáři schopni skoupit až 50 tisícový náklad jeho knih, na druhé straně provokuje kritiku k výrokům o plytkosti, kalkulu, komerčnosti psaní. Je nejprodávanějším českým autorem současnosti. Naposledy to prokazuje románem Vybíjená.
"Od roku 1995 jsme výhradními vydavateli knížek Michala Viewegha, což je abych tak řekl ekonomický pilíř nakladatelství. Dokud tam Michal bude, nemáme důvod měnit koncepci nakladatelství, takže to myslím bude fungovat stejně jako doposud. K mé spokojenosti."
Pane Vieweghu, jste s nakladatelstvím vázán nějakou smlouvou?
"Ne, my jsme s Martinem Pluháčkem především kamarádi, takže všechno je to "gentleman agreement". Já mu vždycky řeknu, že začínám psát nový román a že když to dobře dopadne, tak mu to stihnu odevzdat do března, když ne, tak to vydáme na podzim. Zatím jsem to nikdy nepřetáhl, vždycky jsem to na jaře odevzdal a na jaře to vyšlo. Žádné smlouvy nemám, mám naprostou svobodu, netlačí mě ani pokud jde o termíny ani pokud jde o témata."
Necítíte se unavený z té četnosti psaní a vydávání knížek?
"Ne. Já vím, že to navenek může působit, že to je továrna na knihy, jak občas někde čítávám. Ale vezměte si, že továrna na knihy je Daniela Steelová, která píše tři až čtyři romány ročně. Tam už to rysy fabriky má. Ale já jsem už devět let na volné noze. Román píšu tři nebo čtyři měsíce, ale uměl bych ho napsat i za dva, jako jsem napsal Báječná léta pod psa nebo Výchovu dívek v Čechách. Čili píšu to ve velmi volném tempu. Píšu řekněme čtvrt roku a po zbytek roku mám čas si téma promyslet, připravit, udělat si poznámky. Proto to pro mě není nic rychlokvašného."
Učíte na Literární akademii Josefa Škvoreckého mladé autory psát, nebo lépe řečeno, hledat svůj talent. Jaká byla vaše cesta k vašemu literárnímu talentu?
"Občas se někde dočtu, jak raketový byl můj start, ale to není pravda. Já jsem napsal v 80. letech kromě asi 25 povídek dvě delší novely, a ani jedna z nich nevyšla. Tu jednu jsem odevzdal už v roce 1984 do nakladatelství Československý spisovatel, oni ji přijali k vydání, já jsem s příbuznými oslavil, že už tedy budu tím spisovatelem, ale pak to externí lektor, který byl většinou specialistou na jiné věci než než na literaturu, tak to zatrhnul. Stejný osud měla i druhá novela. To mě nepřekvapilo, protože to byla velmi průhledná satira na Filosofickou fakultu UK. Já jsem ale nechtěl být autorem, který sedí po hospodách a říká, jak by psal, kdyby to šlo a kdyby tady nebyli komunisti. A já jsem si zcela programově - a to říkám bez jakéhokoliv ostychu - zvolil komorní psychologické téma, o kterém jsem doufal, že nenarazí. Nechtěl jsem si zadat, nechtěl jsem psát oslavné medailonky na režim, chtěl jsem uniknout do tématu, které bude nekonfliktní. Můžeme diskutovat, nakolik je to legitimní nebo ne..."
Viewegh od roku 1990 vydal 14 románů. Posledním je Vybíjená. Podstatou a rámcem nové knihy je gymnaziální dospívání a jeho dohry v životech čtyřicátníků. Nechybí sice tradiční ironie a bonmoty, lehce plynoucí fabulace i dialogy, navíc však autor přimíchal i nostalgii prvního bilancování a smutek z nenávratných ztrát. Knihu tvoří vyprávění pěti základních postav a Autora, provázaných navzájem přátelskými a milostnými vztahy.
"Román vždycky může mít tři sta nebo čtyři sta stránek, postav se vám tam 40 nevejde. Je pak otázka, jestli jich tam má být pět nebo patnáct, ale určitě jich nemůže být 40. Dokonce i mezi těma pěti jsem musel nějak vybírat. Jednoznačně největší prostor tam má Hujerová, to je ta postava nepříliš půvabné dívky, a ti ostatní, zejména Jeff nebo Eva jsou spíš statisti příběhu. Ono to možná souvisí s tím, že původně měla být vypravěčem příběhu Hujerová, a já jsem tam přidal Toma Jeffa, Evu, Skippiho, protože mi připadalo, že román bude plastičtější, když jim dám sice nevelký, ale aspoň trochu hlas. Když třeba události, které vypráví Hujerová, převypráví zase oni ze svého hlediska."
Proč se tak často umisťujete do svých románů v postavě autora?
"Tady jsem tím chtěl dosáhnout dvou věcí: Přihlásit se k těm všem pubertálním a postpubertáním zmatkům Hujerové, Toma a jeffa, a říct, že tohle přece všechno dobře znám, to je přece i můj vlastní příběh. A zároveň ukázat některým čtenářům, nebo dokonce bych řekl některým kritikům, jak propastná vzdálenost dělí fiktivní svět postav a svět autora. Protože to je přece něco úplně jiného. Takže ukazuju: Ano, jsem tím částečně inspirován, ale podívejte se, jak fabuluju, jak to všechno výzrazně změním, vytvářím úplně nový fiktivní svět. I tohle mě lákalo.
Samozřejmě můžu být podezírán, že je to z autorského exhibicionismu nebo narcismu, ale já jsem vždycky bral jako přirozenou součást psaní úvahy o psaní. Možná je to i tím, že rád píšu o profesích, které nějakým způsobem znám, které jsou mi blízké, takže občas je tam učitel, občas je tam průvodkyně cestovní kanceláře, kterých jsem taky pár poznal (myslím na zájezdech) a občas je tam nějaký spisovatel."
Co vás na psaní jako takovém nejvíc těší?
Je to víc věcí: životní styl, který je s tím spojený, tzn. že je člověk na volné noze, nemá šéfa, to je nedocenitelná skutečnost, řekl bych... To vlastní psaní mě prostě dodneška baví. Za to bych měl být někomu nebo něčemu vděčný. Mě prostě baví se v devět ráno zavřít do té pracovny a skládat to románové puzzle. Je to taková sofistikovaná hra pro dospělé a ještě se tím živím, takže jsem takhle za svého koníčka dobře placen. Pak bych neměl zapomenout na to, že taky dostávám hodně e-mailů. Včera jsem přijel ze Sázavy do Prahy a měl jsem 60 zpráv za deset dní a jsou to dopisy často velmi milé. Čím dál víc si uvědomuji, že psaní je komunikace s lidmi. Já jsem sice polovinu dne zavřený ve zmíněné pracovně, ale v tom románu se často lidem jakoby otvírám, píšu knížky s jistým osobním zaujetím, a někteří vnímaví čtenáři to cítí a oplácí mi stejnou mincí. To není tak samozřejmé, že se by se vám někdo takhle svěřoval. A to, že literatura lidi takhle otevře, že je schopna je tak zasáhnout, to je na tom psaní to hezké."
Jak se vyrovnáváte s tím, že vaše literatura daleko míň zasahuje odbornou kritiku?
"Ono se to začíná malinko lepšit, já už jsem napočítal čtyři nebo pět kladných recenzí na Vybíjenou. Kdybych chtěl být sarkastický, tak bych řekl, že se potvrzuje, co jsem někde napsal: Když uděláte v románu pojednávajícím o rakovině vaší matky víc než tři vtipy, tak se okamžitě stáváte autorem bezvýznamné humoristické prózy. Takže tady jsem udělal těch vtipů trošku míň a rázem jsem div ne umělec. Takže na jedné straně mě to těší, na druhé straně se cítím trochu ukřivděně, protože myslím, že v mnoha předchozích knížkách jsou přinejmenším zárodky toho, co jsem tady ve Vybíjené víc rozvinul. Věřím, že budoucnost mi dá za pravdu. Že dá za pravdu názoru, že psát čtivě, snad zábavně, srozumitelně nemusí nutně znamenat psát povrchně, hloupě, líbivě."
