seriál

21) Michal Viewegh: vše od humoru po politiku

Michal Viewegh, foto: Jana Myslivečková, ČRo
předešlý díl
následující díl

Více než 30 titulů, přes 1,5 miliónů prodaných výtisků, překlady do více než 15 jazyků. To jsou statistiky jednoho z nejúspěšnějších českých spisovatelů polistopadové éry Michala Viewegha. V roce 1993 získal za Báječná léta pod psa literární cenu Jiřího Ortena. V dalších letech se nejen Báječná léta pod psa, ale i další knihy jako Účastníci zájezdu, Román pro ženy a další dočkaly také úspěšných filmových verzí. Proto Michal Viewegh rozhodně nemůže chybět v našem cyklu o českých knihách, které stojí za to si přečíst.

Michal Viewegh,  foto: Ondřej Tomšů

S kým povolanějším rozebírat dílo Michala Viewegha než se samotným Michalem Vieweghem, kterého vítám v našem studiu.

Vy jste začal publikovat své povídky už během studií na vysoké škole na začátku osmdesátých let v Mladé frontě, později v Mladém světě. Pamatujete si ještě, o čem ty povídky byly?

„Logicky ústředním tématem byla láska. Pamatuju si, některé povídky jsem psal jako panic, jestli smím být takto intimní. Takže se řada povídek tematicky týkala té vysněné ztráty panictví atd. Byla to například povídka Rybička. Tam byla taková křečovitá metafora, jak je rybička ulovena. Za tu se trochu stydím.“

Souhlasíte s tím, že vydání Báječných let pod psa je tím nejzásadnějším okamžikem ve vaší spisovatelské kariéře?

„Asi opravdu jo, sice ještě před ním vyšly Názory na vraždu, to byla taková novela, komorní příběh z malého města, vražda učitelky. To zas takový čtenářský záběr nemělo, zatímco Báječná léta pod psa jsou obrazem života za socialismu. Je to skvělá rodina žijící ve velmi špatné době. To jsou Báječná léta pod psa.“

Kdy jste je naposledy četl?

„Já se přiznám, že se masochisticky nevracím k minulosti, že bych si četl po pěti, deseti letech své knihy a zjišťoval, co bych dneska napsal jinak, a hrozil se některých formulací, to nedělám. Ale viděl jsem je třikrát nebo čtyřikrát v televizi při reprízách a samozřejmě při premiéře.“

Já jsem právě mířil k tomu, jestli s odstupem byste něco napsal jinak, něco vynechal, něco dodal?

„V případě jiných knih určitě ano, to mluvím třeba o Povídkách o manželství a o sexu nebo o těchto věcech, kde ta role promiskuitního alkoholika, za kterého se tam já vydávám prostřednictvím alter ega Oskara. Ta role už je mi dneska velmi nepříjemná, ale zrovna Báječná léta mám rád a hrdě se k nim hlásím.“

Z filmu Báječná léta pod psa,  foto: Česká televize

V úvodu Báječných let píšete: „Koneckonců většina románů je směsicí takzvané pravdy a fikce. Ať už je poměr těchto složek jakýkoli, nelze rozhodně tvrdit, jak často tvrdí mnozí čtenáři, že postavy románu skutečně žijí a že události v nich zobrazené se skutečně staly. Stejně tak nelze tvrdit, jak nás na konci ujišťují různí autoři, že osoby a události následujícího příběhu jsou zcela smyšlené“. To jsou vaše slova. Jaký je ten poměr pravdy a fikce v Báječných letech pod psa?

„Bylo by absurdní to vyjádřit nějak procentuálně a říkat třeba 60 nebo 70%. Je to metaforicky většinou půl na půl. Postavy jako Pavel Kohout samozřejmě existují, návštěva u Pavla Kohouta s mými rodiči se uskutečnila, toto je realita. Rodiče pracovali ve sklárnách, maminka je právník, otec je inženýr, to všechno souhlasí. Já jako malý Quido jsem byl obézní, to jsou všechno pravdy. Ale samozřejmě bezpočet věcí je tam smyšlených. Román nevznikne tak, že spisovatel opíše tu realitu a vznikne skvělý román. Řada historek je nudných, musí si vymyslet lepší. Zjednodušit postavy, s pěti udělat dvě, aby v tom čtenář neztratil přehled atd.“

Z filmu Báječná léta pod psa,  foto: Česká televize

Jak ty autobiografické prvky nesli vaši blízcí?

„No tak maminka se na oko hroutila, ale myslím si, že i kdyby tady byla, že mi potvrdí, že byla potom potěšena. Ten obraz naší rodiny je tam velmi reprezentativní. To, že se tatínek na půl zblázní a ze strachu před režimem dělá takové ty věci, že strhává matku s drezíny, kde jezdí s vojáky, protože se domnívá, že to jsou estébáci atd. Je to taková groteska, je to přiznaná nadsázka.“

Z filmu Báječná léta pod psa,  foto: Česká televize

Vy jste tehdy nebyl profesionální spisovatel, učil jste na základní škole ve Zbraslavi. Jak to šlo dohromady, kde jste bral čas na psaní a jak dlouho tehdy Báječná léta vznikala?

Z filmu Báječná léta pod psa,  foto: Česká televize

„To, co teď řeknu, mi dnes připadá neuvěřitelné. Já jsem ty první romány napsal v době letních prázdnin. Já jsem si na jaře o víkendech připravoval tu látku a dělal si nějaké návrhy stylu, ale to gró, ten text jsem skutečně napsal za 60 dní letních prázdnin. To musíte napsat pět stránek denně a to bych dneska nedokázal.“

To jste měl takhle propočítané?

„60 dní, potřebuju napsat 300 stránek, tak řekněme 4-5 stránek je povinné penzum.“

Takže pokud jste nenapsal 5 stránek…

„Tak jsem nešel spát.“

Ve svých románech máte řadu humorných scén. Všichni spisovatelé tvrdí, že napsat humornou scénu je to nejtěžší, co existuje. Máte to také tak?

„Opravdu? Tak humor je velká řemeslná dovednost a zároveň to předpokládá nějaký životní nadhled. Spisovatel, který je nudný člověk, tak se z něj nestane zábavný spisovatel. Nevím, co by řekli příbuzní třeba Zdeňka Jirotky o Saturninovi. Moje zkušenost je, že když sedí spisovatel v kavárně s kamarády, tak musí být schopen tou historkou pobavit a rozesmát. Musí ten humor někde brousit.“

Michal Viewegh,  foto: Ondřej Tomšů

Smějete se, když ty scény sám píšete?

„Občas se směju a to jsou ty nejlepší a nejšťastnější okamžiky, který mi přinášejí tu jistotu, že ta scéna bude fungovat. Protože, když už se směju já a já jsem hodně kritický ii sebekritický čtenář, tak si říkám, když už jsem se tomu zasmál já, unavený tou prací, koukám tady do toho už čtyři hodiny a rozesměju se nahlas, tak to snad bude fungovat. Nejvíc to člověk pozná na veřejných čteních. To je ideální test nejenom humoru, ale i kvality rukopisu. Každý, kdo ty čtení dělá, tak ví, jak vypadá 60 otrávených nebo pobavených lidí.“

Vy jste někdy zažil 60 otrávených lidí?

„Na čtení jiných autorů.“

Už jste se zmínil o tom, že vaší první knihou byly v roce 1990 Názory na vraždu, k jejich vydání jste tehdy mimo jiné napsal: „Už delší dobu ohromeně sleduji, s jakou rychlostí si část spoluobčanů dokáže vytvořit – kdykoliv a tak říkajíc z ničeho – docela pěkný vlastní názor na cokoliv od Amnestie až po Žemlovku. Snad ještě více měl, ale fascinuje známá statečná neústupnost, s níž pak spoluobčané takový názor obhajují a prosazují, a to zcela bez ohledu na jeho donošenost, pronikavost či příčetnost.“ To jste napsal před 30 lety, teď, v době internetu a sociálních sítí, jsou asi ještě aktuálnější, ne?

„K tomuhle výroku bych se přihlásil i dneska, takhle to prostě je. V době internetu a zmnožení těch pravd je to ještě silnější. Protože kolem sebe máme těch pravd ne dvě, ale třicet a musíme si vybírat. Je třeba psát o rychlosti, s jakou jsou lidé schopni vytvořit si názor na premiéra, na koronavirus, aniž by k tomu měli relevantní informace. Přesto ty názory trousí do světa a ještě se jimi řídí a ovlivňují životy jiných lidí, to je téma jednoznačně nadčasové.“

Takže Názory na vraždu jsou z vašeho pohledu aktuální i o třicet let později?

„Ano, navíc jsem je psal takovým vančurovským, trochu poetickým stylem, takže tu knížku mám rád.

Foto: Nakladatelství Petrov

Vy jste napsal taky literární parodie Nápady laskavého čtenáře a potom Nové nápady laskavého čtenáře. Ten druhý díl vyšel v roce 2000. Od té doby jste neměl chuť navázat a pokračovat?

„Tak chuť by třeba i byla, ale předpokládá to, že pro tu knížku přečtete nebo najdete 15 autorů, které budete moct zparodovat. To není tak, že já bych ty autory nenáviděl nebo se jim posmíval, tam jsou parodie na Hemingwaye, na Škvoreckého atd., to jsou autoři, kteří mě převyšují a já k nim chovám bezmezný obdiv. U parodií jsem vždycky říkal, že sloveso mít rád a sloveso dobírat si se vzájemně nevylučují. Já jsem například pana Škvoreckého znal osobně a snad se s mým považovat za jeho kamaráda a on se tou parodií velice bavil. Nikdy bych se ho neodvážil urážet. To je to, co dělají kamarádi, že si ze sebe dělají legraci, že si to dovolí.“

Psal jste také Krátké pohádky pro unavené rodiče, kdy jsou v textu pohádky odbočky, které jsou určeny pro dospělé. Myslel jste na to, že ty pohádky pak mohou být nebezpečné, když se potom dítě naučí číst?

Foto: Barbora Němcová

„Já jsem to psal v době, když jsem děti v tomhle věku měl doma. Říkal jsem si, mohlo by tam být něco pikantnějšího pro dospělého čtenáře, aby se tatínek nebo maminka nenudili. Když jsem tam chtěl něco zmínit o sexu nebo o alkoholu, tak jsem to dal do kurzívy. To je jednoduchá technika, která jim umožňuje tu pasáž velmi snadno přeskočit. Oni si jí stihnou tak mezi řádky přečíst, takže se zasmějí. A ty večerní rituály čtení pak nejsou tak nudné.“

Mnohé vaše knihy byly zfilmovány, který z těch filmů máte nejradši?

„Mám rád všechny, možná Případ nevěrné Kláry není úplně nejzdařenější adaptace. Mám rád Účastníky zájezdu, Báječná léta pro psa. To je pro mě psychoanalýza, to je celá moje rodina, mám tam babičky, dědečky, kteří už dneska umřeli, na které si rád zavzpomínám, když to reprízují v televizi. Mám rád Účastníky zájezdu, protože to je veselý film, takový lidský. Prožil jsem zájezd do Bibione autobusem, kde jsem si vlastně dělal poznámky k tomu románu a tak a mám radost z toho, jak to rezonuje. Menší radost mám, když jedu do Itálie na dovolenou a pan řidič pustí Účastníky zájezdu všem a po mně tak všichni cestující pokukují, tak se trošku stydím. Předpokládám, že to někteří také viděli i třikrát a je mi vlastně trapné, že jim je to tam vnucováno počtvrté, ale zase budiž řečeno, že je to jaksi fenomén, který ukazuje, že ten film i knížka nějak fungují.“

Máte za posledních 30 let na kontě více než 3 desítky knih, měl jste za tu dobu někdy tvůrčí krizi?

Pavel Kohout,  foto: Radio Wave

„Ano, měl jsem dlouhá léta to štěstí, že jsem nepoznal tvůrčí krizi, ale psal jsem tak jako levou zadní, smím-li to tak domýšlivě říct, ale prostě poté, co mi praskla aorta a měl jsem závažné zdravotní a psychické problémy, tak samozřejmě došlo i na mě a třeba už u románu Biomanžel a u některých těch povídek Zpátky ve hře, tak tam jsem si prožíval tvůrčí krizi se vším všudy.“

Mezi těmi třemi desítkami titulů máte i nějaké vyloženě oblíbené?

„Já jsem rád, že můžu říct, že se za žádnou z těch knih nestydím, což není úplně samozřejmé a jsou autoři typu Pavel Kohout, tedy můj kamarád, nemyslím to nijak dehonestačně, ale když se podívá na svoji tvorbu z 50. let, tak se asi nedme pýchou. Ale já mám to štěstí, že takové ty úplně naivní, pubertální věci jsem vystřílel v těch povídkách pro Mladý svět, ty se naštěstí nedochovaly, tím pádem můžu říct, že ta prvotina Názory na vraždu, kterou jsem psal v roce 1990, tak tu už jsem psal jako autor, který už má za sebou dvě nevydané novely a spoustu povídek, takže takové ty nejhorší začátečnické chyby vlastně odfiltrovaly ty první texty.“

Foto: Druhé město

Máte na kontě i některé řekněme politicky-aktivistické tituly Mafie v Praze, Báječná léta s Klausem, nemáte pocit, že pro spisovatele je velké riziko, když píše takové věci, že ty knihy rychle zestárnou?

„Ano, ale zároveň mám pocit, že by spisovatel neměl být úplně lhostejný. A když mě v té době řada věcí opravdu štvala, tady byly ty známé napojení pražské politiky na mafiány a neskutečné korupční kauzy atd., tak já jsem měl chuť udělat takový experiment a to spojit fiktivní detektivku s realitou. A to jsem v těch dvou románech Mafie v Praze a Mráz přichází z hradu udělal, a dneska na to docela pyšně vzpomínám. Protože já jsem třeba psal namátkou o premiérovi Nečasovi a jeho milence Nagyové v době, kdy to ještě nebylo v novinách, takže jako bych předznamenal svou fikcí to, co se pak skutečně stalo. Já jsem samozřejmě měl nějaké indicie, takže jsem tušil, že nestřílím na prázdno. Takže jo, různí Rittigové a spol. se tam vyskytují, takže také doba ukázala, že jsem se nemýlil.“

V čem je největší kouzlo Michala Viewegha? Proč je Michal Viewegh tak úspěšný?

Michal Viewegh,  foto: Tereza Čistotová,  ČRo

„To by mi psychiatr zakázal na tuto otázku odpovídat, já bych se rád vyhnul sebehodnocení, ale dobře, když si tu otázku trochu pozměním, jako co je podmínkou, aby text byl úspěšný, tak bych řekl že by měl být srozumitelný, nebo neměl by být nesrozumitelný pro většinu čtenářů, měl by mít jistý styl, výrazný, nápadný, lehký, mělo by se to dobře číst a hlavně, to bych řekl, že je klíčové, čtenář by v té knize měl nacházet paralelu k vlastnímu životu. Protože proč čteme? Protože se snažíme pochopit náš život. V těch knížkách někdy nacházíme paralelní příběhy k našim životům, vidím, že i tam jsou lidé, kteří se rozvádí, kteří jsou si nevěrní, kteří jsou smutní, kteří stárnou, a my samozřejmě ty problémy prožíváme v reálu, čili někdy nám to pomůže si to prožít v té knížce.

Vy jste psal romány, povídky, pohádky, fejetony, mohl bych pokračovat. Máte nějaký sen, něco co byste ještě chtěl napsat a zatím jste se k tomu nedostal?

„No, vlastně jsem si ten sen splnil, že jsem tu žánrovou škálu tedy obsáhl téměř celou. Chtěl bych napsat ryzí humoristický román, já si nemyslím, že by Báječná léta pod psa nebyla knížka snad vtipná, ale zároveň má ambici, tak měla být takovým tím velkým společenským románem a řešit politiku, ale když to řeknu prostě lapidárně, já bych chtěl napsat třeba Saturnina, takovou knížku nezatíženou jakoukoliv povinností něco sdělovat nebo řešit nějaký společensko-politický problém, napsat knížku čistě jenom pro zábavu, jenom pro pobavení, ale to je možná ten nejtěžší úkol, který přede mnou je.