Ústavní soud může zadělat na nepříjemnosti
Rozhodnutí Ústavního soudu zrušit cenový výměr ministerstva financí, který reguloval nájemné, vyvolává řadu protichůdných reakcí. Jedni mu tleskají, druzí kritizují, protože prý začíná vnášet zmatek do vztahů majitelů domů a nájemníků. Jak uvádí Zdeněk Vališ, nelze ani vyloučit, že problematika regulace nájemného by mohla výrazně ovlivnit českou politickou scénu.
Vůbec není jasné, zda soud regulaci nájemného zrušil nebo ne. Majitelé domů jsou přesvědčeni, že regulace padla. Sdružení nájemníků a jeho advokáti naopak tvrdí, že rozhodnutím Ústavního soudu byly činže zmrazeny na současné úrovni a mohou se měnit jen dohodou mezi nájemníkem a majitelem. Pokud se nedohodnou, má rozhodnout soud. Jenže nikdo už neumí říci, na základě jakého zákona by soud postupoval. Žádný takový zákon totiž neexistuje. Parlament má o něm jednat až v příštím roce. Vznikající konflikt samozřejmě opětovně obrací pozornost k samotné podstatě sporu - tedy k oprávněnosti regulace nájemného. Pokud se budeme řídit jen elementárním principem spravedlnosti, bezesporu dospějeme k závěru, že není vlastně o čem diskutovat.
Regulace činže je nespravedlivou výsadou jedné třetiny obyvatel Česka, oproti zbytku populace, která platí tržní nájmy nebo si koupila vlastní bydlení. Regulace činže je výsadou, nutící mnohé vlastníky domů, aby své nájemníky dotovali. Ve výhodných bytech přitom bydlí lidé bez ohledu na výši příjmů. Nemajetní slouží jen jako zástěrka této nespravedlnosti. Pro ně by tu měl být stát se svou sociální výpomocí. Regulace nájemného zůstává výsadou bez ohledu na fakt, že regulované nájemné se zvýšilo za uplynulých dvanáct let o více než 900 procent a v Praze dokonce o 1500 procent. Neobstojí ani argumentace, že nájemné je natolik specifickou záležitostí, že všude v Evropě je nějakým způsobem regulováno.
V Česku je regulace výsadou proto, že je výhradně odvozena od pseudosystému levného nájemního bydlení z dob komunismu. Vztahuje se tedy na všechny, kdo mají nepřetržitě od pádu bývalého režimu nájemní smlouvu k bytu. V tuto chvíli je ovšem problém spíše v tom, že verdikt Ústavního soudu celou záležitost ještě více zkomplikoval. Podle některých pozorovatelů soud chybil, když cenový výměr ministerstva ze dne na den zrušil, aniž poskytl státu přiměřenou lhůtu k uvedení věcí do pořádku. Soudcům jistě nelze z formálně právního hlediska nic vytknout. Když už tady je regulace, nemůže výši nájemného upravovat pouhá vyhláška nebo cenový výměr nějakého státního úřadu. Tak složitou a kontroverzní záležitost dotýkající se výkonu vlastnických práv majitelů domů a na druhé straně života asi miliónu českých rodin je možné řešit výhradně zákonem. Ten ale, jak bylo řečeno, dosud chybí. Místo něj tedy nastupuje právní nejistota, hrozící přerůst do studené války mezi majiteli bytů a nájemníky. A pak by se verdikt Ústavního soudu mohl lehce stát katalyzátorem politických změn.
Někteří politici si už možná mnou radostí ruce. Něco naznačil v úterním Právu sociálnědemokratický poslanec Stanislav Křeček. Podle něj existují na připravovaný zákon o nájmu ve vládní koalici zásadní rozpory. Ty prý bylo možné jednáním odstraňovat, ale nyní po zrušení cenového výměru Ústavním soudem na to nebude čas, protože je ohrožen sociální smír v zemi. Tato Křečkova slova se dají přeložit i tak, že ve vládě se nebude diskutovat a sociální demokracie prostě prosadí svou představu zákona o nájmu. Ostatně poslanec se netají tím, že tento zákon se může stát měřítkem opravdovosti politiky sociální demokracie, měřítkem toho, jak plní své předvolební sliby. Poslanec ale prozrazuje ještě víc. Sociální demokracie, jak píše, prostě nemůže přehlédnout, že to byli senátoři vládní koalice, konkrétně z Unie svobody, kteří požadovali u Ústavního soudu zrušení regulace nájemného. Tato slova už znějí téměř výhružně. Není přece žádným tajemstvím, že většina sociálních demokratů nemůže Unii svobody ve vládě ani cítit. A každá záminka, jak je z vlády vystrnadit, přijde vhod. Že by tak mohla vypuknout vládní krize, zvláště kdyby z kabinetu odešli i lidovci? Žádné neštěstí! Vláda přece může být i jednobarevná.
