Utajená geniální dvojice vystavuje v Liberci
Pavel Brázda a Věra Nováková, manželé a výtvarníci, tvořili svá díla v ústraní, které trvalo desítky let. Veřejnost se s nimi seznámila až po sametové revoluci v devadesátých letech. Jejich stěžejní práce teď vystavuje Galerie Lázně Liberec.
Když dobrý původ vadí
A bylo jedno, jestli máte v rodině takové velikány, jako byli bratři Čapkové, které muselo uctívat i komunistické vedení. To byl případ Pavla Brázdy. Babička Helena byla jejich sestrou a on sám prasynovcem. Také Věra Nováková to po únoru 1948 odskákala za svého otce, humanistu a věhlasného právníka. Mladý pár musel po kádrových čistkách opustit Akademii výtvarných umění. Marné byly snahy pedagogů je na studiích udržet, někteří z nich museli z AVU také odejít. Podařil se ale malý zázrak. Díky profesoru Josefu Solarovi, řediteli Vyšší školy uměleckého průmyslu, který zatajil před soudruhy jejich kádrové posudky, mohli v padesátém roce sem nastoupit a absolvovat grafickou speciálku profesora Petra Dillingera. Po dvou letech tak oba získali vysvědčení a mohli se živit jako výtvarníci.
Mladí manželé žili velmi skrovně, bez finanční podpory babičky Heleny, u které na Vinohradech bydleli, by to bylo ještě horší. Věra i Pavel si vydělávali ilustracemi odborných publikací, někdy i beletrie. Věra ilustrovala také dětské knížky pro nakladatelství Albatros, Československý spisovatel a malovala leporela. V osmdesátých letech ji zaměstnal Archeologický ústav, pro který pak oba kreslili do jeho publikací a katalogů. Za normalizace Pavel Brázda pracoval od roku 1977 až do svého odchodu do důchodu v kotelně. Dalším topičem tu byl filozof Karel Palek, který kromě přitápění připravoval samizdatový Kritický sborník. V jejich bytě se scházel kroužek, kam chodili Jan Sokol, Jiří Němec, Daniel Kroupa, nebo Zdeněk Kratochvíl. Přednášel tu i profesor Jan Patočka.
Opožděné výstavy
Pavel Brázda mohl poprvé vystavit tři své obrazy na Májovém salonu roku 1967 v Bratislavě a několik kreseb ve Špálově galerii roku 1968. Spolu se svou manželkou Věrou a Ivanem Sobotkou vytvořil malou uzavřenou skupinu výtvarníků, kterou až po roce 1989 objevil pro odbornou veřejnost renomovaný časopis Revolver Revue. Brázdova díla z padesátých let výtvarní odborníci dodnes považují za naprosto originální a radikálně moderní. První velkou výstavu měli společně s Věrou Novákovou v roce 1992 ve výstavní síni v Ženských domovech v Praze. Výstava pak putovala do Chebu, Olomouce a Budapešti. V roce 2006 k jeho osmdesátinám připravila rozsáhlou a mimořádně úspěšnou retrospektivní výstavu pražská Národní galerie, která zároveň vydala reprezentativní monografii a zařadila díla Pavla Brázdy do své stálé expozice. Věra Nováková je podle výtvarného kritika Jana Vitvara největší českou malířkou 20. století. V relativně krátkém polistopadovém období ji známé české i evropské galerie uspořádaly na třicet výstav. I ona má své obrazy v Národní galerii.
Nezaměnitelné malířské rukopisy
V rodině Brázdů bylo výtvarné umění doma. Pavel, jako chlapec, vyrůstal mezi obrazy a kresbami Josefa Čapka, Jana Zrzavého a Bohumila Kubišty. Později mu byla svým výtvarným cítěním a zájmem o městské prostředí blízká Skupina 42 (František Hudeček, Jan Kotík, Kamil Lhoták) a také surrealisté. Vlastní umělecký směr, který v šestnácti letech nazval „hominismus“, pojal jako zkrocenou formu expresionismu. Odmítal výtvarný formalismus a prosazoval umění srozumitelné lidem.
Velkorysá kompozice 5 minut před koncem světa, kterou připravoval přes dvacet let, parafrázuje apokalyptické obrazy Hieronyma Bosche. Monumentální dílo překypuje množstvím detailů pro autora typických, jako jsou reklamní poutače, portréty i autoportréty, antropomorfizované stroje, figuríny, děťátka. Brázda tu užil několik výtvarných technik od veristické kresby až po zjednodušující zkratky.
Dvojportrét Pavla a Věry Chodící krabice jenom zdánlivě ironizuje dobovou reklamu, ale ve skutečnosti v sobě skrývá existenciální úzkost padesátých let. V té době oba výtvarníci záviseli na hmotné podpoře, kterou jim poskytovala babička Helena.
Také tvorba Věry Novákové zůstávala prakticky neznámá, kromě okruhu jejích blízkých přátel, až do počátku 90. let. Uchovala si tak svébytnost výtvarného projevu, ale dlouhá izolace byla i zdrojem pochyb a nejistoty a malířka sama chápala takovou situaci jako nezdravou.
Přestože Věra Nováková tvořila desítky let po boku svého muže Pavla Brázdy a také blízkého přítele obou manželů malíře Ivana Sobotky, nebyla tím její tvorba podstatně ovlivněna a uchovala si svébytný výtvarný projev. Přesto je možné u nich najít podobné rysy. Nacházíme je i v jejím surrealistickém Zátiší Vlastní podobizna, který je reflexí na vlastní pochyby a nejistoty.
Čtyřicet let oba manželé v nucené izolaci tvořili nezávisle na hlavních uměleckých proudech. Malovali své kresby a svá plátna do šuplíku, bez možnosti vystavovat. Jejich obrazy znalo jenom pár blízkých přátel, většinou z disentu. Vynucená izolace ovšem přispěla ke vzniku jedinečných stylů Pavla Brázdy i Věry Novákové. Najdeme v nich preciznost klasických mistrů i post-moderní zkratky, ironii a humor, děsy i běsy. I po mnoha letech si dovedeme představit, jak tvořili i to, jak žili. Osud jim oběma dopřál vysoký věk. A tak mohli ještě stále aktivně a s udivujícím elánem pokračovat ve své tvorbě mnoho let po sametové revoluci.
Výstava manželů Věry Novákové a Pavla Brázdy Obrazy, slova, kosatce patří k tomu nejlepšímu, co Galerie Lázně Liberec svým návštěvníkům nabízí. V Bazénu a přilehlém výstavním prostoru v přízemí je představeno 200 děl, která glorifikují umělecký rukopis obou autorů. Výstava potrvá do 15. července.
Související
-
Jsem miláčkem štěstěny, říká malíř Pavel Brázda
Několika vernisážemi začala v únoru sezóna v Galerii Středočeského kraje v Kutné Hoře. Můžeme zde vidět čerstvého nositele Ceny Vladimíra Boudníka za grafiku Dalibora…
-
