Už 85 let jezdíme vpravo!
Někde to přišlo první den německé okupace, Praha dostala devítidenní odklad, tramvajový provoz musel projít náročnější úpravou.
První okupační jednotky vjely na území Československa po pravé straně vozovky. Ostrava, Příbram, Písek nebo Mladá Boleslav si na novinky spojené se změnou směru jízdy musely zvykat už od prvních hodin německé okupace, zbytek území se k dopravní novince připojil 17. března od šesti hodin ráno, kdy začal platit výnos vrchního velitele pozemních sil německé branné moci Waltera von Brauchitsche. Praha dostala odklad o dalších devět dní. Ale ačkoli je zavedení jízdy vpravo dáváno do souvislosti s příchodem německých vojáků, Československo se k zásadní dopravní změně zavázalo přistoupením k tzv. Pařížské konvenci už dříve, okupační správa tento krok pouze urychlila.
Pražské manévry
Výměna tramvajových výhybek, přebudování nástupních můstků, u některých vozů i přesun dveří, přemístění staničních cedulí. Pražské Elektrické podniky během devíti dnů spustily nevídané manévry. Provázela je i velká informační kampaň, a to jak ve školách, na pracovištích, tak i v ulicích a na silnicích. Na změnu směru jízdy od prvního dne upozorňoval denní tisk. Po celém městě visely plakáty s nápisem: „Od 26. března jezdíme vpravo“ a varováním „Nenaskakujte ani nevyskakujte z vozů elektrické dráhy“. Do akce se zapojili i skauti, kteří procházeli ulicemi s transparenty a řidičům rozdávali letáky s informací o změně.
Zvyk je železná košile, osvěta dopravním nehodám nezabránila
Technicky se přechod zdařil, ale síla zvyku je síla zvyku a narazit na auto v protisměru nebylo nic ojedinělého. Naštěstí provoz byl v té době velmi slabý. V Praze se v první den jízdy vpravo došlo hned k šestadvaceti nehodám. Většinou šlo o případy, kdy tramvaj srazila chodce, který si ještě nezvykl rozhlížet se na druhou stranu. Jediná nehoda s tragickým následkem se stala v Kobylisích. Zemřel při ní devětačtyřicetiletý Josef Lhotský. Srazila ho tramvaj číslo 14, když vstoupil do silnice, aniž si uvědomil, že se už jezdí opačně.
V roce 1910 nebylo v Československu ani 100 automobilů, v roce 1922 jich bylo 10 tisíc a v roce 1931 100 tisíc. Ve srovnání se západní Evropou to bylo o poznání méně, zatímco v Československu tehdy připadalo jedno motorové vozidlo na 145 lidí, ve Francii jen na 24. Když v roce 1967 přecházelo na pravou stranu Švédsko, stavební přestavba dopravní infrastruktury, například mimoúrovňových křižovatek, stála už miliardy. Švédsko po roce následoval Island, kde pochopitelně náklady na změnu jízdy byly minimální. Od té doby se v Evropě jezdí vlevo jenom v Británii, v Irsku, na Kypru a Maltě.
