V Bohemian Hall v New Yorku se už sto let setkávají čeští krajané
Od 1. do 3. října proběhla v New Yorku mezinárodní konference ke stému výročí spolkového domu českých krajanů Bohemian Hall v Astorii. Setkání zahraničních Čechů nejen ze Spojených států, ale i z Austrálie, Nového Zélandu, Francie nebo několika východoevropských zemí se zúčastnila i Milena Štráfeldová. Více o něm uslyšíte v dnešní rubrice Češi v zahraničí:
"Mnoho Čechů přicházelo do Astorie proto, že tehdy byla ještě málo zastavěná. V této oblasti se teprve začínaly stavět domy a mnoho lidí se tu usazovalo kvůli tomu, že to vlastně byla zemědělská půda. Mohli tu uplatnit své zkušenosti, které si přinesli z Evropy. A jak se tato čtvrť rozvíjela, vznikaly tu obchody, řeznictví, vycházely tu noviny a stěhovalo se sem stále více lidí, protože to byla velmi příjemná oblast."
"Skutečně stáli o to, aby měli místo, kde se mohou scházet a uchovávat své tradice. Chtěli tu také mít svou školu, která by nebyla nijak církevně zaměřená. To byla první věc, kterou tu chtěli udělat. Nejprve zde postavili menší budovu, kde se mohli scházet a kde se děti mohly učit řeč svých rodičů, dozvídat se o jejich tradicích a zvycích. Časem ale potřebovali více prostoru, tak přistavěli zadní část budovy. Vznikl tu sál, kde mohli tancovat a setkávat se, to bylo velmi důležité. Ve 20. letech už mohli otevřít zahradní restauraci, která se brzy stala velmi populární. Bohužel ji ale otevřeli ve stejné době, kdy začala prohibice, kdy byl zakázán prodej alkoholu. Zahradní restaurace ale funguje dál, lidé sem rádi chodí a probíhá tu mnoho národních slavností."
"Úroveň českého jazyka našich dětí je samozřejmě různá, protože děti se v této škole střídají. Některé děti tu bydlí, některé jsou tady jen dočasně s rodiči, kteří jsou třeba na ambasádě nebo v různých podnicích a pracují pro tyto firmy. Některé děti, které tady žijí, mluví samozřejmě s rodiči napůl česky a napůl anglicky, protože většinou mají rodiče ze smíšených rodin, a tudíž česky doma moc nemluví,"
Ve velkém sále Bohemian Hall zatím po tři dny probíhala konference, které se kromě členů spolku zúčastnili i hosté z České republiky, Austrálie, Nového Zélandu, Francie, ale také ze Slovenska, Rumunska, Srbska nebo Chorvatska. Jednalo se o české identitě, jak se na ni dívají Češi z východu i ze západu, jaké povinnosti by měl mít český stát vůči svým diasporám i jaký vztah naopak mají krajané k české vládě nebo domácí veřejnosti. Zakladatelka České školy bez hranic Lucie Slavíková Boucher z Paříže tu informovala o novinkách tohoto projektu, díky němuž vznikla už síť českých škol v Evropě, Americe i Austrálii. Mluvilo se ale také o Národní budově v New Yorku, s jejímž předáním české vládě za symbolický dolar stále ještě řada českých krajanů nesouhlasí. Během závěrečné debaty se účastníci mimo jiné shodli na tom, že by v ČR měl vzniknout centrální orgán, který by se věnoval krajanské problematice. Vedle toho ale organizátoři uspořádali i další akce, například koncert Marty Kubišové, vystoupení jazzového orchestru studentů z Prahy nebo besedu s Josefem Mašínem. A jak celou konferenci na závěr zhodnotil současný prezident spolku Petr Kutil:
Všichni účastníci konference se shodli i na tom, že setkání bylo nejen perfektně připravené, ale díky výměně pohledů a zkušeností z domova, ze západu i z východu bylo i hodně inspirativní. Uvedla to i nejmladší účastnice konference Vladimíra Marinkovič z chorvatské Rijeky. Pro dokreslení problémů, o kterých konference jednala - Vladimíra už česky příliš neumí:
Závěrečnou několikahodinovou debatu, ze které by měl vyjít i sborník, moderoval publicista a pedagog New York University v Praze Jan Urban. Podobně jako Vladimíra z Rijeky ocenil především různost pohledu na problematiku zahraničních Čechů:
"Jak bohatá a různá je ta zkušenost lidí, kteří se k češství hlásí, a přitom žijí na několika kontinentech. A pořád jsem přemýšlel o tom, co kromě jazyka nás spojuje. A bylo to pro mne hodně obohacující, protože my si to neuvědomujeme, ale naše domácí diskuse je vlastně málo rozměrná. Je to jenom několik rozměrů, které se opakují. Přitom tam ale chybí zkušenost lidí, kteří prošli konfrontací se zahraničím, s jinými hodnotami, s jinými jazyky. A obohatilo by nás, kdybychom spolu více komunikovali."
Foto: Autorka
