V Brně se chystá velká výstava českém exilu
V Brně finišují přípravy před otevřením velké výstavy a českém a slovenském exilu - více se již dozvíte od Jana Kratochvila z pořádající Nadace K2001. A do studia jsem pozvala naši bývalou kulturní atašé v Moskvě Vlastu Smolákovou a Stanislava Trendu, českého krajana z Novorossijska. Budeme si povídat o nedávno objevené komunitě českých krajanů na pobřeží Černého moře.
"My jsme to v první řadě pojali jako český a slovenský exil, protože nám prostě chybí spojení se Slovenskou republikou, která byla vždycky součástí Československa. Proto jsme oslovili naše přátele Jána Čarnogurského a další na Slovensku a požádali jsme je o spolupráci. Ján Čarnogurský prosadil, že to Slováci vzali vážně a vstoupili do tohoto projektu jako partneři. To znamená, že ten projekt není jednostátní, ale dvoustátní. Děláme ho my jako Společnost K2001 a Slovenská republika. Česká část je věnována českému exilu z období 1900 až 1958, to znamená založení republiky, období Mafie, kdy Masaryk s Benešem a se Štefánikem vůbec uvažovali o vzniku tohoto státu v rámci Čtyřdohody, až po období, kdy museli lidé, kteří pro tuhle zemi cosi dělali, znovu utíkat před komunistickou represí."
O výstavě Český a slovenský exil Vás budeme samozřejmě informovat. Z jejího zahájení přineseme obsáhlou reportáž v jedné z nejbližších krajanských rubrik.
Když se před necelými třemi lety na českém velvyslanectví v Moskvě přihlásili naši krajané z okolí Novorossijska, šlo vlastně o malou senzaci. Do té doby totiž nikdo nevěděl, že na březích Černého moře dosud žijí potomci Čechů, kteří tam odešli před půl druhým stoletím. Jen v bezprostředním okolí tohoto zhruba dvousettisícového města žije asi stovka českých rodin, které si zachovaly dokonce i typická česká příjmení - jsou tu Švecovi, Růžičkovi, Marešovi. Po desetiletích, kdy se z opatrnosti ke svému dávnému původu raději nehlásili, naši krajané dnes znovu oživují české tradice, učí se češtinu, založili krajanské sdružení. Nedávno byla v Praze otevřena výstava fotografií, které z Novorossijska přivezl známý český fotograf Jindřich Štreit. Vyšla i kniha, která Štreitův několikatýdenní pobyt mezi krajany dokumentuje. Výstavu zahajovala naše bývala kulturní atašé v Moskvě Vlasta Smoláková a zúčastnil se jí i Stanislav Trenda, potomek původních českých přistěhovalců. Oba jsem pozvala do studia Radia Praha. Dr. Smoláková připomněla, jak se na naší ambasádě v Moskvě o novorossijských krajanech vůbec dozvěděli:
"Já jsem působila čtyři roky jako kulturní atašé v Moskvě a teprve po těch čtyřech letech přišel náhle dopis z Novorossijska, rusky, rukou psaný. Psala ho maminka tady přítomného Stáni, která zorganizovala v Novorossijsku krajany. Vytvořili spolek Nazdar. Z toho dopisu se dalo vyrozumět, jak je ta historie dlouhá a složitá."
Jak vlastně se naši krajané dostali do tak vzdálené oblasti? Kdy to bylo?
"Bylo to koncem 60. let 19. století, kdy Ruská říše chtěla zasídlit území kolem Černého moře, aby se tam nedostali Turci. Takže se domluvilo Rakousko-Uhersko s Ruskem, že Češi můžou jít jaksi za lepším, že jim bude poskytnuta půda. Bylo to pak ve skutečnosti trošku jinak, ta území byla velmi nehostinná, nevyklučený les, museli žít v zemljankách. Ale založili tam vesnice - Kyrilovka podle Cyrila, Metodějka podle Metoděje. Ty osady měly napřed dvacet, třicet rodin, postupně jich ale přibývalo. Pak za rusifikace zanikaly, ale lidé se teď v té poslední době už zase nebojí, cítí se svobodně, tak se dali dohromady, vytvořili i spolek."
Ještě k té historii. Ví se, z jakých oblastí z Čech nebo z Moravy tam ti krajané odcházeli?
"Dneska je to vlastně už třetí, čtvrtá generace. Samozřejmě o těch svých předcích se snaží dozvědět, mají fotografie, mají v ústním podání určité znalosti, ale spíš jen tuší, protože většina z nich v Čechách nikdy nebyla. Ale i v tom jazyce jsou tam rozlišitelné krajové rozdíly a nářečí. Třeba pan Švec je od Budějic a on opravdu mluví jakoby jihočesky. Jsou tam zjevně lidi z Moravy. To by bylo pro znalce, specialisty na jazyk, a bylo by to velké pole působnosti."
Stanislave, a Vy sám víte, odkud pochází Vaše rodina?
"Nět, mně tože neizvestno. /Ne já to taky nevím./"
Vraťme se ještě k těm počátkům. Když se jim tedy podařilo vyklučit les, čemu se věnovali? Co byla jejich tamní specializace?
"Ty kraje jsou u moře, ale začíná tam Kavkaz. Je tam v létě horko a půda není příliš úrodná. Ale naštěstí český agronom Franz Heyduk tam shledal půdu vhodnou pro vinice, takže tam navezl sazenice a založil tam obrovské vinohrady. To byla taková jaksi radostná práce, dodneška tam ty vinohrady jsou. Pak je tam taková speciální, nejlepší značka šampaňského Abrau Ďurso. A potom tam další Čech Kučera objevil vzácný vápenec na cement. Takže tam jsou obrovské cementárny. Samozřejmě tomu kraji to tolik nesvědčí, ale ten provoz je omezený, jak je tam celkově útlum. Jinak to byly osady, takže se ti lidé uměli o sebe postarat. "
V dobách, kdy ta krajanská komunita vzkvétala, to znamená zřejmě na přelomu 19. a 20. století, měli tam krajané i svoje školy a kostely?
"Měli. To je právě to, co jim chybí. Vlastně až do roku 1929 v samotném Novorossijsku na hlavní křižovatce prý byly české obchody. Samozřejmě školy, asi sedm škol nebo ještě víc. Kostely. Dneska největší a nejsoudržnější skupina krajanů je v Kyrilovce a tam v původní škole je dnes obchod, v původním kostele je kulturní klub, ale takový velmi jednoduchý. Zkrátka neslouží to už duchovním účelům. Pozoruhodné tam jsou ale hřbitovy. To je fantastické, co by se tam zase dalo vysledovat. Od dokonalé, zdobné češtiny, jak se to pak najednou kazí a pak se mění jména. Česká křestní jména mizí nebo se rusifikují. Prostě i na tom by se dalo lecos pochopit."
Pak ovšem přišlo smutné období stalinských represí. Jak to tu komunitu poznamenalo?
"Zásadně. Jednak se báli přiznat, že jsou Češi, pak se rozkulačovalo, byly represe, zase se hledal nepřítel, takže byli vysláni na Sibiř jako trestanci do gulagů. Jestli se nepletu, tatínek Stáni se narodil v Magadanu. To znamená, že ty osudy byly krkolomné. Ale pak se zase vraceli na ta místa a teď se tedy rádi přiznávají k české identitě."
A jak dnes žije ta krajanská komunita?
"Co já jsem mohla přímo vysledovat, tak určitá rodinná tradice se uchovala. Takže slaví po českém způsobu, na česká data třeba Vánoce a Velikonoce. Zkrátka snaží se udržovat určité zvyky, kuchyni, recepty. Vím, že se babky, ty staré, které opravdu umí ještě česky zpívat, scházejí a prostě si dokážou ten život nějak zpříjemňovat. Když jsem tam byla poprvé, tak právě v tom vyklizeném kostele si půjčili klub, aby se tam mohli scházet. Povedlo se, že se rozhýbala výuka čeština, dostali učebnice, ale samozřejmě je důležitá otázka lektora, protože tam nikdo neumí tak česky, že by mohl učit. V Moskvě jsem naopak měla velmi dobré zkušenosti s ruskými bohemistkami, které umí perfektně česky, takže tam jela ruská bohemistka, která je tam učila asi čtrnáct dní. Samozřejmě na principu dobrovolnosti ze všech stran. Pak se našel další nadšenec, profesionál, pan Ivo Mička z Rakovníka, který je rusista, dneska už v důchodovém věku, ale velice dynamický člověk. Ten tam jel na vlastní účet, v době své vlastní dovolené, na měsíc. Oficiálně ministerstvo zahraničních věcí samozřejmě může poskytnout učebnice, kazety, ale zatím se nepodařilo prosadit, aby sem, do této nové komunity, byl oficiálně vyslán lektor. I když by to určitě bylo dobré."
Řada našich krajanů hlavně z Ukrajiny, ale i z Ruska měla zájem se vrátit zpátky domů do České republiky. Chtějí se vracet tihleti krajané?
"Ne. To jsou velice rozumní lidé, takoví skromní, hrdí, nenároční. Tam naštěstí se nežije tak strašně, jako se žilo v Kazachstánu nebo na Ukrajině. I to klima je vhodnější a oni si umí život celkem zařídit, skromně, ale důstojně. Čili zpátky nechtějí."
Stanislave, a jak se Vám tam žije?
"Žiť koněšno ťaželo. Žije se samozřejmě těžko, když ale teď existuje naše sdružení, snažíme se v něm dodržovat české tradice, slavit české svátky. Pokud jde o češtinu, vloni k nám přijeli dva učitelé. Učili nás každý týden."
Jak mi dále řekl Stanislav Trenda, on sám teď začal studovat v Brně češtinu. Rád by tu zůstat i poté, až roční kurz skončí. Chce se věnovat především hudbě, zpívá ve sboru, a proto teď hledá kontakty na další hudebníky, se kterými by mohl v budoucnu spolupracovat. U Čechů, které zatím poznal, oceňuje, jak se zajímají o kulturu a umění.
